Stříbrné město (1.+2.kapitola)

**KAPITOLA I.: Bohatství bez smyslu**
Já jsem Caspian a je mi 27 let. Jsem boháč, milionář, možná až miliardář. Mně na tom nezáleží, proč? Zbohatnout může každý, stačí být jen chytrý a způsob si už najdete. Proč nejchytřejší lidé světa nebyli bohatí? Protože to bohatství nechtěli. Ono to ani není vůbec těžké, jen by stačilo chtít být boháč. Ovšem že každý říká, že by chtěl být milionář a takovéto řeči, ale nikdy se proto většina z nich pořádně ani nepokusila. Říkejte si, co chcete, ale ani vy jste se o to nepokusili, a stejně jste říkali to samé. Jde o to, že každý člověk může zbohatnout, ať už v casinu, nebo díky investicím, akciím, nelegální práci – možností je až nekonečno. Vždy se najde způsob, a to i legální. Prostě všichni lidé okolo sebe řvou a křičí, že chtějí být bohatí, ale to lžou, anebo jsou hloupí. Nemyslím tím lidi, kteří o to nestojí a nejsou bohatí – ti právě naopak většinou jsou chytří.
A tím, že říkám, že mi na penězích nezáleží, je fakt, že vím, jak na to, a peníze se vždy najdou. Buď mě, nebo já je. Jsou 30. léta 20. století a já jsem jeden z nejbohatších lidí ve státě. A nikdo mě nezná. Proč? Protože lidi nezajímá člověk, který má bohatství a není nějak slavný, nepořádá každý večer večírky, nebo když se necpe do místních novin. I když se proháním po městě s bílým autem Duesenberg Model J, stejně se o mě nikdo nezajímá a pravděpodobně se nikdo zajímat nebude. Do doby, kdy zemřu, budou o mně psát, jak jsem arogantní, a najednou budou znát celý můj život. Lidé nechtějí nudnou pravdu, lidé chtějí zábavnou kupu lží.
Nemám současně žádné přátele, tedy kromě jednoho, který leží v nemocničním centru a neví sám, kdo je. Jediný člověk, který mi kdy rozuměl, je teď bez známek inteligence a zdravého života. Být bohatý není taková výhra, jak si všichni myslí. Všichni si myslí, jak to vyřeší všechny vaše problémy, že to vše vyřeší, budete už jen šťastní až do konce života. Tito lidé však zažívají veliké zklamání, které by měli ale předem očekávat. Toto mě naučil ten můj jediný pravý přítel, který nikdy ani bohatý nebyl a nikdy o to nestál.
Když se sousedé dozvěděli o tom, že jsem boháč, zkoušeli se najednou spřátelit, ale předtím jako bych tam vůbec nebydlel, a to jsem bydlel 5 metrů od jejich plotu. Samozřejmě že něco ode mne chtěli, a já jsem jim vyhověl, a druhý den si na mě ani nevzpomněli, ani mě nepozdravili, když jsme se potkali v parku. Ale teď k tomu, jak jsem poprvé potkal mého nejlepšího a jediného pravého přítele.
**KAPITOLA II.: První setkání**
Bylo to už před několika lety, seděl jsem na terase jedné z kaváren na rohu ulice, obklopen luxusem, takovým, který jsem si mohl jen dopřát, ale ne tak, aby to šlo hned poznat na oko. Nechtěl jsem pozornost. Ale v tu chvíli, kdy jsem si vychutnával svou čerstvou kávu, zaslechl jsem radostný smích těch mladých lidí, zhruba v mém věku, a mezi nimi byl i můj současný přítel Thomas. Zaujal mě, neměl nějaké luxusní oblečení, ale přesto působil velmi elegantně a slušně. Měl průměrný šedý roztrhaný oblek s rozcuchanými vlasy a takovou jiskru v očích, kterou jsem viděl snad jen u něho. Jeho nezajímalo, jak vypadá, nebo co si o něm kdo myslí. Ne, to on ne. On si chtěl jen užít tu volnost. I když jsem byl bohatší než on, tak mi přišlo, že má méně starostí a je šťastnější než já.
Když jsem si ho tak prohlížel, jedna slečna ze skupiny na mě namířila ukazováčkem a zeptala se: „Kdo je ten osamocený muž?“ V tu chvíli na mě strhla pozornost celé jejich skupiny. Na setinu vteřiny jsem zamrzl a přemýšlel jsem nad tím, proč na mě upozornila a co je na mně tak zajímavého. Nebo spíše co mě zaujalo na Thomasovi. Samozřejmě na mě strhla i pozornost Thomase, který po asi dvou minutách zírání skupiny na mě, jak si vychutnávám horkou kávu, prohlásil, ať mě nechají na pokoji, že tohle není nejslušnější chování. Byl jsem ohromen tím, jak člověk, který podle vzhledu vypadá jako nějaký chudý muž, který je rád, když má k večeři kus chleba, měl největší zásady a byl nejzdvořilejší z celé skupiny, možná i z celého zbytku kavárny. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, kdo to je, jak se jmenuje, nebo jakou má práci, a já to chtěl z nějakého důvodu vědět.
Po tom, co jsem odešel z kavárny, za mnou Thomas přišel a omluvil se mi za jeho a jejich chování, a já jsem byl čím dál víc překvapen. Druhý den jsem ho potkal u kavárny, tak jsem ho pozval na kávu s nějakým tím zákuskem. Thomas však netušil, že to nebude jen nějaký levný zákusek za pár šupů, ale zákusek největší kvality široko daleko. Jakmile ochutnal, tak dle jeho výrazu byl velice překvapen tou chutí a hádám, že i celkovým vzhledem toho zákusku. Možná to ode mne nečekal, kvůli mému vzhledu – měl jsem totiž na sobě jen nadprůměrný oblek, který měl každý, kdo si něco našetřil. Thomas mi řekl své jméno. Celým jménem se jmenuje Thomas Jones Kiss. Dále jsem se dozvěděl, že pracuje v nedaleké sklárně od kavárny. Na to, že pracoval ve sklárně, byl ještě slušně oblečený, říkal jsem si. Kávu si dal černou a neslazenou. Vůbec ani jeden cukřík nebo lžička smetany – to mi dalo najevo, že si to nemůže asi dovolit. Zeptal jsem se ho tedy, jestli by si ji nechtěl osladit. Dodal jsem, že jsem ho pozval, takže vše platím já, ale stejně si tam nic na oslazení nedal.
Celé hodiny jsme si povídali. Vyprávěl mi o svém životě, co prožil, a zeptal jsem se ho, jestli má ženu nebo tak. Odpověď byla ne. Po kávě jsem ho doprovodil domů, do Nuttové ulice. Nebyl to špatný dům, takový průměr. Měl ho i trochu vyzdobený, ale na zahradu asi neměl čas – keře nezastřižené, stromky přerostlé a listí všude. To bylo nejspíše tím, že byl listopad, takže to bylo vcelku běžné, i když bylo neshrabané. Po doprovození jsem se sám vydal na cestu domů a cestou jsem přemýšlel o tom, co je na něm tak zvláštního, co mě na něm tak zaujalo. Byl jedinečný, to mi bylo jasné.
Jakmile jsem dorazil domů, přemýšlel jsem o tom až do druhého dne, ale jakmile vylezlo slunce, tak jsem se po té náročné přemýšlivé noci konečně uvolnil a myslel i na jiné věci. Další den jsem činil nové úkoly k zabavení, a to mě vedlo k tomu, abych navštívil také projednou nějaký ten večírek, aby si mě lidé jednou za čas všimli. Bylo to v prostém, hipísáckém domě. Na to, jak to byl malý dům, tam bylo až přelidněno.
Jak jsem dorazil, nikdo si mě nevšiml, a to ani koutkem oka. To mě utvrdilo v tom, že se nemusím obávat velké pozornosti. Zahlédl jsem tam velice pěknou slečnu. Byla tak šarmantní, elegantní a půvabná, ale neměl jsem ani kapku odvahy ji oslovit. Dal jsem si pár sklenek šampaňského a nekvalitního vína a zavčasu jsem odešel, přesvědčen, že se lidé nikdy nezmění a vždy budou jen chtít peníze, za které by i zabíjeli.
Když jsem šel ale cestou domů, potkal jsem Thomase, který mi připadal, že někam spěchá. Ze zvědavosti jsem se ho tedy otázal, kam pospíchá. Odvětil, že do práce. Thomase jsem znal jen chvilku, a i přesto jsem s ním měl více lidského kontaktu než za poslední dva roky. Zajímavé, jak jeden člověk může vydat za tisíce, miliony, miliardy. Večer jsem Thomase potkal ještě jednou, a to na cestě z práce. Šel celý unavený a zkroušený. Chtěl jsem se ho zeptat, proč takhle jde, ale nechtěl jsem ho nějak vyrušovat, tak jsem ho nechal si pořádně po tom dni odpočinout. Však jsem mu alespoň řekl: „Dobrou noc, příteli.“