Výměnný pobyt 9. díl

Ranní probuzení do nového dne bylo jako vystřižené z pohodového rodinného filmu. Nikdo mě z postele nevyháněl. Neřinčel budík svými pisklavými tóny, nevrčela sekačka, neštěkal venku na zahradě pes. Sama od sebe jsem procitla ze snu, který se nechtěl zdržovat v povědomí bílého dne, a tak raději zmizel za sladkým spánkem zpět do tmy. Na hodinkách ukazovala ručička teprve osm hodin, což znamenalo, že si můžu ještě minimálně půl hodiny poležet ve vyhřáté posteli a měkké peřině. Blahem jsem se protáhla a znovu se zachumlala do deky.
Vyhlídky na dnešní den nevypadaly vůbec bledě. Jak mi včera Kate psala, měla jsem se za ní zastavit. Chtěla mi zběžně ukázat strýcovu restauraci a sdělit mi pár předběžných neoficiálních informací. Zvědavost mi hltavě ukusovala z klidu, to mi připomnělo, že bych se mohla jít nasnídat. Přehodila jsem si přes sebe župan a vykročila z bezpečí mého pokoje. Den začal.

Dopoledne proběhlo v nejlepším pořádku. Udělala jsem si pár úkolů do školy, podívala se na nějaké předměty a připravila si tašku, tím má školní příprava skončila. Už přede mnou nestály žádné nepříjemné povinnosti, jen příjemné věci, snad. Před obědem jsem brouzdala na internetu, kurzor zabrousil i na anglický chat, který mi připomněl ten český. Zavítala jsem i tam. Trochu mě vyvedl z míry český jazyk řinoucí se všemi póry obrazovky. Tak nějak můj mozek očekával všudypřítomnou angličtinu, jež na mne dýchala i ze stěn mého pokoje. Až na jazyk se oba chaty úžasně kopírovaly. Samozřejmě za to nemohl žádný program, ale lidi. Všude se psalo to samé. Ve všech zemích se najdou osamělé duše, které hledají alespoň toho virtuálního přítele, kamaráda. Také se našli tací, kteří podstatu komunikativního chatu rušili a znepříjemňovali těm ostatním. Vždycky se najde nějaká černá ovce místnosti. Podle počtu však mohly založit samostatnou ovčí farmu, která by se držela nad vodou i několik let. Raději jsem se z chatovacích místností odhlásila a sešla do kuchyně na oběd. V kuchyni jsem strávila další dvě hodiny, protože jsem vedla s Annie oduševnělý rozhovor o počasí, politice a mladých lidech. Jistě, že na teenagery se stočila řeč jedině kvůli Christinne. Poslední dobou jsem ji doma mockrát nezastihla. Našla si prý nové kamarády a nejspíš i nějakého chlapce – citováno z Anniiných úst.

V půl třetí jsem se vydala na cestu za Kate domů. Naskočila jsem do autobusu a nechala se dovést až do Loster ulice. Nohy mi pleskaly o chodník, oči pozorovaly a obdivovaly tu upravenost všude kolem. Všeobecně vzato Angličané mají v oblibě spíše domky než-li panelové byty. V nich žije asi jen 15 % Londýňanů, pokud si to číslo dobře pamatuji ze školy. Každopádně víc jak 20 % to určitě není. Ani se nedivím. Tyhle upravené cesty, kolem nichž se střídá jeden cihlový domek za druhým, mají něco do sebe. Dostavila jsem se k domu číslo osm přesně ve tři hodiny. Přiložila jsem prst na zvonek a stiskla tlačítko. Ani ne za čtvrt minuty mi v kapse kalhot pípnula smska. Vytáhla jsem mobil a četla: „ Ahoj Winnie, moc mě to mrzí, ale rodiče mne donutili jet s nimi do kina. Získali nějaké volné lístky navíc a nevěděli, koho by už s sebou vzali. Je to to samé kino, kde jsme byly spolu.“ Aha. To mi to oznámila brzy. Co teď budu dělat? Nemám žádný plán na odpoledne a doma zalezlá být nechci. Vzdouval se ve mně pocit naštvanosti, ale podařilo se mi ho uchlácholit a zahnat zpět. Nemohla za to, a když už, alespoň se uvidí s tím klukem, do kterého vrazila. Určitě musela být štěstím bez sebe. Doufám, že jí to vyjde. Tu restauraci si prohlédneme zítra.

Obracela jsem se od branky zpátky k místům, kde mě vyhodil autobus. Nějaký program snad vymyslím. Převážnou většinu života jsem se zabavila sama, zvládnu to i teď. Odcházela jsem.
„Počkej.“zavolal za mnou někdo. Otočila jsem se nazpět. Přede mnou stál Max oblečený v triku a kraťasech, vlasy mu trčely do všech světových stran, což vypadalo komicky. Ale mně se to moc líbilo. „Ty zvoníš a pak chceš jen tak upláchnout?“ptal se udiveně.
„Nezvonila jsem náhodou. Měla jsem něco domluvené s Kate, jenomže mi teď přišla zpráva, že jela s rodiči do kina. Nemá tedy smysl, abych tu zůstávala.“vysvětlila jsem mu důvod mého nestihnutého odchodu.
„Jo. Musela jet. Nechtělo se jí, ale jakmile zjistila, že pojedou do kina, ani se tolik nebránila.“podotkl zamyšleně Max. „No to je jedno.“ukončil svou úvahu podrbáním se v rozčepýřených vlasech.
„Ano, je. Tak já půjdu. Měj se a pozdravuj ji.“loučila jsem se.
„Počkej přeci. Ty budeš pracovat u strejdy, že jo?“zeptal se hned a zabránil mi tak už podruhé v odchodu. „Já nevyzvídal, to Kate se o něčem takovém zmiňovala.“dodal honem.
„Měla bych tam pracovat, aspoň mi to Kate řekla. A jak ses to dozvěděl, to je mi jedno. Kate je tvá sestra a není důvod, abys s ní nemluvil. Navíc místo práce patří tvému strýci. Což je taky tvůj příbuzný. Nemusíš se obhajovat.“počítala jsem s tím, že o tom bude vědět dost lidí. Jsou jiné věci, za které by se měl svým způsobem stydět. Radši to nebudu rozpitvávat.
„Pravda. No a cos měla s Kate v plánu, jestli se můžu zeptat? Mohl bych ti s tím třeba pomoct, když už jsi tu. Nebo máš nějaký jiný program?“ptal se opatrně. Dost mě jeho otázka zaskočila. Že by mi chtěl s něčím pomoct, nebo se jen chtěl ospravedlnit? I když mohlo mu to být úplně jedno.
„Kate mi chtěla ukázat strýcovu restauraci a říct mi pár základních informací.“odpověděla jsem a nakonec i dodala. „A nic na programu nemám. Popravdě jsem počítala s Kate a teď to padlo. Mám volno.“ Ihned, jak jsem to dopověděla, hubovala jsem si. Neměla jsem mu to říkat, ještě pak bude všem vyprávět, že se o víkendu neumím zabavit. Vždyť to mi také nemuselo vadit, je mi přeci jedno, co si ostatní myslí.
„Tak pokud jde jen o tohle, můžu ti k tomu říct něco já. Koneckonců mě rodiče také zapřáhli jedno léto pod strýcův dozor.“zasmál se Max nad veselými vzpomínkami.
„Dozor? Tos asi musel vyvádět psí kusy, se vlastně ani nedivím. Ty vyvádíš kraviny pořád.“podotkla jsem škodolibě a v duchu se bavila nad jeho mírnými rozpaky. Ještě než mne zarazil, pokračovala jsem: „Ráda bych se něco dozvěděla, ale ty máš jistě něco v plánu.“divila bych se, kdyby neměl.

„Kdybych měl, nenabízel bych ti pomoc ne? Nejsem jako sestra.“podotkl uštěpačně. Opravdu nic neměl? Vyrazilo mi to dech.
„Ale ona za to nemohla. A navíc, má také nějaké důvody.“bránila jsem Kate.
„Hm. To by mě teda zajímalo jaké, když je to tak závažné a nechá tě tu.“pronesl ironicky Max. „Hele, pojď dovnitř. Nebudeme se půl hodiny vybavovat na ulici mezi dveřmi. Nechci tady okolním drbnám dělat divadélko.“pozval mě originálním způsobem dál.
„A opravdu jsi neměl něco v plánu?“ujišťovala jsem se raději ještě jednou. Nerada bych ze sebe udělala blbce.
„Ne, neměl. Chtěl jsem odpočívat.“přiznal nerad.
„Ty a odpočívat? Jo počkej, ještě jsem se nezeptala. Nemáš nějakou návštěvu uvnitř? Jako že bys ji třeba chtěl vystrnadit, anebo mě přivést do rozpaků?“tak, a teď se dozvím něco nechtěného.
„Ježíši, nemám v domě nikoho, nechtěl jsem se nikoho zbavit, ani nemám nic v plánu a nejsi nechtěný host, ani možnost, jak se zbavit nudy. Snad už jsem vyjmenoval všechno. Stačí ti to?“odříkával už dost netrpělivě. Kam pospíchá? Nechápu.
„Stačí. Přemluvil jsi mě.“uznala jsem a v duchu doufala, že mi nelhal. Nerada bych se dostala do nějaké trapné situace, nebo uvízla ve spárech jeho nejapného vtípku.
„Tak prosím.“pokynul rukou, slyšitelně si oddychl, že jsme se konečně k něčemu dopracovali, a vpustil mě galantně dovnitř na zahradu. Počkala jsem, až zavře branku, a poté jsme vykročili k jeho domovu. Krátká cesta po chodníku k domovním dveřím uběhla nezvykle rychle. Za chvíli už mě vpouštěl do domku a vedl překvapivě do druhého patra. Myslela jsem, že zůstaneme dole, ale asi měl jiné plány. Vylezli jsme schody nahoru a procházeli chodbou. Zrovna jsme minuli dveře Kateyina pokoje. S nadějí v očích jsem po nich koukla, bohužel, naše cesta tady neskončila. Dovedl mě k dalším dveřím, hned vedle Katey. Na chvíli se zarazil a pak otevřel a vešel do svého pokoje.

Strnula jsem na prahu a vyčkávala. Max na mě koukal a očima zboural zábrany, které mi bránily vejít dovnitř. Možná jsem právě udělala krok nejen do jeho pokoje, ale i k něčemu důležitějšímu. Vejít přes práh pokoje docela cizího kluka, s nímž jsem dobrovolně i nedobrovolně sdílela nejednu trapnou či zvláštní situaci. Možná jich přibude, možná ubude, to je zatím ve hvězdách. Jisté je, že jsem si odpoledne strávené s ním náramně užila. (Ve vší počestnosti, pokud vás tohle napadlo.)
Jeho pokoj dýchal upraveností a jakousi klukovskou ležérností. Očekávala jsem nepořádek, zatuchlý vzduch, ponožky poházené v koutě, neustlanou postel, nýbrž pokoj byl upravený, relativně čistý, postel ustlaná. Stěny pokoje si nechal natřít tmavě modře, nábytek k tomu sladěný do tmavě hněda. Pod oknem stála manželská postel z jedné strany přiražená ke stěně. Naproti posteli se rozkládala šatní skříň. Na druhé straně pokoje byl psací stůl s počítačem a u něj zasunuté křeslo na kolečkách. Vedle malá knihovnička, stojan na cédéčka a vitrínka. Víc jsem toho prozkoumat nestihla.
„Nestůj tam a posaď se.“pokynul rukou a ukázal na židli za stolem.
„A kde budeš sedět ty?“zajímalo mne.
„Hm. Přinesu si židli, ale o to se nestarej, sedni si, za minutku jsem zpátky i s židlí, když ji tak potřebuješ.“odpověděl a zmizel v chodbě. Ani jsem nestihla říct, že ta židle má být pro něho a ne pro mě.
„Tak jsem tu.“vpochodoval s židlí v ruce do dveří a zavřel je. Přisunul si židli blíž k pracovnímu stolu, posadil se a zadal do vyhledávače na internetu název restaurace. Za chvíli se na obrazovce otevřela stránka Jimmyho restaurace, která vítala návštěvníky na jídla všeho druhu. Vnitřek restaurace vypadal útulně, personál mile a strýček Jimmy přímo fantasticky. Ne že by vyhlížel jako model předních časopisů, ale byla v něm přítomná jiskra, která zaujala úplně všechny. Vypadal spokojeně, s vystouplým bříškem, krátkými vlasy a kuchařskou zástěrou. Jistě ho musí jeho práce bavit.

„Co na to říkáš?“ptal se zvědavě Max a s úsměvem čekal na mou odpověď.
„Myslím, že máte super strejdu. Pokud bude náplň práce vedená ve stejném duchu, můžu si blahopřát.“
„No jasně. Strejda je fajn. Má rád mladé lidi, takže by neměl být problém. Jeho restaurace leží asi půl hodiny odsud, což také není špatné. Dostaneš se tam autobusem z náměstí, ukážu ti spoje.“témata k hledání jsme nacházeli neustále. Za hodinu mi ukázal stránky od programu kin až po dobrá místa k pokecání. Upozornil mne na pár zajímavých míst, která určitě stojí za zhlédnutí. Než jsme se nadáli, ukazovaly digitální hodiny čtyři hodiny a patnáct minut.
„Dáš si se mnou čaj o páté?“zeptal se znenadání Max.
„Čaj bych si dala, ale pět hodin ještě není.“
„Není, proto si dáme čaj o páté, který nebude podávaný v pět. Snad ti to nevadí.“
„Ne. Nevadí.“

„Vypneš, prosím tě, počítač? Půjdu ho zatím udělat.“požádal mne. Šipka na obrazovce rušila mým přičiněním jednu otevřenou stránku za druhou, až jsem se proklikala na plochu profilu uživatele. Nedívala jsem se na ní, ale než se počítač vypnul, spatřila jsem na tapetě hnědovlasou dívku ve sportovním oblečení s odvážným výstřihem. Trochu zaskočeně se plíce dožadovaly kyslíku, lapala jsem po dechu. Ta dívka mi myslím byla povědomá. Zvedala jsem se ze židle a strnula jsem znovu. U dveří stál Max a vyhlížel dost zkroušeně. Mně červenaly tváře. Styděla jsem se, i když to nebyla má vina.
„Já…nemohla jsem tušit…že…“koktala jsem. Nerada ztrácím půdu pod nohama, většinou se mi to nestává, ale nyní se mi trapná situace nevyhnula.
„Já vím, moje chyba. Vzpomněl jsem si na to, ale nestihl jsem tě nějak, hm, zabavit.“poznamenal potichu, asi mu to také bylo nepříjemné.
„Bohužel.“špitla jsem.
„No, nedá se nic dělat. Pojď na ten čaj, nebudeme si kazit den.“následovala jsem ho dolů do kuchyně. Posadila jsem se na židli a čekala, až se ke mně připojí. Voda v konvici se akorát uvařila, vypínač klapl. V kuchyni se rozhostilo ticho rušené jen tekoucí vroucí vodou do konvice s čajem.
„Teď se to bude muset pár minut louhovat.“oznámil mi Max a sedl si ke stolu. Nějak ho po neplánovaném „odhalení“ přešla řeč.
„To se čaj většinou musí.“pousmála jsem se.
Ticho. V kuchyni na zdi posměšně tikaly hodiny. V duchu jsem počítala vteřiny, které se najednou neskutečně vlekly. Čas sice běží neustále stejně, leč něco v nás způsobuje, že si myslíme, že se vleče nebo utíká až moc rychle. Z psychického hlediska to nedokáži vysvětlit, ale vím, že čas ubíhající po zrnkách písku přijde v nejnevhodnější chvíli. Nervy to nevydržely, musela jsem to klokotající ticho něčím přerušit.
„Jestli se obáváš, já nikomu nic neřeknu. Nemám zapotřebí vyprávět někomu svůj, natož pak cizí osobní život, tím si můžeš být jistý.“doufám, že mi uvěří. Nemá důvod, proč by to tak nemělo být.
„Jsem rád, že se na tebe mohu spolehnout.“odmlčel se. Nechtěla jsem z něj vytahovat informace. Pokud by mi je chtěl říci, řekne. A pokud ne, bude mlčet jako hrob. Cítila jsem, že své tajemství potřebuje někomu prozradit. Leč netlačila jsem na pilu. Jednou bych se to stejně dozvěděla, ať tak či tak.
„Víš já..já s ní nechodím, jen se mi prostě líbí.“vysoukal ze sebe. Zajímavé, jak dokáže kluk s velkým sebevědomím a vtípkem na každou událost zjihnout, pokud se jedná o jemu nepříjemnou věc.
„Jistě. A máš v plánu dát jí to nějak najevo, nebo budeš čekat na osvícení ze shora?“zeptala jsem se trochu škodolibě. Ať se také jednou topí ve své vlastí šťávě on. Je sice kluk, který by si potrestání zasloužil mnohem více, nýbrž na každého jednou dojde. Doufám.
Nic neodpovídal, jen krčil rameny. Pak se zvednul a naléval nám do pruhovaných šálků čaj.
„Díky. No a co takhle ji pozvat na ples?“navrhla jsem nějakou iniciativu.
„To mě už napadlo. Ale zdá se mi to divný, nemyslíš? Navíc je to za dlouhou dobu. Měsíc.“prohodil zkroušeně. Buď mu na ní hodně záleželo, nebo nadával své nesmělosti, co se týče vztahů.
„Nemyslím si. Holce dá příprava zabrat. Musí si vybrat šaty, boty, líčení a takovéhle sarapatičky. A pokud se špetkou podobá naší úžasné trojce, bude ten měsíc akorát.“mně stačí mít šaty, se kterými jsem spokojená. Boty, které mě netlačí a hodí se k šatům. A líčení zkoumám dvě hodiny před zahájením plesu. V těchto podmínkách budu ráda, že si s oblečením nemusím zatěžovat hlavu. Jenže holky, které více dbají o svou ženskost a hezkou hlavičku, budou potřebovat čas.
„Navíc ji může pozvat jiný kluk, rozmysli si to dobře, Maxi.“promlouvala jsem mu nenápadně do duše.
„Rozmyslím si to. A co ty, s kým půjdeš?“zaskočil mne otázkou, jíž se má přetížená hlava ještě moc nezabývala, anebo tohle nepříjemné téma odsouvala někam na konec dlouhého seznamu.
„Abych pravdu řekla, nepřemýšlela jsem nad tím. Půjdu sama a pořádně to zdokumentuji.“
„To snad ne! Je přeci někdo, s kým bys toužila jít.“vůbec se mi nelíbilo, jak mě provrtával pohledem. Připadala jsem si jako kniha, ve které si může všechno přečíst. Pohledem jsem se ujistila, že na sobě žádný bílý papír s písmenky nemám. Začala jsem litovat svých otázek předtím, opravdu to není moc příjemné. Proč se všechno nepatrné, co provedu ostatním, obrátí hned proti mně? Ostatním se to nestává.
„Toužila, netoužila. Nepatřím na vaši školu, nejsem jejím žákem. Žiji jinde. Nemám právo někoho si vybírat.“klamala jsem sama sebe.
„Sama víš, že to není tak úplně pravda. Nežiješ tu natrvalo, ale na ples můžeš a nepůjdeš tam sama.“rozčílil se. Že by mu na mně až tolik záleželo?
„Jsi dobrý herec, ale zvládnu to. Nepotřebuji doprovod, zatančím si lépe než s partnerem, protože stejně nikdo neví, jak by se mi to líbilo.“přesně jako v Hříšném tanci. Mimochodem můj oblíbený film. Tanec prostě miluju. Maxe to ale moc nepřesvědčilo. Zjevně se někde na mé masce objevily trhlinky.
„Herec? Proč myslíš? Počkej.“zarazil se a já se smála nad tím, kolikrát mi za dnešek tohle slovo řekl. „Nic nepředstírám, opravdu mi na tom záleží.“
„Jako na svém zdraví?“nemohla jsem se ovládnout.
„Co? No to je fuk. Někdo by se našel. Co Daniel?“navrhl bezelstně.
Zrovna jsem dopíjela čaj, když se zeptal. Málem jsem se udusila. Drahnou chvíli mi trvalo, než jsem kapky čaje vykašlala z dýchací trubice.
„Co?“ptala jsem se opravdu originálně. „Proč Daniel?“
„Já nevím. Prostě mě to napadlo.“usmál se tajuplně.
„Hele nech si srandičky, jo? Nevím, proč by hvězda kouzelnického světa měla jít se mnou na ples. Jistě má nějakou Cho, o kterou stojí. A já nechci být Parvati. Navíc bych byla za blbce a ztrapňovat ještě víc se nehodlám.“
„Nechápu, proč jsi neustále tolik opatrná. Za rohem nečíhá Voldemort, Daniel na sobě nemá připevněnou výbušninu. Moc se bojíš.“ Snažil se vcítit do duše, ale nepochopil začátek. A s špatným začátkem nedojdeš dobrého konce.
„Jsem opatrná předběžně. Lepší před než si pak něco vyčítat. A nemám strach, jen prostě nevěřím lidem tak, jak by si možná přáli. Nemáš pravdu v tom, že nikde nečíhá nebezpečí. Číhá v každém z nás a ve všech předmětech kolem. Pořád se nacházíš pod aktivní sopkou, ať jsi kdekoli. Ať právě sedíš, stojíš, jdeš, spíš. Pořád.“
„Zajímavá myšlenka. Nejspíš je pravdivá, ale ta pravda je příliš krutá na to, aby si to lidé mohli uvědomovat každý den. Takhle myslet je moc deprimující. Promiň, můj názor.“
„A já ho beru. To víš, že si uvědomuji šílenost tohohle tvrzení, ale svět je krutý.“odmlčela jsem se a česky řekla: „To je pravda.“povzdechla jsem si.
Max jen povytáhl obočí a raději se k tomu nevyjadřoval. Někdy je lepší to neřešit. Uvidíme, jak se rozhode ohledně jeho vysněné dívky. A uvidím, jak to bude se mnou. Žádnou změnu neočekávám. Vše bude při starém, čili stejně jako teď a stejně jako doma. Nevím, proč Maxe napadl zrovna Daniel. Zaskočil mne tím. Daniel je zvláštní, výjimečný svou podstatou. Nelišil se od ostatních však jen psychikou, kterou má každý člověk jinou, ale i svým „zaměstnáním“. A Češka, kterou viděl dva měsíce, do jeho života nepronikla, ani on nepronikl do mého, i když se ze začátku trochu snažil. Jenomže já všem překazím jejich snažení, anebo ho, když to neskončí sami, skončím já. Nebo mě někdo prostě nemá potřebu odhalovat a po ničem nepátrá. Také možnost.
„No, moc ti děkuji za pomoc a za čaj. Netušila jsem, že si děláš čaj o páté.“ze začátku mě to opravdu hodně udivilo. Neřeknu s rodiči, ve společnosti a tak, ale sám od sebe.
„Proč by ne? Házení do jednoho pytle sice nesnáším, ale správný Angličan čaj rád má. A já nejsem výjimka. Relaxuji u toho.“
„Také mám ráda čaj. Většinou když mi je zima, což je dost často. Ten váš anglický je hodně silný. Já mám radši slabší, ovocný s aromatickým kořením, ale zvykla bych si. Všimla jsem si, že o víkendu relaxuješ často.“
„Hm. Někdy. Jindy nemám moc času. Doma je klid, tak toho musím využít.“usmál se.
„A já ti ho narušila.“
„Vůbec ne. Rád jsem pokecal.“
„Já taky. No díky moc, už půjdu. Zdržela jsem se dlouho, program si už vymýšlet nemusím.“doprovázel mne k brance. Zastavila jsem se u ní.
„Mrzí mě to včera. Nechtěl jsem, abys mě viděla s cigárem. Bylo to dost nepříjemné.“omlouval se potichu.
„Neomlouvej se. Je tvá volba, jak budeš žít a jestli si budeš ničit budoucí léta. Děláš to pro sebe, ne kvůli mně ani nikomu jinému. Ale máš pravdu, příjemné to nebylo. Ještě jednou díky a měj se. Zítra ve škole, nejspíš.“rozloučila jsem se a zmizela na ulici. Max zůstal chvíli stát mezi brankou a pak zamyšleně kráčel k domovu.