DENÍK SEBEVRAŽEDKYNĚ

6. NECHTE SI CHUTNAT

"Nejdu nikam!" křiknu po sestře, která mě přišla upozornit na to, že jsem zmeškala snídani. Jako by si snad myslela, že jsem tak blbá a prostě jsem zapoměla.
"Musíš jíst."
"Nemám hlad."
"Zavolám doktora."
To je tady snad motto, pacient neposlouchá, zavoláme doktora. A co? Dá mi snad elektrošoky, nebo mi bude dávat jídlo po lžičkách, jak miminu?
"Dobré ráno, prý se tady něco děje."
Otočím se po známém hlasu a předem mnou nestojí pouze primář, jak jsem usoudila, ale je tu přímo celá kavalérie.
"To začíná válka?"
"Měla by?"
Jen psychiatři dokáží odpovídat na otázku otázkou. A pak nezblbněte tady ještě více.
"Promiňte, já se ptala první."
"Samozřejmě, že nezačíná."
"Tak proč v tak hojném počtu?"
"Je vizita."
Já jsem fakt blbec.
"Myslela jsem, že to je protože nechci jíst."
"O tom jsem před chvíli slyšel. Kam tím směřuješ? Chceš ještě trpět hlady?"
Mlčím. Nevím co na to říct.
Přijde blíž, za ním v závěsu i jeho kavalérie. Mají to beztak nacvičené. Vizit jsem už zažila dost, takže tato je v porovnání s ostatními docela málo početná. Nikdy jsem však nepřišla na to, proč jich chodí tolik. Pokud se chtějí projít, tak ať jdou radši do parku! Moje nejpočetnější vizita byla kdysi dávno, tehdy se na pokoj sešlo asi 20 doktorů, potom jsem zjistila, že polovina z nich byli medici, ale to je jedno, nejdůležitější je holý fakt, že se na pokoj téměř nevlezli. Při vzpomínce se lehce pousměju. Tato vzpomínka patří k těm mála věcem co mě za poslední roky pobavily. Až po chvíli si všimnu, že na mě všichni divně civí.
"Děje se něco?"
"Bojím se, tam jít."
"Před chvíli ses pousmála, takže se zdálo, že je ti líp."
"To rozhodně není jen jsem si na něco vzpoměla."
"Jídlo je tu bezpečné."
"Dáte na to záruku?"
"Záruku dát nemůžu, ale já osobně tomu věřím."
"Tím mě chcete uklidnit?"
Pousmál se.
"Jak se dnes cítíš?"
"Tak jako vždy možná ještě hůř."
"Ale slyšel jsem, že už si byla i na chodbě, dokonce na sesterně."
"Tady snad i zdi mají uši."
"Běž se najíst." vysloví to téměř prosebně a ve mě se něco pohne. Asi mě nějak citově manipuluje. Přikývnu. Netuším proč. To bude nejspíš tou manipulací.
"Přijdu se na tebe ještě dnes podívat."
Ó jsem poctěna. "Dobře."
Delegace odejde a já se jdu připravit na svůj šílený výlet do jídelny. Nevím co je horší jíst hned, nebo čekat na další příchod těchto vyslanců v bílých pláštích a na prosebné výrazy. Stejně to skončí tím, že jíst budu muset. Má cenu otálet?
Vstanu, převléknu se a připravím si cestu. Otevřu si dveře do koupelny i na chodbu, důkladně si umyju ruce a pak bez jakéhokoli dotyku mířím do jídelny. Dveře cestou zakopnu nohou a do jídelny mi naštěstí otevře sestra. "Děkuji." řeknu téměř neslyšně. Rozhlédnu se kolem. Už tu nikdo není, jen jedna zaměstnankyně asi z kuchyně, která podává tácy s jídlem. Změřím ji od hlavy k patě. Chvilku postojím a když usoudím, že bude v pořádku, přistoupím blíž. "Vy jste z kuchyně?"
"Ano."
"Takže máte průkaz o tom, že jste zdravá?"
"Samozřejmě." usměje se.
Nevím, zda jí věřit, ale vyslýchat ji nemá cenu, neboť já bych ji vyslýchala klidně celý den a i kdybych viděla ty testy, nebyla bych schopná ji věřit. Podívám se ji zblízka do očí. Vezmu tác, trochu se mi klepou ruce.
"Anorexie, bulimie?"
Otočím se.
Za mnou stojí holka asi v mém věku. Nejde si nevšimnout, že má pořezané zápěstí.
"Ani jedno."
"Tak proč to otálení?"
"Bojím se."
Řeknu ji to hned, stejně se to časem dozví.
"Já už tu jím dva týdny a jsem v pohodě. A tady naší paní Elišku z kuchyně tu vídám od doby co jsem sem přišla. Pojď."
Pokyne rukou na znamení cesty a já si stejně neodpustím ještě jednu otázku: "V kuchyni jsou všichni zdraví?"
Paní Eliška se usměje. "Ano, nemusíte mít strach."
Nemusíš mít strach - to je další motto!

"Čeho se bojíš?"
"Nákazy."
"To musíš mít těžké."
"Nechápu."
"Musíš vidět nebezpečí ve všem."
"A co je tobě?"
"Nevidíš?" ukáže prstem na zápěstí.
"Všimla jsem si, ale proč jsi to udělala?"
"Ani nevím. Život je nanic."
Přikývnu a stejně jako ona vložím rohlík do pusy.
"Zvládla jsi to."
"Jen teď mám chuť do sebe vlít dezinfekci se širokým spektrem účinnosti."
"S tebou bude legrace."
"Jak to myslíš?"
"Uklidni se, myslím to, že budeš fajn."
"Řekla jsi, že musím vidět nebezpečí ve všem, jak jsi to myslela? Je to tu nebezpečné?"
"Ne. Jen si umím představit, jak se cítíš. Já se taky bojím."
"Čeho?"
"To je jedno."
"Já ti to taky řekla."
"Bojím se černovlasých lidí."
"Já taky." rozesměju se.
"Děláš si ze mě legraci?"
"Myslím to vážně. Ale ne, že bych se jich přímo bála, jen se jim vyhýbám, jak to jde. Pokud je někdo chlap a černovlasý jsem schopná přejít na druhý chodník."
"Opravdu? A proč?"
"To se chci zeptat i já tebe."
"Nechci o tom mluvit."
"Mluvit o čem."
"O tom." šeptne, rozhlédne se kolem, jako by ji někdo sledoval. Rychle odnese tác a zmizí. Sedím tu sama, nechápavě koukám kolem sebe a nevím co si myslet. Nechte se uklidnit od pomatené holky, a pak si vystačte sami, aniž byste věděli, zda ji po tomto výstupu můžete něco věřit. Rozhlédnu se kolem. Ke všemu nikde nevidím dezinfekci, která by mě trochu uklidnila. Stisk ruky povolí a zbytek rohlíku dopadne na tác. Letmo se na něj podívám. Nechci už jíst. Chci, aby se čas vrátil a já vůbec do jídelny nepřišla. Resetujte někdo čas, prosím!

Nic se nestalo. Čas běží neúprostně dál, podle své vlastní logiky. Hodiny odbíjí devět a já za chvíli bych měla být na terapii. Nechce se mi tam. Nechce se mi vůbec nic. Odnesu tác a vypochoduju na chodbu.
"Jak ti chutnala snídaně?" zeptá se mě procházející doktor.
"To mi radši nepřipomínejte!"


7. VÍTÁM VÁS

Hodiny odbíjí desátou a já sedím stále na pokoji. Přemýšlím. Přemýšlím nad životem, přemýšlím nad sebou, přemýšlím nad smyslem všeho, přemýšlím, přemýšlím, přemýšlím... a pomalu z to ho přemýšlení bláznit více a více. Dám vám radu: NEMYSLETE! Lehce se to řekne, ale nejde to. Údajně lidským mozkem projde za den až 60000 myšlenek. Kdo by to byl řekl? Moje myšlenky mají vesměs jen jednu kategorii - strach. Kolik asi průměrný člověk udělá za den nádechů? Je to více, než jeho mysl myšlenek? Nejspíš ne a pak se nezblázněte, když pořád myslíte, myslíte... do háje... myslíte a pořád dokola, až vám mozek úplně vytočí na jinou kolej a vy jste označeni lidovým termínem: cvok. Ale přiznejme si to. Všichni myslí a obávám se, že dávno všichni vjeli na tu jinou kolej. Takže jsme vlastně všichni cvoci. Jen si to někteří přiznají a jiní ne. Možná ten, kdo o sobě tvrdí, že je cvok je víc uvědomnělý, než zbytek populace.
Podle čeho se měří normalita? Asi podle větší části populace, nuže přiznejme si, že si tak přezdívají ti cvoci, co ještě neví, že jsou cvoci.

"Máš být na terapii." Přehluší můj monolog v hlavě sestra. Přikývnu.
"Nechce se mi tam."
"Nechtěj, abych zavolala doktora."
"Vždyť už jdu, aspoň mu ušetřím kroky."
Sestra se spokojeně ušklíbne a čeká na mě. Snad, abych si to nerozmyslela. S touhle osobou rozhodně se déle, než je to nutné bavit nehodlám. Příliš vážná, prošedivělá, asi čtyřicátnice, která vypadá, že v minulém životě prožila hladomor a teď trpí chronickým strachem z nedostatku jídla, preventivně nejspíš vyžírá všechny lednice, aby svůj mindrák zahladila. Co na tom, že v dalším životě bude pravděpodobně anorektička, neboť bude mít v podvědomé mysli vzpomínku na to, jak nemohla kdysi dávno projít dveřmi. Leda by v budoucnu dělali širší dveře. Tak jako to udělali s konfekčními velikostmi oblečení. Ti co měli nejmenší velikost, nejspíš mají chodit nazí, nebo ztlousnout. Sama by potřebovala terapii. Počkám, až zavře dveře a pak od ní rychle pryč. Ten tuk mě děsí!
"Tak tě tady vítám!" ozve se švitořivý hlas, podle kterého by se dalo usoudit, že dotyčný je gay. Ptát se ho, ale nebudu. "Ty budeš Klára." ukáže na mě, natáhne svou pravici, ale pak se zarazí. Asi mu došlo, že ruku nepodávám, vida četl můj spis. "Posaď se. A pověz nám něco o sobě."
"Jmenuju se Klára, je mi 19 let, konec příběhu."
"No páni, to by vydalo za celou knihu. Snad nám někdy řekneš víc a ne je titulek."
Ten chlápek nejspíš v něčem jede. Je tak rozjařený, že kdybych měla ukázat prstem na někoho, kdo si podle mě hulí trávu, ukázala bych na něj. Možná to budou jen nějaké psychotropní léky, které jsou snad všude. Však jsme na psychiatrii, vítám všechny v ráji psychoušů.
"Tak co byste chtěli vědět o naši nové spolubojovnici?" zeptá se skupiny osmi unuděných lidí. Počkat spolubojovnici? Kam na ty kecy chodí?
"Má díru v auře!" zahuláká mladá žena, která doposud civěla do prázdna a neustále si mnula ruce.
"Ale Kristýno, už zase začínáš?"
"Vždyť je to pravda!"
"Počkat. Jakou díru v auře? Vy vidíte auru?"
Přikývne.
"Kecy!" ozve se pan Man, kterého si pamatuju z rána.
"Žádný kecy ty cvoku co zabil vlastní ženu. Do basy tě měli strčit! A prý, že si měl halucinace. Ty jsi halucinace!"
"Zkl..a..pni!"
"Nezklapnu! Má díru v auře!"
"Klid!" zařve terapeut.
Dívka, se kterou jsem snídala se rozesměje.
"Chtěla bys něco říci, Samantho?"
Páni, Samatha, nevšední jméno, že by byla cizinka?
Sam zavrtí hlavou, ale terapeut ji nedá pokoj. "Vyjádři se, vidím, že ti nastalá situace není lhostejná."
"Pozor, zlobí se." Kristýna se celá otřese a ruce si těsně přitlačí na obě uši.
"Jděte se vycpat!" zařve Sam a já lituju, že jsem neudělala to co Kristýna.
Sam prudce vstane, strčí do židle a uteče z místnosti.
"Samantho! Ještě jsme neskončili."
Dívka se vrátí, nakoukne do dveří a s veškerou vážností v hlase oznámí: "Ale já s vámi už jo."
No páni, jestli někdo v životě cítí nudu, tak mu doporučuju na čas být na psychiatrii. Tady vzrušení létá vzduchem.
Terapeut mlčí, rozjímá asi nad nekonečnem vesmíru, pak nejspíš v domnění, že mu ze sezení odešla holka se sebevražednými sklony a podivně vyznívající větou v závěru, se zvedne a jde za ní na pokoj. Aspoň chvilku neuslyšíme to zvláštní švitoření.
"Ehm...jak jste to myslela s tou dírou v auře?" zeptá se Kristýny. Žena sedí mlčky s lokty opřenými o kolena a hlavou v dlaních. "Paní?" špitnu.
"Nedělej si ze mě legraci.... jo... si stejná, jako vždycky tito."
"Nechápu, já to myslím vážně, zajímá mě to."
Žena se napřímí, urovná si vlasy, chvilku ještě kouká do prázdna, jako by přemýšlela nad pravdivostí mých slov. Pak se otočí a letmo se usměje. V jejím netečném pohledu uvidí první jiskru radosti.
"Ty si nemyslíš, že jsem blázen?"
"To jsem neřekla."
Otočí se zpět. "Počkat, přece tu nejste kvůli tomu, že vidíte auru."
"Jsem. Můj manžel říká, že jsem cvok a chci se proto vyléčit, protože ho miluji." V očích se ji zalesknou slzy.
"Kéž by jsem též viděla auru a vy si myslíte, že jste cvok?" Zakroutím hlavou nechápu to.
"Ty si nemyslíš, že jsem blázen, vždyť vidím barvy kolem lidí a nikdo jiný to nevidí."
"Protože vám závidí. Teda já určitě. Máte strašnou výhodu. Co ještě vidíte?" vyskočím ze židle a začnu se nesmyslně točit kolem vlastní osy.
"Máš slabé čakry."
"Blbost, ženská blbá, neoblbul mladou pěknou holku!"
"Zklapni, ty bezduchá nestvůro!"
"Já se ptala, pane, tak ji nenadávejte."
"Buďte potichu, tady Samantha si to rozmyslela a vrátila se mezi nás."
Všichni začnou tleskat, nechápu, ale připojím se. Sam si sedne vedle mě a špitne mi do ucha: "Nerozmyslela, ale on by mi nedal pokoj."