Kap. 56 Tommy čte o nápravci

Ve středu ráno vstal Tommy opět brzy. Daniel i ostatní na něho překvapeně vzhlédli. „Snad nechceš opravdu letět zase se mnou?“ nevěřícně se zeptal bratr.

„Chci, vždyť jsem to včera říkal,“ začal Tommy klidně snídat. Nikdo k tomu nic nedodal, ale bylo vidět, že jsou vskutku zaražení. Po snídani si Tommy doběhl pro housle a starý svetr po Danielovi.

Tentokrát zaletěl Daniel rovnou na náměstí před Soudní čtvrtí. „Půjdeš zase do knihovny?“ Tommy přikývl. „Dnes mám oběd s přáteli. Chceš se přidat, nebo si zajdeš někam sám?“ chtěl vědět Daniel.

„Asi bych se přidal, jestli to nevadí,“ rozhodl se Tom.

„Nevadí. Všichni budou zvědaví na malýho brášku, který tolik zlobí.“

„Snad jsi mě tady celou dobu nepomlouval?“ ohradil se Tom. Daniel výmluvně pokrčil rameny s potutelným úsměvem.

Rozešli se do opačných směrů. Tommy vešel do knihovny a zamířil rovnou ke knihovníkovi. „Vítej. Co bys potřeboval?“ oslovil Toma knihovník.

„Chtěl bych si něco přečíst o nápravci.“

„Jistě,“ pokývl knihovník a dovedl Toma do prostřední části knihovny, kde ukázal na dvě vysokánské a dlouhé skříně naplněné od shora až dolů knihami. Tomovi to množství vyrazilo dech. Knihovník nejspíš vytušil jeho zoufalství: „Co přesně potřebuješ zjistit?“

„Já nevím, asi úplné základy,“ hlesl Tom.

Knihovník se usmál: „Vždy je dobré začít základy.“ Vyndal postupně pět různých svazků. „V téhle najdeš mýtus o vzniku funkce nápravce ve zkrácené verzi. Tady je stručná historie o nejznámějších nápravcích, zde filozofické pojednání o kletbě ─“

„Kletbě?“ přerušil Tommy knihovníka vyděšeně.

„To se dočteš v mýtu,“ usmál se na něho muž trpělivě. „Zde je něco o rozdělení rolí mezi soudci a nápravcem a toto je soukromý deník jednoho z nápravců. To je sice hodně individuální poselství, které se nedá vztáhnout všeobecně na všechny nápravce, ale je to dost populární dílo, které je velmi čtivě napsané,“ mrkl na Toma knihovník. „Kdybys měl žízeň nebo hlad, sejdi tamhle po těch točitých schodech do přízemí a vem si tam v občerstvení, na co budeš mít chuť.“

Tommy poděkoval, převzal si knihy, odnesl je trochu sklesle k jednomu ze stolků vzadu u stěny a odevzdaně usedl do křesílka. Pročetl si nejdřív mýtus vzniku, jak mu poradil knihovník. Kletba spojená s posláním nápravce jej poměrně zasáhla. Když knihu dočetl, musel si dát chvilku pauzu.[1]

Sešel po schodech do místnosti, o níž mu řekl knihovník. Chvíli tam bezcílně bloumal myšlenkami stále ještě u mýtu. Anděl, který tam byl, si to vyložil, že Tommy je tam nový a neví, jak to tam chodí. „Co hledáš?“ zeptal se mladík Toma.

Tom se probral, teprve teď si uvědomiv, že v místnosti není sám. Podíval se na anděla, snad jen o pár let staršího, než byl on sám: „Hledám něco k pití.“

„Aha, tak buď si můžeš nalít teplý čaj z čajovaru, nebo si vem tamhle z lednice něco studeného.“

„Z lednice?“ podíval se Tommy na kluka nechápavě.

„Tady,“ usmál se on, „tohle je lednice.“ Dovedl Toma k jakési skříni natřené na bílo a otevřel ji. Tommy okamžitě ucítil, jak z ní vychází chlad.

„Ale jak…?“ nechápal. Mladík se opět usmál.

„Tady nahoře se dá led,“ ukázal na přihrádku, „a ten chladí skříň a obsah uvnitř. Voda z něho odtéká tam zadem dolů do nádoby, kterou pak prostě jen vyndají a vodu vylijí. Vidíš, že skříň má tlusté stěny i dveře, protože jsou dvojité, a uvnitř je izolace z vlny.“ Tommy na to fascinovaně hleděl. „Dobré co?“ zeptal se ho kluk. Tommy přikývl. „Spousta andělů to vidí poprvé až tady u nás na severu. Odkud jsi?“

„Z jihu. Z Llanura Seca, mm, Suché planiny,“ dodal Tommy název v obecném andělském jazyce.

„Aha, tak tam moc ledu nemáte, co? Jinak, já jsem Ramiro,“ podal mu anděl ruku a usmál se.

„Tommy,“ potřásl mu rukou Tom.

„Těší mě, jsi tu nový?“

„No… spíš tu jen na někoho čekám a… něco hledám… v knihách.“

Ramiro se zasmál: „Jo, tak to jsi na správném místě. No, taky mám něco k nastudování, takže, jestli už nic nepotřebuješ, půjdu. Rád jsem tě poznal, Tommy. – Jo, a doporučuju pomerančový džus,“ ukázal Ramiro na lednici, načež odešel.

Tommy znovu otevřel lednici a vytáhl jednu z připravených sklenic se žlutým džusem. Pomalu se napil. Bylo to překvapivě osvěžující. Protáhl si záda, už ho zase dost bolela, stejně jako hlava. Jakmile dopil, odskočil si na toaletu, aby si trochu odpočinul. Roztáhl křídla. Když se trochu vzpamatoval, vrátil se ke stolu, aby pokračoval v četbě.

Chvíli se díval na publikaci s rozborem kletby, ale působilo to jako těžce teoretická literatura. Začal listovat knihou o rozdělení rolí. Avšak bylo tam prakticky to samé, co mu řekl Daniel, jen více rozpitvané. Následně prolistoval historii nejznámějších nápravců, jenže jejich jména mu nic neříkala, takže si podrobněji pročetl pouze kapitoly o dvou bratrech, prvních v řadě nápravců, ale připadalo mu to jak pohádky.

Nakonec mu zbyl jen soukromý deník jednoho nápravce. Tom si ho vzal jen, aby se neřeklo, že se nepodíval do všech půjčených svazků. Celkem bez očekávání se začetl do náhodné stránky. Ovšem hned prvních několik řádek ho přimělo k tomu, aby si sedl pohodlněji a nalistoval začátek knihy.

‚Než jsem se stal nápravcem‘ zněl lakonický název první kapitoly, která zcela bez zbytečných průtahů otevírala knihu. Tommy rozechvěle hltal stránku za stránkou. Prostor a čas kolem něho jako by náhle zmizely a jemu běhal mráz po zádech nad podobností s jeho vlastní zkušeností.

V poledne skončila Danielovi přednáška a spolu s několika přáteli vyšli na náměstí. Vyhlížel Toma, ale nikde ho neviděl. „Běžte napřed, vyzvednu ještě bratra a přijdeme za vámi,“ vyzval je. S obavou, aby nemusel Toma zase nahánět po celém městě, seběhl Daniel z mírného kopce ke knihovně.

„Dobrý den, prosím vás, nepřišel sem dnes takový hubený černovlasý kluk?“ zeptal se Daniel knihovníka u vchodu, ukazuje rukou Tomovu výšku.

„Ano, je tady. Zavedu vás k němu,“ zvedl se knihovník. „Mladší bratr, že?“ zeptal se muž cestou. Daniel přitakal. „Je trochu nachlazený, že?“ okomentoval knihovník Tomův konstantní kašel. Daniel opět jen přikývl. „Má nějaký školní projekt?“ zajímal se místní správce dál. Daniel mu nechtěl lhát, ale ani mu nechtěl nic vysvětlovat, tak jen neurčitě odpověděl, že vlastně ani neví. „Támhle je,“ ukázal knihovník na Toma sedícího u jednoho ze stolečků, načež odešel.

Daniel si pomyslel, že si Tommy dává zbytečnou práci s předstíráním, že pilně studuje a rychle k němu vyrazil, aby už mohli jít na jídlo. Ovšem když se přiblížil, uvědomil si, že Tommy je skutečně plně pohlcen četbou, což byl pohled, který neviděl už několik let, takže mu bylo skoro líto bratra vyrušit.

„Ehm-ehm,“ odkašlal si mírně, ale Tommy četl dál, aniž by si bratra všiml. Daniel mu tedy opatrně položil ruku na rameno. Tommy sebou silně škubl, jak se lekl.

„Oběd,“ zašeptal Daniel omluvně.

„Aha,“ odtušil Tommy a zmateně začal sbírat knihy.

„Můžeš si to tu nechat, jen si na stůl postav támhletu sošku soudcovských vah, aby každý věděl, že ty knihy nemá brát,“ uhodl Daniel Tomovy myšlenky. Tommy udělal, jak mu Daniel poradil a pak již spěšně vyrazili za ostatními.

„Cos to četl?“ zeptal se Daniel Toma po cestě.

„Jeden deník,“ lakonicky odpověděl Tommy. Na obědě také nemluvil. Ostatní řešili nějaký případ, který zrovna studovali, a diskutovali, jak jej rozsoudit. Tommy se snažil nevěnovat tomu pozornost. Strašně ho to stresovalo. A když se ho pak zeptali, jak on by případ posoudil, zatvářil se tak vyplašeně, že ho Daniel vůbec nepoznával.  

Vrátili se na náměstí. „Vyzvednu tě po cvičeních,“ instruoval Daniel Toma zpátky před knihovnou, „kdybys šel ven, pokus se říct knihovníkovi aspoň směr, kam půjdeš, ať tě zase nehledám po celém městě.“ Tommy přikývl, ale myšlenkami už byl zase u deníku. Rychle vyběhl do budovy a ke stolku. Znovu se zanořil do příběhu a četl ho ještě, když za ním Daniel odpoledne přišel. „Už mám padla, můžeme jít,“ oslovil opatrně Toma, aby ho zase nevyděsil.“

„Ještě mi chybí pár listů, nemůžeš přijít později?“ poprosil jej Tom.

Daniel na bratra vyvalil oči. „Dobrá, vezmu si taky něco na čtení,“ zaraženě odpověděl. Vytáhl jednu knihu z nejbližšího regálu, usedl do křesílka vedle Tomova stolu a otevřel ji. Ovšem místo aby ji začal číst, zadíval se přes ni na hřbety děl, které měl Tommy vyskládané na stole. Přečetl si jejich názvy a teprve pak se zahleděl do svého svazku.

„Už jsem,“ vytrhl ho z přemýšlení Tommy.

„Dobrá,“ zaklapl Daniel svou kulisu. „Chceš si něco půjčit domů?“

Tomův zrak sklouzl na štůsek. „Ne, asi raději ani ne,“ řekl zamyšleně, pomalu Tommy. Cestou ven vrátil všechny publikace knihovníkovi.

Venku Daniel chytil Toma a zanedlouho přistávali před zápražím jejich domu. Přilétli zrovna na večeři, kterou snědl Tommy víceméně bezeslov, navzdory Katině snaze zavést rozhovor. Ihned po jídle se Tommy zavřel ve svém pokoji a uvolnil křídla z bolavých zad. Lehl si na postel. Přál si rychle upadnout do milosrdného nevědomí, ale spánek na sebe nechal nepříjemně čekat.

Ani Daniel toho u večeře moc nenamluvil a zamlklý zůstal i během společného večera v salonu. Nakonec se v obýváku s rodinou cítil příliš stísněně. Prudce se zvedl a vyšel ven, kde opřev se o kamennou zídku od ohrady se zadíval do tmy.

„Pohádali jste se s Tomem?“ oslovil ho zezadu otec, který za ním za nedlouho vyšel.

„Ne,“ zavrtěl hlavou Daniel. Chvíli oba mlčeli. „On… četl si celý den v knihovně,“ promluvil pomalu Daniel.

Otec pozdvihl obočí a pokýval hlavou: „To je nezvyklé. Co četl?“

„Osobní deník… někoho,“ Daniel nechtěl otci říkat úplně všechno, tak jen dodal, „prý to bylo čtivé.“

Opět bylo ticho. „No, čtení ještě nikoho nezabilo, snad se jen chce ukázat před tou slečnou v dobrém světle,“ položil otec Danielovi ruku na rameno.

„Možná,“ souhlasil neurčitě Daniel, „jen… jen mě to překvapilo.“ Nechtěl otce zatěžovat svými možná zbytečnými spekulacemi.

Ještě pár okamžiků postáli, načež se otec vrátil do domu. Daniel zůstal venku. Díval se do tmy a hledal argument, jímž by umlčel sveřepou děsivou myšlenku, jež se mu stále vracela do mysli: „Je to on? Je to právě jeho bratr?“ Nakonec utekl zpátky do salonu, venku si náhle připadal strašně opuštěný.

----------------------------------------------------------------

[1] Mýtus O stvoření linie nápravců viz Apendix 4