Právo na život - 2. kapitola
Právo na život - 2. kapitola
2. kapitola
Ersilie každý den pomáhala strýčkovi v obchodu a nenápadně vyhlížela Bernarda.
Uběhl skoro měsíc od jeho poslední návštěvy, tedy vlastně nákupu.
Ona na něj stále myslela.
„Ersilie! Kde se proboha touláš?“ vytrhl ji ze zamyšlení strýc.
„Toulám? Stojím tady,“ pohlédla na něj nechápavě.
„Stojíš tady, ale myšlenkami jsi daleko odtud.“
„Aha,“ uhnula strýcovu pohledu a začala přerovnávat potraviny v policích.
„Ersilie, zapomeň na toho muže. Je možná milý a hezký, což já nemohu posoudit, ale určitě není pro tebe. Ty jsi veselá dívka a on… Je o pár let starší než ty, ale tváří se jako kakabus!“
„Protože ho něco trápí strýčku!“ namítla Ersilie.
„Kdo ví, co spáchal. Třeba někoho zabila a teď si to vyčítá…“
Olimpio zmlkl v půlce věty a polekaně se zahleděl ke dveřím.
V nich stál Bernardo a pohled, který upíral na Olympia, byl naprosto nečitelný. Kolem úst mu pohrával rozhořčený úsměv.
„Myslím, že se pletete do věcí, do kterých vám nic není, pane.“
Jeho hlas se rozlehl tichou místností jako prásknutí biče.
Ersilie na něj hleděla, ale v jejích očích nebyl strach.
Bernardo na ni na okamžik pohlédl, ale potom vyštěkl na Olympia co si chce koupit a nikomu už nevěnoval pozornost.
Ersilie rychle doběhla pro požadované potraviny, položila je před Bernarda a vzala si od něj peníze. On jí však nevěnoval víc, než ledový pohled, z kterého ji zamrazilo až do morku kostí.
„Rozzlobil jsi ho strýčku!“ otočila se na starého muže, když Bernardo odešel.
„Viděla jsi ten jeho pohled? Je to cvok!“ zvolal Olimpio. „Když sem přijde nakoupit, nebudeš se tady motat!“
„Ale…“
„Už jsem řekl!“ zvýšil muž hlas.
Ersilie se naštvaně otočila a vyběhla z obchodu ven.
Krátce se rozhlédla a rozeběhla se za vzdalující se postavou Bernarda.
„Počkejte!“ zavolala.
Zastavil se a otočil.
„Co chceš?“ vyštěkl, když k němu došla.
„Já… chci se omluvit za strýčka. Nemyslel to nijak špatně. On jen…“
„Odsuzuje bez důkazů!“ dořekl za ni Bernardo a pevně stiskl rty. „Aniž by znal všechny podrobnosti a aniž by se je pokusil zjistit.“
„On je hodný! Jenom se o mne bojí.“
„O tebe?“ Bernardo ji sjel pohledem. „A co s tebou mám, proboha, společného já?“
„No… já… nic,“ vysoukala ze sebe nakonec.
Okouzleně hleděla do jeho hnědých očí.
Ten zavrtěl hlavou a pohrdavě se ušklíbl.
„Vrať se do obchodu za svým strýčkem a drž se ho za košili. Okolní svět je pro takovou holčičku jako jsi ty moc nebezpečný.“
S těmi slovy se otočil a odcházel.
Ersilie stála a hleděla za ním.
K návratu se otočila, až když jí zmizel z dohledu mezi hustými stromy lesa, pokrývajícího část kopece nad vesnicí.
Ersilie každý den pomáhala strýčkovi v obchodu a nenápadně vyhlížela Bernarda.
Uběhl skoro měsíc od jeho poslední návštěvy, tedy vlastně nákupu.
Ona na něj stále myslela.
„Ersilie! Kde se proboha touláš?“ vytrhl ji ze zamyšlení strýc.
„Toulám? Stojím tady,“ pohlédla na něj nechápavě.
„Stojíš tady, ale myšlenkami jsi daleko odtud.“
„Aha,“ uhnula strýcovu pohledu a začala přerovnávat potraviny v policích.
„Ersilie, zapomeň na toho muže. Je možná milý a hezký, což já nemohu posoudit, ale určitě není pro tebe. Ty jsi veselá dívka a on… Je o pár let starší než ty, ale tváří se jako kakabus!“
„Protože ho něco trápí strýčku!“ namítla Ersilie.
„Kdo ví, co spáchal. Třeba někoho zabila a teď si to vyčítá…“
Olimpio zmlkl v půlce věty a polekaně se zahleděl ke dveřím.
V nich stál Bernardo a pohled, který upíral na Olympia, byl naprosto nečitelný. Kolem úst mu pohrával rozhořčený úsměv.
„Myslím, že se pletete do věcí, do kterých vám nic není, pane.“
Jeho hlas se rozlehl tichou místností jako prásknutí biče.
Ersilie na něj hleděla, ale v jejích očích nebyl strach.
Bernardo na ni na okamžik pohlédl, ale potom vyštěkl na Olympia co si chce koupit a nikomu už nevěnoval pozornost.
Ersilie rychle doběhla pro požadované potraviny, položila je před Bernarda a vzala si od něj peníze. On jí však nevěnoval víc, než ledový pohled, z kterého ji zamrazilo až do morku kostí.
„Rozzlobil jsi ho strýčku!“ otočila se na starého muže, když Bernardo odešel.
„Viděla jsi ten jeho pohled? Je to cvok!“ zvolal Olimpio. „Když sem přijde nakoupit, nebudeš se tady motat!“
„Ale…“
„Už jsem řekl!“ zvýšil muž hlas.
Ersilie se naštvaně otočila a vyběhla z obchodu ven.
Krátce se rozhlédla a rozeběhla se za vzdalující se postavou Bernarda.
„Počkejte!“ zavolala.
Zastavil se a otočil.
„Co chceš?“ vyštěkl, když k němu došla.
„Já… chci se omluvit za strýčka. Nemyslel to nijak špatně. On jen…“
„Odsuzuje bez důkazů!“ dořekl za ni Bernardo a pevně stiskl rty. „Aniž by znal všechny podrobnosti a aniž by se je pokusil zjistit.“
„On je hodný! Jenom se o mne bojí.“
„O tebe?“ Bernardo ji sjel pohledem. „A co s tebou mám, proboha, společného já?“
„No… já… nic,“ vysoukala ze sebe nakonec.
Okouzleně hleděla do jeho hnědých očí.
Ten zavrtěl hlavou a pohrdavě se ušklíbl.
„Vrať se do obchodu za svým strýčkem a drž se ho za košili. Okolní svět je pro takovou holčičku jako jsi ty moc nebezpečný.“
S těmi slovy se otočil a odcházel.
Ersilie stála a hleděla za ním.
K návratu se otočila, až když jí zmizel z dohledu mezi hustými stromy lesa, pokrývajícího část kopece nad vesnicí.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.