Listopad

Zlaté paprsky slunce se pozvolna odrážely pestře zbarveným listím sobotním ránem. Léto již dávno bylo kdesi za horami a nad krajinou vládl podzim. Vlastně již vládl dlouho a i on měl na sklonku.
Rána ovšem nebyla tak sychravá a chladná jako dříve. Tedy místy stoprocentně ne.
Přišla domů. Zavřela potichu za sebou dveře. Zula si kozačky. Tentokrát je jen tak flegmaticky a ledabyle odkopla směrem k zrcadlu pod věšák. Opřela se o dveře a sesunula se dolů.
Přišla po noční směně. Zřejmě unavená.
„Asi byla perná noční.“- pomyslel si, když se tak na ní díval, jak dřepí opřená o dveře s hlavou v dlaních a prsty propletenými s jejími havraními vlasy. Stál a díval se na ní jak tam dřepí i přesto, že jediné co ten den chtěla bylo, aby si jí nikdo nevšímal. Chtěla se ztratit.
„Stalo se něco?“ zeptal se.
Pozvedla oči a podívala se na něj. Věděla sice, že se jí snaží pomoci, alespoň trochu, ale nyní jako by to letělo kolem ní, skrze ty zabouchnuté dveře přes chodbu naproti k sousedce. Její dobré kamarádce.
„ Někdo ti něco udělal?“ ptal se znovu. Nemohl se na ní dívat, jak je sesunutá k prahu a taková, ani ne nešťastná ani ne, vyděšená, nic takového. Vlastně nic. To silné sebevědomí, jimž kolikrát tolik jej oslňovala i jiné, až se kolikrát sám musel držet zuby nehty, aby div nevyskočil z kůže, se proměnilo ve formu vzduchoprázdna.
„Blbče. Uvař mi alespoň kafe, ať se proberu.“ Odpověděla mu. Nechtěla jej tak nazvat, vždyť věděla, že není blbcem. Blbců na každým rohu dennodenně potkávala mrtě. Sama se kolikrát měla co ohánět, aby se jich střásla, ale jako každá jiná prostě nechtěla strávit společný život s blbcem a to věděla. Když už nic, jak si kolikrát tak říkala, tak tohle to věděla naprosto přesně a také podle toho tomu uzpůsobila svůj život.
Věděla, že nežije s blbcem a taky z něj blbce nikdy nedělala, ale dnes…
Dnes si prostě jen tak ledabyle potřebovala ulevit. Dostat to, co jindy nedávala nikterak na jevo a to, co jí bylo vždycky cizí, ze sebe ven.
On to věděl, dál se na nic neptal a zapnul rychlovarnou konvici.
„S mlékem nebo bez? Sladkou nebo hořkou?“ zeptal se znale, neb věděl že její chutě se odvozují od její nálady a podle toho pak dále poznával události předešlých okamžiků.
Měl o ní zájem. Záleželo mu na ní i když věděl, že ona nemá ráda, když se o ní pořád někdo stará. Byla sama sebou. Byla to prostě pravá kočka.
Vždycky si přál být s kočkou a taky se nechtěl s ní hádat, vždyť věděl jak kolikrát bývá vrtkavá a citlivá. Proměnlivá.
Jindy by to šla možná vybruslit do nedalekého parku, jenže dnes tomu zrovna moc nepřálo.
Prasklo tam přes noc vodovodní potrubí a tak její oblíbenou trasu zatarasily a zneuctily technické služby značkou Objížďka.
To radši vůbec nic, bylo jejím krédem.
Kdyby jí někdo něco udělal, tak to by už možná vzlykala, jak tam sedí tak sesutě. Tohle totiž ani ta nejsilnější ženská nevydrží, aby alespoň slzu neuronila, kdyby jí něco přišlo líto či jí někdo ublížil.
Kdyby měla na někoho zlost, tak to by letící kabelka přistála jistě někde v kuchyni na parapetu a to zrcadlo by myslím schytalo pár zásahů kozačkami, případně by to byl jiný budíček nad zipem a tak.
Kdyby se zamilovala, tak to by už dávno seděla v kuchyni nad hrnkem kávy a prstem by si malovala na ubrus obrázky, koukala zasněně z okna a kdyby mne viděla, tak by mi řekla:
"Ahoj zlato, jak ses vyspinkal ty můj miláčku?"
Natolik jí už dobře znal. Ale tentokrát to bylo něco zcela úplně jiného. Něco s čím se u ní doposud nesetkal.
„Ona. Něco musela ona…“ uzavřel všechny ty definice v koupelně mezi tím, co si čistil zuby a jeho kartáček byl ještě od její červené rtěnky z předešlých kočičin.
„Jsi někomu omylem píchla euthanázii?“ spustil na ní zprudka, protože nesnášel na ní, když se s nim nebaví. Věděl, že vždycky pak celý den nebude stát za nic a možná večer si zase zajdou někam na jídlo anebo si nechají něco dovézt domů, kouknou na nějaký film, případně že ona půjde ještě na návštěvu naproti ke kamarádce přes chodbu, které všechno vyprdelí a on se to zase dozví až jako poslední a od někoho zcela úplně jiného, než by měl.
Ne, není to o tom, že by sousedka byla nějaká drbna, právě že naopak, ale za ty roky těch společných akcí a tak…
Znal už dávno ten přírodní koloběh tohoto panelákového bermudského trojúhelníku a na rozdíl od pilotů aerolinek se v něm uměl orientovat.
Neměla moc prudkost ráda. Vždy jí to vyplašilo a pak byla protivná jak sáně v létě anebo in-line brusle v zimě. Brusle, ty měla ráda. Dávaly jí pocit, že je svobodná. Měla ráda vítr ve vlasech.
„No, málem.“ Podotkla a potáhla si z cigarety.
Už byla klidná. Cigareta to totiž bylo to, co ji na oko před druhýma dělalo důležitější, významnější, dominantnější, odtažitější, to, co jí prostě uklidnilo. Také měla ráda a ráda si vytvářela kolem sebe clony. Chránila se tak.
„ Tak nedělej frajerku a vyklop to, jediné co nechci, je mít kvůli tebe zkažený celý den i když ti to tak náramně sluší, jak jsi… ani to nejde popsat.“ Prohodil.
Usmála se. Trochu, ale přece. Bylo vidět, jak její rty změnily polohu. Přeci jen jí to polichotilo.
Trochu jí to zvedlo náladu a i když se jí o tom vůbec nechtělo mluvit, tak rozpačitě prohodila:
„ Když mně se o takových věcech špatně mluví. Znáš mě už přece, ne?“
„No znám tě, ale takhle ještě ne. Právě, že takhle tě ještě neznám, protože takhle jsem tě ještě nikdy neviděl.“
„Tak to buď rád.“ Odpověděla již se svým klidným hlasem.
...