Kdy chodí hvězdy spát? (3)

„Dani vstávej!“
Něčí hlas se mi ozýval u ucha. Aha, jsem v autobuse mířícím do Itálie a vedle sedí Jana.
Usnula jsem pěkně tvrdě.
„Danielo Ludová!!!“
Konečně jsem otevřela líně jedno oko, pak druhé a skoro naštvaně hleděla do očí mojí nové kamarádky. Stihly jsme si i potykat.
„Jaképak Vy?“ A bylo to…

„No vždyť už nespim, co se děje?“
„Koukej z okna.“
A tak jsem koukala. A že bylo na co.
Moře, modralo na obzoru a v některých místech bylo zlaté nebo temně modré jako noční obloha. Vedle cest si zářily barvami oleandry a jiné květiny. Začichala jsem a ucítila slanou vůni, která ve mně vždycky probouzela chutě na mořské ryby a plody.
Podívala jsem se na Janu. Měla zavřené oči. Její rty se pohnuly.
„Taky to cítíš?“
„Myslíš tu sůl?“ Pousmála jsem se.
„Tu taky, ale hlavně tu pohodu a svobodu…“
„Svobodu? Tse, promiň, ale já bych byla radši, kdybych byla uvázaná jako pes u boudy, ale doma, se svou rodinou.“
Pronikavě se na mě podívala, až jsem se zastyděla.
„Rodina je důležitá věc, ale ne každýmu vyjde. Podívej na se mě, byla jsem zamilovaná, zblázněná a on mi nakonec oznámil, že si našel vážnější, protože já jsem prý moc veselá. Logika co? Ale na něco se vymluvit musel. Hajzlík jeden dokonalej!“
Vyprskla jsem smíchy.
„Promiň Jani, já se ti nechci smát, ale ty to tak dokážeš podat… vesele…“
Mrkla na mě z boku.
„No ještě ty začínej!“
Obě jsme se začaly jako na povel řehtat jako koně. Měla pravdu, je to fakt pohoda. Táta a Milada mi byli najednou strašně vzdálení. A tak by to mělo zůstat.

Jen těžko jsme se dostávaly ze záchvatu smíchu. Ale Jana najednou posmutněla.
„Škoda, že se uvidíme až někdy za týden při cestě domů. Já si totiž budu hledat nějaký hotel. Tímhle busem se vždycky svezu, a pak si najdu ubytování. Vždycky je někde něco volného.“
Srdce mi začalo bušit, to dělalo vždycky, když majitelka dostala nějaký bláznivý nebo geniální nápad.
„Jani! Bydli se mnou, mám apartmán a místa dost, doufám teda.“
„Ale to přece nemůžu…“
„Proč ne?“
„Chrápu…!“
„Nevadí! Vezmu si vatu do uší!“
„Slintám…“
„Tak budeš izolovaná.“
„Vyjídám ledničku.“
„Ta bude beztak prázdná…“
„Tak jo, to je paráda, dám ti polovinu peněz za ubytování, ať je to fifty-fifty.“
„Super, jsme domluvený…“

Je zajímavé, jak rychle může vzniknout přátelství. Ale u mě s Jančou to bylo ještě jiné. Já v ní viděla ztracenou mámu a ona ve mně dceru. Byla jsem šťastná, že nebudu sama. I když jsem do autobusu nastupovala s tím, že s nikým nechci promluvit, tak jsem se toho nemluvení i obávala. Jana to změnila. A já jí za to byla vděčná.

„Hele, to je byt jak pro krávu, mrkni toho místa.“ Řekla, když vstoupila do našeho nového týdenního domova.
„No jo, tady můžem hrát fotbal…“
„Nebo házenou.“
„Hokej!“
„Rugby…“
„Berany, berany duc!“
Hýkla jsem smíchy a svalila se na postel v jedné ložnici. Když se Janča dosmála, šla prozkoumat zbytek bytečku.
„Jsou tu dvě ložnice - jeden obývák – něco na způsob kuchyně, jé a ten balkon!“
Houkala na mě informace.
Na balkon jsem byla zvědavá, tak jsem šla za hlasem. Otevřel se mi nádherný výhled plný modré barvy. Výhled na moře jsem si přála. Byla to krása.
„Ty slunečníky vypadají jako houby po dešti..“
„Jako že tak rostou jo? Zasmála jsem se.
„Přesně, kam se podíváš, tam samá houba, teda slunečník.“
Měla pravdu, byly v řadách a řady v sektorech a sektorů mohlo být kolem dvaceti. Celkem síla. Je vidět, že pro Italy je to hlavní živobytí.

„Dano?“
„No, copak?“
„Si říkala, že nechceš žádnýho chlapa ani vidět, protože to jsou všichni zrádci?“
„Jasně.“
„Tak to seš v pytli, protože takovej hezkej soused se jen tak nevidí!“
Podívala jsem se tím směrem, co ukazovala. A vážně, stál tam princ. Jen ten bílý kůň mu chyběl. Postava manekýna, obličej manekýna, vlasy manekýna. Věk kolem třicítky. Přesně ten typický Ital, na kterýho letí každá, no a já taky.
Odvrátila jsem hlavu a po chvíli odešla z balkonu úplně.
To mi tak ještě scházelo!