Návrat na Zem

Poslední den na Zemi

Rok 2002

„Claire, jste připravena?!“ zaburácel hlas Velitele a vytrhnul mě tím z mých myšlenek.
Jen jsem nejistě kývla a nastoupila na misi, která by měla poznat a změnit lidské životy.
Alespoň jsem v to doufala.


Rok 2018

Světla se začala pomalu zhasínat a na planetě Zago to znamená, že nastává noc. Nevidíme Slunce ani ostatní planety ale vlastníme dokonalý systém, který nám nahrazuje přirozený chod dnů i ročních období. Planeta Zago byla budována desítky let vládami všech zemí s cílem zajistit kvalitní místo pro život, tedy vybraným osobám. Z původního plánu však sešlo, a při hrozbách jaderných válek a přírodních katastrof, byla tato planeta v roce 2002 nabídnuta obyčejným občanům, kteří splňují podmínky pro nejnáročnější povolání, morální monitoring.
Bylo mi tehdy teprve sedmnáct let a stala jsem se tak nejmladším účastníkem projektu. Výběrové řízení se skládalo z fyzických zkoušek, duševního zdraví, emocionální stability, a především zdravotního stavu. Oznámení o přijetí bylo vybraným osobám zasláno poštou. Samotný přesun však proběhl přenosem přes digitální kanály, které dokáží fyzickou hmotu změnit v pouhou nehmotnou energii.
Život na Zagu je rozmanitější, než jsme si všichni představovali. Z původních šestnácti osob je nás už dvacet dva a stala se z nás pevná rodina a tým. Máme vše, od pestré stravy, elegantního bydlení po nekonečný plat. Každý den pracujeme na digitální projekci, která monitoruje trestné činy a dobré skutky na Zemi. Vytváříme statistiky o lidském chování, kdy cílem není zajistit jen dobro ale právě rovnováhu mezi dobrem a zlem. Často pochybuji o tom, zda je správné jen přihlížet a nenechat se ovlivnit emocemi jako je lítost či touha něco změnit. Během uplynulých let jsem se naučila všechny pocity potlačit. Viděla jsem vraždy, terorismus, násilí a znásilnění v přímém přenosu, stejně tak záchrany životů, oběti a lásku. Obvykle cítím, jak náročný je každý den zde, ale všichni věříme, že naše poslání je důvod naší existence.
Zago změnilo každého z nás. V této době, o spoustu let později od příchodu, se podívám do zrcadla, tedy do monitoru odrazu, a vidím ženu, kterou jsem se stala až na této planetě. Oči jsou stále modré, ale už ne tak skleněné. Černé vlasy mi narostly až po pas. Ne, že bychom tu neměli možnost fyzických úprav, ale nám, jako občanům Zaga, připadá fyzický vzhled nepodstatný. Každý z nás má svůj důvod, proč si vybral život tady. U mě to bylo úmrtí rodiny a nenalezení pravého smyslu bytí. Země mi nechybí, ale nemohu mluvit za všechny občany. Každý však máme svůj úkol. Smysluplný úkol.

Ve velmi brzkou ranní hodinu vstoupím do monitorovací haly, která je mým pracovištěm ale i domovem. Atmosféra je příjemná, stoly i židle hýří barvami. Moc jsem toho dnes v noci nenaspala ale musím tu být včas abych vystřídala Joshe a Jakoba. Josh je můj nejlepší přítel na Zagu a také mým zkušenějším mentorem.
„Těžká noc?“ podezíravě se na mě usměje.
„Neměla bych se ptát spíš tebe?“ oplácím mu mrknutím a chvíli se dívám na obrazovky. Třicet osm procent trestných činů. Mírnější noc.
„Na Zemi je dnes celkem klid, zaměř se na Afriku a hlavně USA, mají po volbách a očekávají se protesty, Evropa je mírná, jako vždy. Jo, akorát novinka, ve Švédsku je magor, jehož koníčkem je přepadání a okrádání lodí, ale nikoho nezranil.“ oznamuje mi Josh a chystá se k odchodu.
„Díky, zpracuju dnes týdenní report pro Unii.“ odvětím mu bez jediného pohledu a soustředím se už jen na práci. Snažím se vytěsnit myšlenku na sériového vraha, který už mi načetl tři ženské oběti neskutečným týráním a následnou vraždou. Pozoruji ho již několik týdnů a pokaždé s odporem vidím, co je to za nestvůru.

V poledne přichází Velitel, postarší moudrý muž, který býval tajemníkem mnoha prezidentů na Zemi, vynikající manažer a hlavní koordinátor naší mise. Byl to on, kdo měl hlavní slovo ve výběru kandidátů. Každý den se laskavě ptá, zda se cítím dobře. Je to milý muž, ale myslím si, že tu není tak šťastný jako někteří z nás. I dnešek není výjimkou.
„Dobré ráno, Claire, potřebujete odpočinek?“ rovná si rukáv, což je jeho zvykem.
„Zatím ne, děkuji. Josh mi dal skvělé tipy, takže mám čas i zpracovat úkoly do konce týdne.“ odvětím s úsměvem.
„Výborně, jen tak dál.“
Chci dodat, že procenta jsou v posledních dnech téměř vyrovnaná, ale v tu chvíli vidím na monitoru za ním toho netvora. Sériový vrah, který mi nedá spát. Přiblížím si kameru a sleduji, jak pronásleduje svou oběť. Ženu, zhruba v mém věku. Připadá mi povědomá, cítím nostalgii a nechutnou beznaděj. Zmocní se mě panika, neskutečný strach a bolest na hrudníku.
A to zjištění je nejhorší. Vždyť to je ona! Tess!
Můj největší přítel, kterého jsem kdy měla. Tess, která mi zachránila život.
Ztrácím dech a poslední co slyším, jsou hlasy Velitele a Joshe, pak nastává tma.


Rok 2003

Dívala se na mě zkoumavě. Jako by chtěla číst mé emoce, to, co jsem nahlas neříkala.
„Tess, já pořád nevím. Je to nabídka, která vyřeší můj život, touha, která vím, že bude smyslem celé mé osobnosti. Ale…“
„Co pořád nevíš? Jestli je to touha, tak leť. Otevři se tomu, je to příležitost. Můj obdiv k tobě bude vždy nekonečný. Celé roky jsi byla izolovaná od světa, od lidí. Od toho výbuchu jsi přestala žít a dalo ti spoustu práce znovu vidět dobro v naší společnosti. Tedy, práci to dalo i mě.“ usmála se a pokračovala.
„Naše přátelství nikdy neskončí. Vždycky se budu budit s pocitem, že tě tam nahoře mám, že na nás někdo dohlíží. Skoro jako anděl. Budeš tam mít všechno, luxus, nový začátek a místo, kde uplatníš to, co v tobě je.“
S bolestí jsem se na ní dívala a kývla.
Bude mi chybět. Vzpomněla jsem si na náramek, který jsem jí chtěla dát, jako předmět našeho přátelství. Nemohla jsem ho najít, nevyšlo to. Naštěstí jsme byly u řeky a sehnula jsem se pro kameny. I spontánní gesta mají svá kouzla. Kámen, který jsem jí dala je maličký, černý a kulatý. Vlastně úplně obyčejný.
„Budeš mi chybět.“ řekla jsem jí jedinou větu, která byla samozřejmě málo, ale vyjadřovala vlastně vše.
Další den jsem jela vlakem do Chicaga a věci se daly do pohybu.


Trhnu sebou a ucítím pach hořkosti v ústech, a neskutečnou žízeň. Uvědomuji si, co se stalo, pohltil mě stres a omdlela jsem. V ošetřovacím sále tu nechce skončit nikdo, znamená to totiž selhání. Rozhlédnu se kolem sebe a vidím Joshe, sedí na židli a překvapeně se na mě podívá.
„Díky za dobrej den, a to jsem si myslel, že problémy tu dělám jenom já.“ strefí se do mě, ale já vím, jak to myslí. Má o mě obavy.
„Viděla jsem toho psychopata, šel po Tess…“ mumlám, načež mi dochází, že ta situace byla skutečná.
„Šel po ní! Potřebuju to vidět! Musím jí pomoct!“ začínám panikařit a můj kamarád na mě zírá jak na šílence.
„Jaká Tess? A proboha, jak pomoct? Uklidni se, přijde Velitel a bude řešit tvůj stav. Teď si nemůžeš dovolit extrémy.“
„Ale já musím.“ trvám si na svém a nezáleží mi ani tom, že nemá potuchy o čem mluvím.
Zaklepání na dveře mě skoro nazvedne z lehátka. Velitel vejde a netváří se radostně. Vlastně vůbec.
„Joshi, nechte nás o samotě.“
„Jistě.“ zvedá se z křesla a stihne na mě mrknout. Jeho zvyk, který jsem nikdy nechápala.
„Claire, to, co se dnes stalo, není obvyklé pro naše občany. Musím vám nařídit několik dní odpočinku, poté bychom mohli začít diskutovat o tom, jak bude pokračovat naše spolupráce. Není přípustné, aby se nechal jeden z našich monitorů ovlivnit emocemi při zapisování. Pochopím, pokud šlo o někoho z vašich blízkých na Zemi, ale naše tolerance je nulová. Podepsala jste smlouvu, ve které je zmínka, mimo jiné, i o tom, že nesmíme nechat naše emoce a city zasáhnout a narušit naše poslání. A Claire, rozumím vám.“
Dostal mě. Nedokážu to. Počítala jsem s tím, že se může něco takového stát, že mohu spatřit něco, co bude bolet. Ale nedokážu nemyslet na Tess. Od smrti mé rodiny byla jedinou osobou, kvůli které bych obětovala spoustu věcí. Nemohu toho úchyla nechat, aby jí zavraždil. Aby svět přišel o tak krásnou a čistou mysl.
Ne.
„Veliteli, já…“ snažím se najít taková slova, která budou znít trochu racionálně.
„Rozumím tomu, že jsem selhala. Ale nešlo tomu zabránit. Ponesu si následky, jen mám jednu prosbu. Jednu jedinou prosbu. Potřebuju jí pomoct. Je to člověk, na kterém mi záleží, díky kterému jsem tady. Potřebuji, abyste je kontaktoval, ať jí ochrání. Chcete neustále rovnováhu, ale pokud přijde Země o takovou duši, není to jen setina procenta. Věřte mi.“ mluvím celkem jasně a čekám na jeho reakci.
„Claire, oba víme, že tohle nesmíme. Mám prostředky, jak se spojit s Unií, ale bylo by to velice troufalé. Nikdo vám nebude věřit, a i kdyby ano, nebudou plýtvat energií na jedné osobě. Je mi líto. Jak jsem řekl, rozumím vám, sám jsem viděl věci…moje žena.“ odmlčí se.
„Moji ženu jsem viděl také a pravidla jsou pravidla. Dejte se do pořádku, Claire.“ otočí se a odchází ke dveřím.
„A co kdyby vám někdo řekl, že byla šance jí zachránit, nezkusil byste to?“ slova mi vyklouznou dřív, než si uvědomím, co jsem vlastně prohlásila. Tohle je přes čáru. Otočí se, smutně na mě kývne a klidně za sebou zavírá dveře.


Následující dny odpočívám v zotavovací hale a prožívám doslova peklo. Od Joshe jsem zjistila, že Tess žije, ještě jí nedostal. To mě prozatím uklidnilo natolik, abych mohla vymýšlet plán. Stále ale trnu hrůzou, co bude dál.
Nudím se, jsem zvyklá pracovat a nic jiného vlastně nemám. Sebrali mi všechny digitální přístroje, abych zůstala odtržena od reálného světa. Ošetřovatelka mi tu nechala ovladač, kterým si mohu přivolat Martina. Martin je náš elektronický sluha, který se o nás stará. Nic mi nechybí, ale zároveň mi začíná scházet všechno. Na monitoru vidím své životní funkce, včetně emocionální stability.
Ta křivka mění pozice velmi rychle.
Dostávám žízeň, a tak přivolám sluhu jediným dotykem malinkého ovladače. Martin je tu okamžitě, jeho lidská podoba je komická, také má naprogramovaný smích, ale mně jeho chechtání vždy udělá radost.
„Slečno Claire, čistá voda pro vás. Slečno Claire, zásilka od pana Velitele pro vás.“ předává mi sklenici na tácku, a také obálku. Obálku nadepsanou mým jménem.
„Děkuji Martine, to je zatím vše, nezapomeň se vyspat.“ usměji se na něj a místo vody mě víc zajímá psaní, které mi je adresované. Otevírám obálku se strachem, možná jsem opravdu přestřelila a zůstanu tu ležet navždycky, jako nějaký blázen.
Dopis voní barvou z tiskárny, byla použit klasický model, který jsem si pamatovala ze Země.
A pak už se jen začtu.
Claire, nemohu vám to sdělit osobně, protože se musím věnovat svým pracovním závazkům a konferenci. Přemýšlel jsem o Vaší situaci a ta mě donutila přemýšlet o té mojí. Moji ženu jsem zachránit mohl, pokud bych se o to usilovně snažil. Do dnešního dne si nedokážu odpustit, že jsem se o to nepokusil. Celé toto uvědomění mě donutilo zvážit, zda jsem Vám předal správný postup a motivaci. Kontaktoval jsem Unii a přesvědčil je, že potřebujete zachránit Vaši přítelkyni. Podmínky jsou však překvapivé. Vy sama byste měla být tím, kdo jí zachrání. Vrah, jehož identita musí pro nás zůstat skrytá, se stále pokouší o pronásledování a vzhledem k několika jeho obětem, bude se pokoušet o vraždu. Budete mít vyměřený čas, dny až týden, to je jedna z podmínek. Unie nechce vynaložit potřebné síly, ale jejich kompromis je takový, že se nebrání Vašim motivům a případným činům. Jsou ochotni financovat Váš návrat na Zemi z fondu pro mimořádné situace. Osobně spolu probereme jak a kdy by mělo k návratu dojít. Pokud tedy souhlasíte.
Velitel, P.J.
Rozklepou se mi ruce. Návrat na Zem? Já mám tím zachráncem? To je přece absolutně nemožné. Už ani nevím, jak se žije na Zemi. Co když mě zabije? Kde ji mám hledat?
Opět si čtu psaní, znovu a znovu. Dlužím jí to, pokud to neudělá nikdo jiný, tak musím já.
A tak začnu v hlavě stavět pomyslný plán, který by se měl brzy stát skutečností.


V ošetřovacím sále jsem nakonec zůstala čtyři dny. Poté přišel Martin s propuštěním a doporučením následného klidu. Ve svém bytě trávím čas ráda. Stylové studio je útulné, budova navíc stojí přímo uprostřed nádvoří naší planety a mám tak rozhled na celé Zago. Napjatě čekám už druhý den, co se bude dít, kdy se dozvím o průběhu svého návratu na Zem. Mezitím mi Josh zjistil z posledního záznamu, kde byla naposledy viděna Tess. Sepisuji si souřadnice a přemýšlím, kde si opatřím všechny věci, abych se podobala člověku žijícím na původní planetě.
Z úvahy mě vytrhne levitující obrazovka, která se zjeví uprostřed místnosti a naskytne mi pohled na Joshe a Velitele před budovou. Dotykem monitoru je pouštím do budovy a otevírám dveře svého bytu.
„Claire, nesu novinky. Zřejmě čekáte na odpovědi ohledně vaší cesty na Zem. Situace je taková, že vám můžeme garantovat pouze jeden den. Unie není schopná udržet kanál delší dobu. Tedy, nejsou si tím jisti. Pokud jste připravena, o půlnoci může dojít k vašemu přesunu.“ oznamuje mi trochu nejistým tónem, což u Velitele není obvyklé.
Jeden den? Je to vůbec možné stihnout? Nesmím se však nechat zlomit, musím jí pomoct.
„Děkuji, ještě dokončím své plány a před půlnocí budu čekat u brány.“ odvětím a víc už ani nepotřebuji vědět.
„Tady Josh vás bude monitorovat. Nezapomeňte však, že ani vám nebude moci nikdo pomoct. Myslete na to.“
Kývu a nedám najevo svůj strach, který mi začíná svírat hrdlo.
„Budu ti krýt záda, C.“ mrká na mě kamarád s úsměvem a já mu tentokrát oplácím stejným gestem.
„Tak to bychom měli, pojďme Joshi, ať se Claire může připravit. Zatím na shledanou.“ loučí se Velitel a Josh se za mnou ještě ohlíží.
Zavření dveří je jako tečka za tím, co mi řekl.
Svůj úkol musím zvládnout. Můj poslední den na Zemi musí mít smysl.
Deset minut před půlnocí stojím před bránou, která je jediným možným spojením se Zemí. Velitel zde tráví dost času, přijímá signály a někdy tu jen chodí sem a tam, celý zadumaný.
Já sama tu stojím teprve poprvé od svého příchodu na Zago.
V kabelce mám jen blok s poznámkami, musela jsem si vzít klasický papírový, protože náš digitální systém není schopen fungovat mimo dosah domova. Vím, že se sem budu chtít vrátit. Život na Zemi je tak bolestivý a jsem vděčná, že jsem se mohla stát součástí něčeho většího.
„Claire, tak vy už jste tady.“ oznámí svůj příchod Velitel.
„Ano. Co mám udělat?“. ptám se, možná trochu hloupě, ale nevím, jaká bude cesta, co udělá s mým tělem a zda najdu východ.
„Brána je otevřená. Pouze vejděte, poté si nebudete nic pamatovat. Východem je les, zhruba tři kilometry východně od Chicaga. Zde je karta, na které budete mít dostatek financí na potřebnou potravu a cestování. Přeji vám štěstí, ať dosáhnete toho, co je potřeba pro vás a život vaší přítelkyně.“ podá mi kartu a ihned cítím nostalgii. Takovou kartu jsem neviděla už tolik let.
Polknu, nadechnu se a vstoupím do brány. Nechci čekat. V tu chvíli přestávám slyšet, vidím jen tmu a přestávám cítit své nohy, lehkost postupuje po celém těle nahoru.
Vše bude dobré, Tess, pomůžu ti.
A od toho momentu s poslední myšlenkou už si nic nepamatuju.