Jar of hearts - Kapitola desátá

Tak jó, máme tu kulatou kapitolu :) Měla jsem ji napsanou už včera, ale jelikož jsem pak neměla čas tak jsem ji sem nedávala, čekala jsem i spíše na to, až si více lidí přečte předchozí kapitolu. Abych sem nemastila jednu povídku za druhou :D Ne ne ne, tato kapitola je teď poslední v dlouhé době. Další, i od NZ, můžete čekat nevím kdy. Samozřejmě začíná teď škola opět, mě se blíží maturitní ples...no...dlouhá doba. Údivné vůbec bude, jestli další díl bude ještě letos v lednu :D

Přesto Vám přeji hezké čtení ;)

Klaný :)

 

 

PS: Vždy když píšu, tak poslouchám hordu písniček k tomu...a moc se mi líbila tato, i když se nijak moc extra nehodí textem, vyjádřením a názvem písničky je dokonalá :D

http://www.youtube.com/watch?v=lMSkC2PGyTs

 

 

 

 

Po noci plné přemýšlení, toho mám až až. Samozřejmě nemohla jsem spát. Nedokáži usnout. Protože jsem upír! Tak mi chybí spánek. Ne, chybí mi každá normální činnost obyčejného člověka. Jíst, pít, radovat se ze života, cítit bít své srdce a spokojeně s únavou ulehnout do postele a zavřít oči. O to všechno jsem přišla – je ale fakt, kdybych se nestala, tím čím jsem, už tu nejsem a jsem zakopaná někde na zahradě, nebo spálená na popel. Bylo by to lepší? Vstanu otráveně z postele a přejdu do mini koupelny. Nahlédnu na sebe do zrcadla. Mé neposedné vlasy jsou zacuchané, ochuzené o vitamíny a každodenní úpravu. Otočím se na patě a vydám se k posteli k mým zavazadlům, které sem byly přineseny už při našem příjezdu. Z malé kapsy cestovní tašky si vyndám velký kartáč a otočím se zase směrem do koupelny. Musím se trochu dát do hromady. Všichni tu jsou krásní a já vypadám jako...člověk. Držím se té své lidské stránky, jako klíště, a stále se mi ji nechce opouštět. Najednou, uprostřed zkrášlovacího procesu, uslyším tiché zaklepání.

„Dále.“ houknu a otočím se, abych viděla toho dotyčného, který mi klepal na dveře. Zpoza dveří vykoukne Charlesova hlava.

„Aha, to jsi ty.“ zklame mě. Čekala bych kohokoliv, jen jeho ne. Ani toho sprostýho Williama, ten se ani neodvažuje zaklepat.

„Co jsi jako čekala?“ sykne opět tím svým chladným tónem Charles a vejde dovnitř.

„Nevím.“ pokrčím rameny a pokračuji v rozčesávání mých vlasů.

„Dole na nás čeká auto. Pojedeme k nějakému chlapovi, který je velmi vlivné medium. Ten ti má projít myšlenky a vzpomínky.“ oznámí mi Charles a ponoří své ruce, do kapes svých tmavých džínů.

„Fajn, za chvilku jsem hotová.“ odpovím mu.

„Počkám na chodbě.“ řekne po chvíli a zase odejde.

 

Po nějaké té chvilce nadávání nad cucky v mých vlasech, se mi je podaří dát zase do pořádku. Pak se náležitě převléknu do čistého – černé tílko, džínsy, a kožená hnědá bunda. Prostě moje milovaná klasika. Pak vyjdu z pokoje na chodbu a tam už na mě čeká Charles, jak řekl.

Oba dva se mlčky vydáme k výtahu a sjedeme až do prvního patra, kde na nás čeká šofér. Typický šofér, v obleku, s šoférskou čepkou a milým úsměvem.

„Dobrý den pane Watzi, slečno Brownová.“ pozdraví a složí nám menší poklonu.

„Jsem Alfred, a po dobu co tu budete pobývat budu váš šofér. Tudíž je mi ctí.“ představí se Alfréd. Alfréd, tak typické jméno pro šoféra. Zřejmě se Alfrédové rodí jen pro šoférování aut.

„Dobré ráno.“ ozve se za námi a když se otočím, všimnu si přicházející ženy ze včerejška. Doktorky?

„Jedete s námi?“ zavrčí nesouhlasně Charles.

„Ano jedu, musím vám dělat dozor.“ odpoví mu s klidem žena, ani se na něj nepodívá a projde kolem nás, jak vítr. Ladně se nese na bílých lodičkách, v béžových pletených šatech, černým ležérním svetříkem. Vše doplněno malou kabelkou a perlami kolem krku. Jedeme k nějakému týpkovi a ona si na sebe bere pomalu róbu?

Nic méně se vydáme za ní a venku nastoupíme do velkého černého terénního auta, neznámé značky. Alfréd nastartuje a šlápne na plyn. Vydáme se napříč New Yorkem.

 

 

„Musíte nám dělat dozor?“ otáži se zvědavě. Nějak mi to nehraje, jelikož tato žena je s urozených, patří do rady a je určitě doktorka, někdo jako ona nás má na starost. To nám měli raději přidělit nějaké dvě gorily, možná by to působilo věrohodněji a strašidelněji.

„Ano. Navíc, tento případ mám na starost.“ odpoví stroze, koukajíc neustálé z tmavého okénka venku.

„Tak už jsem případ,“ uškrnu se. „Jste doktorka, nemýlím se?“ nadhodím otázku, na kterou čekám odpověď.

„Ano.“ hlesne a tentokrát se na mě podívá. Chladný, neprůbojný, vážný obličej se příčí s krásou té ženy. Ji musel někdo hodně ublížit, na tož jak má tvrdou slupku.

„Co si myslíte o mém stavu?“ zeptám se ji.

„To nedokáži posoudit. Nemám zatím ani výsledky vaší DNA.“ odpoví bleskově, jako kdyby tuto odpověď měla připravenou dopředu.

„Hm.“ houknu jen a nechám to být. Otočím pohled raději z okénka, protože s nikým v tomto autě není řeč. Koukám na prázdné a smutné ulice, kolem kterých projíždíme a přijde mi to vážně blbé a tupé. Na ulici se nevyskytuje jediný upír, nikde ani noha.

„Vyjíždíme do zóny B.“ oznámí Alfréd za volantem a já ucítím další bariéru energie, ale tentokrát ne tak silnou. Ne tak odpudivou, dávící a silnou.

„Co je zóna B?“ prohlásím do větru. Odpovědi se mi nedostane. Jen zaražený pohled ženy do okénka a Charlesovo těžké povzdechnutí a nenápadné kývnutí k okénku. Mám se dívat z okénka? Pochopila jsem tak a více se naklonila, abych viděla. Viděla! Vidím neuvěřitelno! Je mi z toho zle, jsem z to rozčílená, plná vzteku! Všude je spousta lidí, neboli upírů, obyčejných, usmívajících se, s dětmi, se psy na vodítku, jezdící na kole, páry s rukou v ruce, roznášející noviny, hudebníky vydělávající si na živobytí tady v NY. Vše působí tak normálně! Vždyť je to normální! Normální život lidí a ne upírů! Co to k sakru má být!

„To je nějaká iluze či co?!“ zabručím zlostně.

„To je normální život. Normální život upírů, upírů který si vydobili tento život. Život na ulici, či v chudinské čtvrti, s rodinou, se zvířaty, s normální prací. Nejsou čistokrevní a tak jim připadá tento styl života.“ vysvětlí mi ta žena. Je mi z toho blivno! Vždyť tohle je život lidí, vždyť takhle mají žít lidé. Místo toho lidé žijí v užavřených městech, ve strachu o svůj vlastní život a život rodiny, o to jestli přežijí další měsíc s chudými zásobami jídla, práce žádná není, na ulicích se nemají poflakovat, večer už vůbec ne. A oni žijí! Žijí a hrají si na něco jiného, než jsou!

„Roxanne, uklidni se.“ opomene mě s klidem Charles. Mám být klidná?!

„Takže...“ nadechnu se. „Jestli dobře chápu, máte tu, tak tři zóny. Zóna A, je vaše zóna. Urozených, čistých, plnokrevných, nevím jak si ještě říkáte. Zóna B je plná upírů, ale s nečistými předky a nečistou krví, žijící jako lidé. Hádám, že tu máte i nebezpečnou zónu plnou vampírů.“ ucedím.

„Zóna C.“ kývne žena.

„Hm, fajn.“ odseknu nepochopitelně. Vždyť krucinál! To je politika, jak za dřívější doby! Rozdělují se chudí od bohatých. Kdo je póvl a kdo boháč. Kdo chudák a kdo čistokrevný. Uvědomila jsem si, že upíři mají furt stejné myšlení a nadvládu nad svým mozkem, jako lidé.

 

Potom ani nedutnu, sedím zaraženě v sedadle a nemíním se s ani s jedným bavit. Jsem naštvaná, zklamaná. Co jsem si mohla myslet. Z naštvaného polemizování mě vytrhne zabrždění a náležité zastavení s vypnutím motoru.

„Jsme tady.“ konstatuje Alfréd.

„Počkám tu.“ dodá a všem je to jasné, ačkoliv mu nikdo neodpověděl. Zřejmě se to bere, jako samozřejmost. Vystoupím, jako první a nahlédnu na budovu, před kterou jsme zastavili. Tak pětipatrový dům, s pěkným cihlovým obložením, velkými vstupními dveřmi a starými francouzskými okny.

„Tohle patří Samuelovi Muffatovi. Je to náš nejlepší médium.“ oznámí nám žena.

„A proč nebydlí s vámi v tom kurníku.“ ceknu podrážděně, s připomínkou na zónu A. Žena to nijak neokomentuje a jako první se vydá k velkým dveřím. Stiskne dolů těžkou kliku a opře se do dveří. Dveře trochu zavrzají a pomalu se otevřou, jak jsou těžké. S Charlesem vejdeme ihned po ní a naskytne se nám pohled na velký salónek, vše v anglickém stylu. Koberce, obrazy, design, nábytek doplňky, závěsy.

„Dobrý den.“ objeví se z čista jasna mladá žena vedle nás. Vypadá, jako recepční, až na to, že samotná recepce tu chybí. Je mi jasné, že je to upírka. Nemůžu tu čekat člověka.

„Dobrý den Jeanette. Přišli jsme za Samuelem.“ oznámí ji žena.

„Ano, vím. Pan Moffat už čeká.“ odsouhlasí Jeanette, ale když se míníme všichni rozejít kamsi, kde může být Samuel, Jeanette nás zastaví.

„Jen ona. Jen ona, může jít dál. Vy si tu musíte počkat.“ řekne Jeanette a dodá k tomu zdvořilý úsměv.

„Chápu.“ kývne žena, velice by mě zajímalo její jméno, a poodejde, aby se posadila do anglického křesla, polstrovaného tmavě zeleným potahem. Avšak Charlesovi se to moc nezamlouvá. Avšak nic neřekne. Což se mi hodí. Rozejdu se za Jeanette a nechám tam ty dva mezi hromy a blesky. Snad se nic nestane.

 

Jeanette mě provede dlouhou chodbou s výhledem na nějaký velký park a po té vejdeme do celkem tmavě vybavené místnosti, kde se nacházejí schody kamsi dolů. Sklepení? Sklep? Márnice?

„Teď už musíš jít sama, pan Moffat čeká dole.“ utrousí Jeanette a s úklonou odejde. Fajn, mám jít dolů, po tmavých schodech, je tam tma jak v pytli. Dělají si srandu, že ano?! Nakonec se překonám a pomalu začnu scházet schody. Vidím. Přeci jen, jsem upír. Když sejdu všechny schody, objevím se v jakési místnosti, v salónku, podobnému, jako tam nahoře. Avšak tento byl vybavený v teplých barvách, především tmavě červené, příjemné, hřející.

„Zdravím, Roxanne.“ pozdraví mě muž stojící u jediných dveří, v této místnosti. Podívám se na něj a trochu ve mně hrkne. Nevím čím to bylo, sama nevím. Najednou se cítím nejistá, nervózní. Ošiji se a polknu pozdrav. Znova se nadechnu a pokusím se uklidnit.

„Dobrý den.“ kývnu na pozdrav. Co jiného říci?

„Jsi připravená?“ zeptá se mě a jeho světle modré oči se zabodnou do těch mých tmavě hnědých.

„Připravená na co?“ nadhodím otázku, i když tuším, na co.

„Pojď, jdeme se posadit vedle. Tam bude příjemněji.“ kývne a chytne kliku, aby otevřel.

„Mě je příjemně tady.“ prosadím si svou.

„Dobrá.“ kývne udiveně.

„Tak se usadíme tady.“ navrhne a ukáže na křeslo, kam se mohu posadit. Pomalými kroky, se rozejdu k tomu křeslu a posadím se do měkkého. On se posadí, přes stolek, vedle do křesla a neustále se na mě dívá. Pozoruje mě, prohlíží a já se snažím na nic nemyslet. Nenadávat, nezmatkovat, nemlžit.

„Jsi strašně křečovitá. Nejsi smířená sama sebou. Stále jsi nepříjmula, to co v tobě je.“ řekne si spíše pro sebe, ale tyto posudky jsem slyšela už asi milionkrát, v tom mi vážně nepomůže.

„Kdo by to přijmul. Vše bylo tak náhlé, uspěchané, mimo mě.“ přiznám se, ale zřejmě mě to neomlouvá.

„Víš co se stane, kdyý -“

„Vím. Vím to moc dobře. Každý to říká, každý to ví a nikdo nevěří. Všichni si myslí, že zhynu do nejbližší doby. A popravdě, já v to též věřím. Nikdy jsem takto nechtěla žít, tak kdo by se s tím měl smířit? Hm?!“ opřu se do něj otázkou, na kterou mi nikdy nikdo neodpověděl. Samuel trochu nakloní hlavu na stranu a zamyslí se, stále dívající se na mě. Hledá odpověď v mé tváři?

„Hledání odpovědí ve tvé tváři, není vůbec jednoduché.“ usoudí tiše. Hm, super, Zapomněla jsem. Médium.

„Neřešme to. Jsme tu přeci jen kvůli tomu, co se doopravdy stalo. Tak jdeme na to.“ zvolám otráveně a to jeho neustálé pozorování mě přivádí do rozpaků. Nevím kam už koukat. Po chvíli, ale zrak odvrátí a vstane.

„Než se ti podívám do vzpomínek, chci ti něco ukázat.“ řekne vážně, stojící si za svým. Nezbyde mi nic jiného, než souhlasit. Přejde k těm jediným dveřím a počká, až k němu dojdu. Otevře je a mě oslní přímé světlo mnoha žárovek v té dlouhé místnosti. Když vejdu, zůstanu stát mezi futry. Teď by se mi srdce opět zastavilo, ale ono stále stojí a bude stát i nadále. Napříč obou dlouhých zdí vedou regály a na nich. Jsou zavařovací sklenice. V nich jsou srdce. Co to k sakru je?! Samuel si povšimne mého zaražení.

„Víš čí ta srdce jsou?“ zeptá se.

„To by mě vážně zajímalo.“ usoudím a z tohoto místa mi nabýhá husí kůže.

„Tato srdce patřila mnoha upírům. Dobrým i těm špatným. Uchváváme jejich srdce tu. V celém New Yorku i ve Spojených státech, je toto místo jediné, kde se něco takového uchovává. Jsou to srdce starých a už mrtvých upírů, vlivných upírů či srdce krvelačných bestií, který si zasloužili vyrvání srdce z těla. A víš proč Roxanne?“

„Ne.“ hlesnu.

„Protože, jen vyrváním srdce z těla zabiješ čistokrevného.“ řekne vážně a mě to přijde, jako novinka. Počkat, cože?!

„Žádné stříbrné kulky do hlavy, žádné upálení, žádné usekávání hlavy. To je pro vampíry, ale upírovi musíš vyrvat srdce a to schovat či zklikvidovat, aby se do těla svého pána už nikdy nevrátilo.“

„Fajn...a co já s tím mám dělat? Je to můj problém?“ otáži se zaskočeně.

„Zachovej si své lidské srdce, ale snaž se o to, aby neskončilo tady.“ řekne vážně a přejde ke mně blíže.

„Ale vždyť, každý říká, že musím přijmout sebe sama, jinak umřu!“ opřu se do něj. Už to vážně nechápu!

„Měla bys, ale já věřím v to, že jsi natolik silná, že si zachováš srdce i tvář člověka. Musíš se krmit, to ano, ale za každou cenu nedovol, abys jednou skončila tady. Neboli tvá nejdůležitější část, aby neskončila tady.“ utrousí s vážnou tváři a jeho konečky prstů projedou po mé tváři. Nechápu ho. Co to říká. Každý mi říká něco jiného. Ztrácím se v tom.

„Časem pochopíš.“ dodá tiše a přiblíží se ještě blíže. O co se snaží tentokrát?!

„Nahlédnu do tebe.“ pošeptá a mnou projede vlna chladnosti. Jeho ruce si položí na mé spánky a mě se začnou podlamovat kolena, cítím, jak se mi hrabe v myšlenkách. Jak se pozastavuje nad posledními události. Zvlášť tou nehodou u benzínky a následným případem v motelu. To co se stalo mezi mnou a Charlesem. To co proběhlo a stalo se tabu. Náležitě přejede na dny, kdy jsem blouznila, myslela na sebevraždu a chtěla zpátky. Toužila vidět svého bratra. Zachránil mi život, rozhodl se za mě. On rozhodl, že ze mě bude vampír, jenže nikdo nečekal, že budu upír. Mezi vzpomínkami najde i moji návštěvu ve Phill, radost a veselí, při návštěvě mé kamarádky a následném incidentu v té uličce. Byl to vampír. Psyhopatické a krvelačné zvíře. Nic víc, nic míň. Pak přestane. Odpoutá se od mé mysli a já otevřu oči. Pohlédnu na něj a všimnu si jeho ustaraného obličeje. Začne mě trápit, že se tak tváří. Nechápu už ani sama sebe!

„Tak co?“ otáži se.

„Nic zvláštního jsem nenašel a ani neviděl. Ale je tu jeden problém.“ řekne ještě s utaranějším výrazem a stále stojí u mě, tak blízko. Cítím jeho teplo a slyším tlukot jeho srdce.

„Charles.“ hlesne vážně.

„Co je s ním?“ nechápu.

„Tím, že jste mezi sebou měli upírský sex, a že jste ze sebe pili. Jste se navzájem k sobě připoutali a otiskli se do sebe.“ oznámi mi novinku.

„Jak je to možné?“ zhrozím se, i když nevím, co to přesně znamená.

„Stává se to málokdy, ale u čistokrevných je to možné. Je to proces, kdy se dva jedinci, jejich duše, k sobě připoutají a propletou. Protože je mezi nimi něco co je spojuje. Není to fyzická věc, ale ta psychická, o který nemusí ani jeden vědět. Navzájem na sobě visíte.“ vysvětlí mi Samuel a já jsem více než v šoku.

„To je v prdeli.“ konstatuji mou situaci.

 

[caption id="attachment_342566" align="aligncenter" width="450" caption="Samuel"][/caption]