Báro, nespi!

Jak čas ubíhal, poměry ve třídě se uklidnily, ale jen zdánlivě. Nikdo si teď už sice z Báry legraci nedělal, poznámky o svém roztomile baculatém zadečku si musela vyslechnout jen zřídka, ale zato ji nikdo nebral na vědomí.
Když se třídní kašpar Radim (syn místního milionáře) zeptal, kdo by k němu chtěl přijít slavit Silvestra, ze třiceti žáků se jich přihlásilo dvacet devět, Bára snad jen trochu nesměle. Odmítla jen Hanka, která se totiž už strašně těšila, až Silvestra oslaví se svou partou u koní.
„Tak fajn, slavit ve dvaceti osmi lidech bude bezva, ne?“ zakončil pozvání Radim.
Třída to přijala s potleskem, ale Bára si posteskla. Nikdo její zvednutou ruku nebral na vědomí, nikdo s ní nepočítal. Takže zase budu na Silvestra s rodiči, pomyslela si smutně. Nakonec přeci jenom vánoční prázdniny a zmiňovaný Silvestr nedopadly tak špatně. Asi týden před Vánocemi totiž Bára dostala od své francouzštinářky přihlášku na literární soutěž, kdy odevzdané dílo o rozsahu maximálně patnácti stránek musí být napsáno ve francouzštině a musí pojednávat o nějakém dobrodružství. Báře se myšlenka zúčastnit se této soutěže velmi zalíbila, takže celé vánoční prázdniny psala a psala. Aspoň na chvíli mohla být krásnou princeznou, kterou piráti unesli až na kraj světa, kde ji chtěl místní šejk koupit za tisíc drahocenných perel, plnou truhlici zlata a tisíce metrů vzácného hedvábí, ale ona nakonec pirátům utekla do hor, kde se několik dní schovávala...Šejk ovšem pirátům historku o útěku neuvěřil, a tak vypukla bitva, která...Bářina fantazie pracovala naplno.
Touto tvorbou byla Bára zaujata takovým způsobem, že pomalu zapomínala jíst. Nyní od rána do večera seděla u počítače s francouzským slovníkem v ruce a vymýšlela fantastický příběh. Rodiče a Míša kolem ní chodili tiše, jednak, že ji nechtěli rušit, ale hlavně byli rádi, že se Bára něčím zaměstnala, a tudíž nezaměřuje svou pozornost na jídlo. Často byli totiž nuceni si (a nejen od paní doktorky)vyslechnout řeči o tom, že jejich dcera je příliš „prostorově výrazná“, a měla by proto se sebou něco dělat.
Vánoční prázdniny tedy Bára strávila psaním. Silvestra pak slavila se svými rodiči, Míšou a rodinou máminy sestry Květky. Teta Květka měla dvě pětileté holčičky, Janičku a Ivanku, roztomilá dvojčátka, která Bára milovala. Místo toho, aby seděla s rodiči, Míšou, tetou a strejdou Mirkem v obýváku a sledovala přihlouplé oslavy Silvestra na Nově, hrála si s dvojčaty v pokoji. Nejdříve holky navrhly, že budou převlékat panenky, potom společně stavěly z Lega obrovský hrad a nakonec zmoženy hraním poprosily Báru, aby jim vyprávěla nějakou pohádku. Bára využila své bujné fantazie a rozvíjela příběh o krásné princezně Marion, která bydlela se svým otcem na hradě Sommerburg, a protože byla opravdu velice krásná, přijížděli za ní princové z celého světa, aby dobyli její srdce. Princezna ale oznámila všem zájemcům, že si vezme pouze toho, kdo jí jako první donese bílou růži. V té době ovšem v zemi, která byla rozryta válkami, růže nerostly, lidé teď místo okrasných květin pěstovali brambory a obilí. A tak zájemců pomalu ubývalo, protože sehnat růže bylo opravdu nemožné. Nakonec, když už se na hradě neobjevil ani jeden princ, přišel za Marion zahradník s páskou přes oko a podal jí bílou růži. Marion si posteskla. Čekala krásného mladého prince, a ne zahradníka, a navíc na jedno oko slepého. Ale královský slib je královský slib. A tak princezna růži přijala a zahradníkovi oznámila, že se svatba bude konat za tři týdny. Zahradník byl potěšen, že princezna splnila, co slíbila, a proto se jí, když se spolu procházeli v lese, svěřil se svým tajemstvím. Náš milý zahradník nebyl žádný zahradník, ale velmi bohatý princ ze vzdáleného království, který měl obě oči naprosto zdravé a malou léčkou, kterou na Marion přichystal, chtěl zjistit, jaká princezna opravdu je. A tak si nakonec Marion vzala prince a žila s ním šťastně až do smrti.