Šedá myška (část 2.)

Týden se s týdnem sešel a já si balila věci na rafty. V hlouby duše jsem se těšila, ale jinak jsem byla děsně naštvaná na svou mámu. Adoptivní mámu. To jsem vám vlastně neřekla.
Nejsou to mí rodiče. Adoptovali mě po tom co.....no radši až jindy. Těchhle sentimentálních úvah bylo už dost.

Já a na rafty! Jak mi to mohla udělat! N o radši jsem se uklidňovala nad DVD s filmem o Hornblowerovi.Usínala jsem s přesvědčením, že jestli tohle přežiju, tak asi.....no.....políbím svou ropuchu.

Nastala ta strašná hodina. "Odjezd!" křičel na nás Mladej. Rychle jsem se nasoukala do autobusu. Seděla jsem naštěstí sama. V klidu jsem si tři hodiny četla, aniž by mě kdokoliv vyrušil. Ve stanu jsem taky bydlela sama, tak v čem by byl problém.

Ihned po příjezdu na místo, nám Mladej vysvětlil co a jak. Udělali jsme si táborák. Jako první proběhlo jakž takž takové seznamování. Já jsem byla trochu unavená a tak jsem si šla dřív lehnout.

Ráno začalo jako každé jiné. Sice ne tak pohodlné jako doma, ale bylo to příjemnější. Čerstvý vzduch, ptáci zpívali a sluníčko svítilo. Mladej nám rozdal nafukovací vesty a rozdělil nás do jednotlivých skupin po šesti na každý raft. Jelikož nás ve třídě bylo 29 s Mladým 30, tak to vycházelo na pět raftů. Naneštěstí jsem byla přidělena k partě, která mi byla ne zrovna blízká. Hned po nástupu jsme se vydali na vodu. Měla jsem opravdu strach. Vidina takové spousty vody byla dost nepříjemná. Hodinu nám Mladej vysvětloval jak se máme chovat na raftu, jak se správně pádluje, co co znamená a kam vlastně máme dojet. Po zhruba další půlhodině jsme měli nastoupit na raft. Nedokážete si představit jaký jsem měla strach. Ale co, zašprajcla nohu co nejvíc. Podle instrukcí byl v každé skupině jeden nebo více zkušených rafťáků. Já byla ve skupině s „motorkářem“ Radkem, „rafťákem“ Vojtou, „metalistou“ Michalem, barbínama Zitou a Lenou. No byli jsme parta na nic. Seděla jsem vedle našeho metalisty Michala, který řídil celou loď.

„Ahoj, jsem Michal.“ zazubil se na mě.“Ty neplaveš?“ zeptal se mě přímo.
„Neplavu“ musela jsem být úplně rudá. „Měla jsem takovou menší nehodu a mám strach z vody. Divim se, že mě máma přesvědčila sem jet.“
„Neboj, Mladej mi to řekl, protože se mam o tebe starat. Nechci aby sis myslela, že se s tebou bavím jen kvůli tomu.“
„Ne, díky.“

První plavba proběhla bez potíží. Nikdo kromě Michala se se mnou nebavil. Zita s Lenou měli oči jen pro kluky. Když jsme vystoupili a uklidili raft, oddechla jsem si. Měla jsem to konečně za sebou. Mladej se mě pak ptal co a jak, protože moje inteligentní maminka mu to musela vyslepičit. Připadala jsem si jako děsnej idiot.

Odpoledne jsme vyrazili na výpravu dál od tábořiště, protože byl domluvený odvoz. Naše parta se tak nějak pomalu seznamovala. Zjistila jsem, že Michal není zas takovej frajer, jak jsem si myslela.
Další tři dny uběhly celkem dobře. Nic moc extra se nedělo. Zlom přišel v předposlední den.

Pořádali se závody jednotlivých družstev.

Měli jsme projet desetikilometrový úsek co nejrychleji, ale museli jsme také plnit nějaké úkoly. Vypluli jsme jako poslední přesně v deset.

„Dámy a pánové, musíme vyhrát. Po tomhle týdnu máte vypracované svaly, takže zabereme.“ řekl nám slavnostně. Po pátém kilometru jsme pomalu předháněli třetí skupinu. Šlo nám to celkem dobře. Zádrhel ale přišel po třetím jezu. Na větvi nad vodou vysela nějaká zpráva. Zita se pro ni natáhla……ztratila rovnováhu, bouchla se o tu větev do hlavy a sletěla do vody.
„Zito! Zito, chyť se.“Křičel na ní Vojta.
Kluci jí házeli pádlo, ale moc to nepomáhalo.Zřejmě ztratila vědomí. Navíc jí začal unášet proud. Rychle se od nás vzdalovala. Nikdo sek ničemu neměl a tak jsem se odvázala od raftu a skočila do řeky. Nejdřív jsem si myslela, že jsem blázen, ale pak jsem myslela už jen na Zitu. Rychlými tempy jsem ji dostihla. Chytila jsem ji pod krkem a táhla ke břehu. Vytáhla jsem jí z vody a začala jí dávat dýchání z úst do úst. Po chvilce se probrala. Začala vykašlávat vodu.
„Zito?“ Slyšíš mě?“snažila jsem se z ní dostat odpověď.
„Co...Kdo......Ráchel?“ dívala se na mě překvapeně. Podepřela jsem jí hlavu. Seděla jsem pak zaraženě vedle ní. Teprve teď jsem si uvědomila, co jsem to udělala. *Já jsem skočila do vody. Ne, to není možné.*

Kluci mezitím dorazili ke břehu. Zita byla v obličeji celá bílá. Rychleji naložili do raftu. Jelikož jsem se k ničemu neměla a jen tak nepřítomně se koukala před sebe, tak mě Michal popadl, usadil do raftu a my zase začali pádlovat. Byla jsem dost vyděšená z toho, že jsem skočila do vody. Všichni, teda kromě Zity, jsme pádlovali jako o život. Do cíle jsme dorazili i s tím zpožděním v nejrychlejším čase. Zitu hned dali do péče Mladýho, který byl dost vyjevený, když mu Lena řekla co se vlastně stalo. Michal mi rychle sehnal deku. Posadil mě na břehu do trávy. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Já jsem pro ni skočila. Byla jsem promočená až na kost. Byla mi zima a byla jsem hrozně vyčerpaná. Michal mi sehnal něco k pití. Jakmile Mladej ošetřil Zitu, vrhnul se ke mně.
„McMallonová, jal jste to dokázala? Není vám nic?“koukal na mě jak na zjevení.
„Já...no......spadla do vody....a....“nedokázala jsem říct ani jednu souvislou větu.
Místo mě mu to vysvětlil Michal. I tak byl Mladej dost překvapenej, že jsem to dokázala. Já jsem ani nevnímala co mi říkal, pořád jsem byla jako v transu. Michal mě doprovodil do autobusu, který nás měl odvézt do kempu. Celý večer se o mě pak staral.

Každej mluvil jen o mě. Nejvíc asi Zita, která mi celý večer děkovala, že jsem pro ni skočila. Já jsem si radši zalezla do stanu,protože mě to už štvalo. Zbylý večer, jsem balila, protože už se jelo domů. V autobuse si ke mně přisedl Michal. Kecali jsme o hudbě, knížkách a trochu i o nás.
Před školou na mě už čekala máma, takže jakmile jsem měla svůj bágl, rychle jsem běžela do auta. Mamka ještě hodila řeč s Mladym. Přilítla do auta jako tryskáč, ale na nic se neptala.
O víkendu to šlo stejně. Byla jsem zalezlá v pokoji nad učením a knihama.Horší to bylo ve škole. Hned první hodinu nechala vyhlásit ředitelka rozhlasem, jak jsem se statečně vrhla pro kamarádku. Mladej mi pak od ní předal diplom a pochvalu. Zitini rodiče mi pak před školou děkovali. Neměla jsem z toho moc dobrej pocit. Doufala jsem, že je to přejde.
Jenže Mladýho nenapadlo nic jinýho, než mě přihlásit do nějakýho výběru statečných činů.
Takže hned asi za týden jsem dostala dopis, ve kterym mi oznamuje mluvčí prezidenta, že mě i s Mladym čekaj za dva měsíce v budově parlamentu. Hned jsem to řekla Mladýmu. Ten se mohl zvencnout. Mamka měla radost. Jedinej, kdo byl zklamanej jsem byla asi já.
Mladej to samozřejmě řekl všem, takže žádná šedá myš, ale byla jsem školní star.

Dovedete si představit, jak jsem se asi cítila. Michal se mě snažil uklidnit. Doprovodil mě po škole domů. Na cestě se mě snažil přesvědčit, že je to přejde. Před naším barákem mě pak políbil na tvář a rychle odešel. Koukala jsem se ještě dlouho za ním.

Co tím myslel?