Procházka

„Našel jsem pár zajímavých typů.“ odpověděl ji na otázku. Věděl totiž, že jen zkoumá tu skutečnost, zda bude předstírat anebo jí řekne pravdu. Tu hru již dávno znal.

Vlastně kolikrát společně trávili ten jinak poklidný život sváděním různých válečných strategií.
Ne, nehráli si tak, jako si obvykle hrají lidé tím, že si koupí v obchodě nějakou strategickou válečnou hru a potom s joystickem bojují proti sobě, měli svou vlastní hru.
On seděl u notebooku v obývacím pokoji a zajímal se o ženy. Ona pro změnu často sedávala v kuchyni u notebooku a šálku kávy nebo čaje, podle toho, na co zrovna měla chuť a pro změnu ráda flirtovala s muži.
Flirtovala se vlastně nedá říct stejně tak, jako to, že on se zajímal o ženy. Prostě každý se věnoval tomu, co je zrovna moderní a co jej baví. Nic více a nic méně tím nesledovali. Tedy kromě sebe navzájem a nechávali tomu všemu zcela volný průběh.
To, že na krásné ženy se lepí všelijací chlapi, to věděl a tak kolikrát, i když si přála, aby se ji sem tam věnoval i virtuálně, tak on se zaujetím sledoval a bavil se tím, jak ona se baví.
Bavil se kolikrát i jejím nekonečným čekáním. Stejně tak, jako kolikrát ona se bavila jim.
Vedli si mezi sebou takovou malou, zcela nezávaznou válku. Domluvili se někdy dávno. Náhodou sice, ale od té době se měli rádi, milovali se, nenáviděli se, rozešli se několikrát a opět se sešli a vždy se na sebe podívali a nemuseli si nic říkat.
Ona jej milovala, i když to moc nedávala najevo
On věděl, že jej miluje. Poznal to podle toho, že pokaždé, když si našel nějaký objekt, tak ona se všemi možnými způsoby tomu snažila bránit. Věděl to, ale za to ji právě nesnášel.
Působili po internetu všelijak a všelijak si předávali informace o sobě či jen po sobě zanechávali různé stopy.
Ne, nesnažili se oblbovat ve skutečnosti jiné. Každý si hleděl svého života a svého osobního štěstí, za kterým si šel. Ty definice znali.
On je věděl. Z lásky k ní jí je předal. Ona se je naučila, převzala je a svým způsobem to už pokračovalo tak, jak ty dny po sobě jdou. Ve skutečnosti se oba jen nudili. Hodně se nudili a jen tak si v té své nudě zpestřovali chvíle.
Muži o ní měli zájem, ale ve skutečnosti ji šli na nervy. Vlastně měla ve skutečnosti všch chlapů dávno plnou prdel, jak to kolikrát nazývala v soukromí, když ji nikdo nesledoval a jen se snažila bavit se na jejích účet a tím, že jim to nedochází.
On tu hru znal její, sám byl kdysi její součástí a i když jej neustále imponovala, tak si jen jednoho dne, aniž by to věděla řekl, že chce něco jiného. Že jej to prostě nebaví.
Oba hledali něco více. Hledali dlouho a dávno již přebrali.
Když přebrali, ta začali probírat znova to stejné a to bylo přesně to, co ten zvláštní pocit nudy v nich vyvolával. Věděli totiž, že nic nového už je asi nečeká anebo nepotká.
I když se ji snažil sebevíce pochopit, tak nikdy u ni nepochopil, co vlastně chce. Jenomže si to vysvětloval tím, že ženy samy toto často nakonec nevědí i když třeba vědí a jenom dělají, že nevědí a to jej udržovalo při síle.
Věděl, že nesnáší lež a ona to věděla o něm, proto si nelhali a raději si říkali pravdu, ať to potom vyvolávalo kruté emoce a situace. Na jedné straně to ten jejich vztah zcela ničili, na druhé straně to kupodivu stále nějak nevysvětlitelně něco posilovalo.
Lásku ne. Neboť ta již dávno skončila někde roztříštěna v prvopočátcích oněch bojů, přesto někde mezi těmi troskami rostla mezi nimi zvláštní úcta, respekt a obdiv k sobě a to v nich vyvolávalo opět ty přitažlivé síly.
Bylo někdy kolem půl sedmé odpoledne, když se probudila.
„Kam půjdeme?“ zeptala se jej.
„Nevím, tyto tu znáš, Já jsem zde jen chvíli. „ odpověděl ji.
Bylo na ní očividně při pohledu znát, že měla chuť jet za sestrou. Jenže celá ta minulá událost ji zhátila plány a pak, nemohla se rozhodnout ke které. Také nechtěla, aby si lezli na nervy, protože to bylo tím posledním, co by opravdu ten víkend do pondělí chtěla.
„Ani nevím, co si mám vzít na sebe.“ povzdychla si mimoděk, nad posledními utichlými výkřiky módy. Kolikrát se již stalo, že se snažili společně strávit čas, těmi typickými společnými chvílemi strávenými nad večeří v restauraci, jenž ona, již tak přejedená, často až znechucená nad všemi těmi různými pozvánkami jiných mužů. Častokrát se cítila tak vyčerpaně, že jejich veškeré snahy často končily u těch dveří, kde toho dnešního rána seděla tak sesunutě.“ Vůbec jsem nepomyslela na to, že bychom spolu dnes měli někam jít.“
Byla trochu roztěkaná a především náladová.
Každopádně chtěli každý docílit svého. Toho o čem spolu hovořili někdy na počátku toho jejích vztahu. Že uvidí, komu z nich po sobě bude prvně smutno.
Často zkoušel svůj smutek zahnat tím, že mu jen tak bezděky zavolala. On zvedl telefon ařekl: prosím?“ anebo se představil a ona jej jen tak nechala a držela v ruce. Vzdáleně od sebe, aby nebyla znát a jen nechala proudit do sluchátka okolní dění. Bavila se tím.
On to věděl, znal ji již, za ten čas. Cítil, že je to ona, ale nevěděl to přesně.
Zabil by ji nejraději v tu chvíli za to a ona to věděla. Proto ten telefon jen tak držela a čekala, co bude dál. Chtěla poznat, jestli ji ještě miluje a záleží mu na ní. Kdyby, tak by si to omluvila jako, že se jen připomněla, aby mu pro změnu, nebylo smutno po ní.
Tyto bezvýchodné a beznadějné situace se opakovaly tak jednou za rok. Na chvíli, podle jejího momentálního manýru.
Někdy chtěla, aby byl přímo s ní, ale nikdy neměla tu jistotu, jestli by se opravdu k sobě hodili anebo co by to přineslo. On by také byl rád s ní, ale neznal do té doby její adresu, takže i kdyby stokrát chtěl, nešlo to. Mrzelo jej to, ale věděl, že s tím nemůže nic udělat.
Dávno se přestal trápit bezděčným ležením a hleděním do stropu či bloumáním po internetových sítích. Nějak to ochuzovalo žití. Jí to zase bavilo, v tom byli rozdílní.
Její sestry to také věděly a sledovaly to. Někdy se nad tím bavily, jindy šílely. Přesto tak nějak od jisté doby, byli všichni spolu životně svázaní. Nezávislé na sobě. Osudově, dalo by se říct.
Jenže každý věděl, že spousta snah končila často jen u řemínků jejích jehličkových střevíců.
Také podle toho tomu přizpůsobil svůj další život.
Klidně si mohla vzít tričko s krátkým rukávem. Listopad toho roku byl až na pár dní nezvykle teplým měsícem. Snad vinou stále zesilujícího globálního oteplování. Zatímco všichni již tři roky marně vzývali Martinovy bílé koně, tak oni tu samou dobu věděli, že bělouši odpočívají ve stájích a snad jediné, co na čem by kdo mohl přijet, by byla ona na svých in-line bruslích. Jenomže to se ji zrovna moc nechtělo, neboť od té doby co na jaře spadla a odřela si koleno, nemohla se odhodlat k návratu na kolečkové brusle.
S ní to vždy bylo tak, že vše komentovala trošku a skutečnost byla jiná.
Někdy také si přála, aby už od něj měla pokoj a našel si nějakou jinou. Přála si to, aby opět mohla cítit ten svůj pocit nezávislosti a neohroženosti, jenomže pokaždé, když se tak stalo, případně se ji to dalším ránem v hlavě rozleželo, tak vše zase bylo jinak.
„ Co bych to byla za ženskou, kdybych takhle trapně přišla o chlapa?“ kolikrát si říkala, když se ráno líčila před zrcadlem a svou červenou rtěnkou si barvila rty, pro další focení. Ráda se ukazovala, v tom často byla extrovertní. Chtěla být na obdiv jiných.
Navíc, moc dobře věděla,že kdyby to prasklo, že v očích jiných by to byla nesnesitelná a nepřekonatelná potupa nejen pro ní, ale pro celou emancipaci, že zrovna ona, symbol vší emancipace a vší ženské důležitosti, by padl popelem jako dávné Coloseum. V tom byla Lucie důkladná.
A také kolikrát si říkala na jeho adresu: „ No, to jsem zvědavá, co ty ze mě ještě vymyslíš?“
Řekl ji kdysi, že budou slavní a začal o ní psát. Ona to někdy se zájmem a jindy s nezájmem sledovala. Také si začala od jisté doby stavět svůj svět či život podle sebe. Dříve to lidé také dělali, na papíře, ale dnes ten papír dávno nahradilo sklo a monitorové obrazovky.
Jiní to nazvali tak, že prý oproti reálnému životu, se mnozí mohou virtuálně realizovat podle svých představ a hrát si na co chtějí. Problém či jistý rozpor ovšem nastal ve chvíli, kdy vlastně se zde ona, jimi vnímána virtualita, proměnila v dění reálné, zasahující do života mnohých.
Že se vlastně objevil takový jiný živý proud mimo dění tisku a televizních obrazovek.
Ona, vždy něco přečte, a začala si kolem sebe vytvářet svůj svět. Vždycky na základě nějakých faktů. Žila tím. Dělalo ji to upřímnou a přirozenou radost, jen měla obavu z toho, že jednoho dne zůstane sama, jako trubka zaražená do hromady hlíny. Stejně tak jako ty modré či žlutočerné kovové trubky označující plynovod anebo vodovod.
Nechtěl ji toho dojmu zbavit, neboť věděl, že si to stejně všelijak okomentuje na venek a omluví a také proto, že moc dobře věděl, jak je pro ni samotnou důležité, být středem pozornosti, cítit se sebe vědomě a tím sebevědomím i zářit.
Nechtěl ji ublížit tím, že by její sebevědomí sejmul. Ona to věděla, znala jej již za ten čas a dokázala si o něm utvořit svůj obraz, takže věděla, že když bude chtít, tak ji dokáže sundat i z té největší lampy. Kolikrát to zažila a pocítila na vlastní kůži. Nenáviděla to na něm a také jej za to nesnášela. Měla se hodně ráda a proto se těm věcem, jenž ji nedělaly dobře raději vyhýbala.
Vyhýbala se jim stejně jako kočka, když se vrací večer domů.
Také věděla, že kdyby bylo po něm, tak ze všeho nejraději by stejně jako ona, si kdysi založila svůj dámský klub, tak on na její počest by založil klub zmoklých slepic a nejvyšší místo schovával právě pro ni, až se uráčí do toho jeho vymyšleného klubu vstoupit.
Věděla by, že by to pro něj byla čest ji usadit na nejvyšším místě, ale zároveň tomu bránilo její případně dotčené ego, že by byla tou největší slepicí či královnou všech slepic.
Věděli to oba, ale nikdy se o tom nebavili.
Bylo to pod jejich úroveň, pokud to šlo, tak se nesnižovali k takovým věcem.
Byla fatalistkou a vše, co se ji týkalo, pokládala za osudové.
Jenže být slepicí, to přece není jejím osudem. S touto představou se nemohla snést a ani se nikdy smířit. Říct ji něco proti ni, to je jako odehnat stádo koní od sebe.
Stačí prásknout bičem či jen nechat slyšitelně upadnout kámen a plachá zvěř uteče.
To zase věděl on.
„Třeba jen rifle, ty ti sluší a pak svetřík. Aspoň přes ramena. Večery bývají chladné.“ Snažil se trochu ulehčit její starosti s garderobou.