Tajemství Eavinu - 3. kapitola

3. kapitola
Třída byla docela velká místnost asi se dvaceti lavicemi.
Za katedrou seděla mladá žena s dlouhými, rovnými vlasy hnědé barvy. Na sobě měla světlé džíny a zelenomodrý pletený rolák.
„Ty jsi určitě Angelica,“ vstala a usmála se na mne.
„Ano, dobrý den,“ řekla jsem a zastrčila si vlasy za ucho.
„Já jsem Bianca Woodisová. Posaď se támhle do předposlední lavice k Mathiasovi,“ ukázala na kluka s krátkými světlehnědými vlasy.
Sedla jsem si vedle něj.
„Ahoj, jsem Mathias,“ usmál se na mne.
„Angelica,“ řekla jsem a nervózně mu oplatila úsměv. Ještě pořád jsem byla trochu roztřesená z toho snu a navíc spousta nových lidí…
„Nemusíš se bát,“ drcl do mě. „Profesorka Woodisová je fajn.“
„Vypadá moc mile,“ přikývla jsem.
„Tady máš učebnici, Angelico,“ položila přede mne na stůl tlustou knihu. „Po kapitolu Upíří bratři si dostuduj sama, ano?“
„Dobře,“ kývla jsem a zběžně učebnici prolistovala.
Hromadu textu prokládaly obrázky upírů.
Vážně učebnice mých snů.
Upíry jsem obdivovala, jenže abych se učila jejich dějiny… to už je trochu moc! A navíc být jednou z nich!
Schovala jsem obličej do dlaní a povzdechla si.
Kdybych alespoň věděla, co se stalo, že je ze mě upírka!
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Mathias.
„Ano,“ přikývla jsem.
„Opravdu? Jsi hrozně…“ zarazil se a rozesmál.
„Bledá?“ zeptala jsem se a také se pousmála.
„No, tak trochu,“ zašklebil se.
„Tak mi už věnujte pozornost!“ rozlehl se třídou hlas profesorky.
Počkala, až všichni ztichnou.
„Tak, dnes si povíme o Upířích bratřích. Ví někdo, kdo to byl?“
Dívka s dlouhými havraními vlasy se přihlásila.
„Ano, Margaret?“
„Upíří bratři se narodili v jedenáctém století a ve svých dvaceti se stali upíry. Byli vlastně dvojčata, Dexter a Henry. Byli to vůdci upířího povstání proti upířímu králi Damorejovi. Povstání bylo úspěšné, bohužel Dexter byl zabit a Henry zemřel na následek zranění asi o týden později.“
„Správně Margaret,“ pochválila ji profesorka. „O Damorejovi se budeme učit později. Teď si najděte stranu 105 a přečtěte si článek o bratřích. Potom si ještě něco povíme.“
Nalistovali jsme příslušnou stranu a pustili se do čtení.

Zazvonilo na konec hodiny, musím uznat, že opravdu docela zajímavé, a já se vydala na chodbu a porozhlédnout se po učebně literatury.
„Co máš teď?“ zeptal se Mathias, který vyšel za mnou.
„Literaturu.“
„Aha, tak pojď za mnou, zavedu tě tam.“
„Díky,“ usmála jsem se a následovala ho do druhého patra a zastavil se před učebnou.
„Ještě jednou ti děkuju.“
„Není zač,“ věnoval mi zářivý úsměv a odešel zpět do prvního patra.
Vešla jsem do třídy.
„Dobrý den,“ přišla jsem k profesorovi, který seděl za stolem. Nikdo jiný zatím ve třídě nebyl, ale pomalu se tam trousili studenti.
„Angelica?“ vzhlédl od papírů.
„Ano,“ přikývla jsem a usmála se na něj.
Vůbec nevypadal přísně. Mohlo mu být tak kolem dvaceti čtyř, když se stal upírem. Jeho tvář měla ostré rysy, nos měl dlouhý a trochu zahnutý, ale okamžitě mne upoutaly jeho hnědé oči, který si mne se zájmem prohlížely. Vlasy měl černé a sestříhané na ježka.
„Jsem Robin Darwood,“ usmál se na mne. „Sedni si tady do třetí lavice od předu. Budeš sedět s Jeane.“
Jeane byla blondýnka s vlasy na mikádo, zelenýma očima a dost povýšeným výrazem.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ji, když jsem si sedla vedle ní.
„Ahoj,“ odpověděla mi povýšeně.
„Jmenuji se Angelica,“ prohodila jsem ještě ze slušnosti, ale neočekávala jsem žádnou odpověď. Také jsem se jí nedočkala.
Ve třídě už bylo dost žáků a já byla vystavena jejich zvědavému pohledu. Předtím jsem si nevšimla, že by si mě prohlížely, tak proč teď?
„Ahoj Angelico,“ usmál se na mne Stephan, který vešel do třídy a mávnul mi.
„Ahoj,“ usmála jsem se na něj nadšeně. Alespoň jedna známá tvář!
„Ty znáš Stephana?“ naklonila se ke mně Jeane.
„Ano,“ přikývla jsem. Jako by to snad nebylo jasné, když jsme se pozdravili!
Jeane po mně hodila svůj přezíravý pohled a zahleděla se na profesora.
„Dneska si budeme povídat o Shakespearovi,“ vstal od stolu a postavil se před třídu. „Ví někdo, co napsal?“
„Titanic?“ zeptal se kluk v zadní lavici s tak zrzavými vlasy, až doslova zářily.
„Ne Brade,“ zavrtěl hlavou profesor Darwood.
„Sen noci svatojánské, Benátský kupec, Romeo a Julie…“ promluvila jsem a vysloužila si jeho úsměv.
Rozhlédla jsem se, kde sedí Stephan a spatřila ho o lavici za mnou ve vedlejší řadě.
Povzbudivě se usmál a znovu se zahleděl na profesora.

Coulturlive byla opravdu zvláštní hodina. Rozhodně nijak zábavná, nebýt profesora Maisterse. Mladý kluk s delšími hnědými vlasy, úžasnýma modrýma očima a podmanivým úsměvem byl opravdu ten nejnečekanější profesor ze všech.
Možná i chápu, že se kvůli němu Danielle stala upírkou.
 Ráda zpívám a profesor Dališkov byl trochu starší, ale pohledný muž, velmi nadaný pro hudbu. Naprosto suprově hrál na klavír a na kytaru. Zpíval také nádherně a Hudečka s ním byla bezvadná.
Po obědě kdy jsem opět držela hladovku, jsem zamířila na školní pozemky, kde někde byla ukrytá jízdárna v níž jsem měla strávit následující dvě hodiny.
Po krátkém hledání jsem ji konečně našla.
K jízdárně patřily i stáje, ve kterých byli ti nejkrásnější koně, jaké jsem kdy viděla. No, viděla jsem je jen na obrázku, ale stejně.
Nejvíc mne uchvátila černá kobylka s lysinkou na čele a velkýma hnědýma očima.
Jmenovala se Sandra.
K mojí nemalé radosti mi jí profesorka Dritiová svěřila do péče.
Trpělivě mi vysvětlila, jak se o ni starat, vyčistit jí stání a tak dále.
Až ke konci dvouhodinovky jsem si všimla, že o pár boxů dál stojí Stephan a mluví na obrovského hnědého hřebce.
Vycítil můj pohled a usmál se na mne.
Představila sem si Stephana, jak jede na tom ohromném hnědákovi a usmála se.
Ze Stephanových pohybů bylo jasné, že s koňmi umí zacházet opravdu dobře a takových studentů tam bylo mnohem víc.
„Vedeš si dobře,“ pochválila mne profesorka. „Každý z nováčků má přiděleného jednoho ze starších, aby mu radil. Jediný, kdo je volný, je Stephan, takže, kdybys cokoli ohledně koní potřebovala, obrať se na něj.“
Přikývla jsem, rozloučila se a vydala zpět do školy.
„Počkej!“
Zastavila jsem se a počkala na Stephana.
„Tak jak se ti tvůj první školní den líbil?“ zeptal se zvědavě.
„Zajímavé,“ zhodnotila jsem po chvíli přemýšlení.
„To jsem rád, že to nebylo nic hrozného,“ usmál se na mne.
Bok po boku jsme došli ke škole.
„Tak se uvidíme… večer?“ zeptal se mne.
„Večer?“
„V půl šesté tady?“
„Hm.. proč?“
„Uvidíš,“ řekl s úsměvem a zmizel v budově.
Chvíli jsem se za ním dívala a znovu přemýšlela, kde jsem ho viděla.