Major Děvkař 4) Ostrov snů

OSTROV SNŮ

Major Garode mezitím obešel celou loď. Zkoumavým pohledem znovu sledoval Mischel.
„Je deset, měla by jste jít z prudkého slunka…“
„Ano mami.“ Všimla si šoku v jeho očích. Tvář měl kamennou.
Vážně? Jak je možné, že působí jako… Vážně se chová jako jejich matka? Nikdy nechtěl, aby…
„Promiňte, nechtěla jsem.“ Odešla. Stejně jako on, také mířila do své kajuty. Jenže ona z ní šílela. Nemohla vydržet ani minutu. Každá vteřina pro ni byla utrpení.
Odešla tedy znovu ven. Nikomu se nechtělo vystavovat své tělo takovým horkům. Jenže ona prostě musela jít. Něco ji k tomu donutilo.
Ani neví, jak dlouho tam sedí. Zvedla se. Teď by snad mohla jít na své stanoviště.
Stoupla si. Nemohla uvěřit svým očím. Protřela si je. Běžela jak nejrychleji mohla za majorem. Srazila se s kapitány, kteří již nemohli v baru snést přítomnost jejich odvěkých rivalů.
„Za mnou…“ Mac ani Kris nechápali význam jejich slov. Proto ji možná následovali. Zaklepala.
„Dále.“
„Země, viděla jsem ji…“
„Byla jste dlouho na sluníčku.“
Přišla k němu ještě blíž. Chytla jej za rukáv. Ještě nikdy nezažil takovou intimnost. Nikdy se k němu nikdo z jeho týmu nepřiblížil tak blízko.
Ostatní z jeho elitního týmu stáli ve dveřích.
„Co se děje?“ Zeptal se Kristián držící v ruce skleničku s minerálkou.
„Nic,“ odpověděl major, aniž by si ověřil informace, které mu dala. V noci nespala, byla dlouho na slunku, jestli že nedoplňovala vodu, je to jasné jako majorské frčky.
„Země.“ Major však stal. Jak je známo, mamince, nadřízeným a bláznům se nemá odporovat.
Všichni šli na to místo, kde Mischel spatřila kus země.
Nic. Podívala se na majora. Žádný úšklebek, nulová poznámka. Kristián se otočil více vpravo.
„Ostrov na pravoboku.“ Otočili směrem ke Kristiánovi. Všichni ještě stáli a pozorovali krásnu jejího opravdového zjevení.
Chvíli se nehnuli z místa a nemohli uvěřit svým očím. Major se šel podívat před Mischel, aby lépe viděl. Loď se najednou prudce zastavila. Mischel letěla do předu. Major ji instinktivně chytl do náručí. Jak je to možné, že vždy stojí pevně nohama na zemi? Ptala se sama sebe v jeho náručí. Musí rychle zahnat chvíli, v kterou mu chtěla dát pusu. Gardoe ji pomalu pustil.
„Kdo bude první ve vodě?“ Sotva to dořekla, už letěla do vody. Není pochyb. Je blázen. Lyonovi proběhlo hodnocení jejího stavu.
Mischel se najednou zastavila. Zaostřila. Jako střela míří znovu na palubu.
„Co je?“ Zeptal se jí Kristián.
„Žra-lok.“
„Delfín,“ uvedl na správnou míru Mac, když se netvor vynořil.
„Ha – ha. Jen se klidně smějte.“ Nikdo se však nesmál.
Znovu skočila do toho příjemného moře. Tentokrát ji nevylekal žádný tvor. Mischel tedy zamířila opačným směrem. Rozhodla se neuposlechnout ještě jeden rozkaz. V žádném případě nebude čekat, než se všichni převléknou, aby se mohla podívat po okolí.
Když se dostatečně rozhlédla, zjistila mnoho informací. Dá se zde přespat v polorozbořených chatkách a lovit v… Byla tam asi deset minut. Pak se raděj vrátila na pláž. Nepotřebovala někoho rozčílit.
„Bože co se to děje…“ Tentokrát mluvila nahlas, i když sama se sebou.
Popadla rychle vor, který stál opodál. K lodi mířila jak nejrychleji mohla.
„Neskačte do vody!!!“ Pro dnešek jim dala hned dva rozkazy.
Zůstali stát.
„Teče do lodi. Ještě jeden vor…“ Ukázala směrem k pláží. Amélie skočila za ní. Mischel jí jej předala a mířila ve vražedné rychlosti zpět.
Když se vrátila, stála tam celá elitka majora Ramexe.
„Je náš…“
„My nejsme.“
Major přikývl. Neměl náladu se s ním hádat. Kromě toho, nemělo ani cenu řešit jejich rozbroje právě v nejnevhodnější okamžik.. Podala jim ho a dál se o ně nestarala. První náklad byl už naložen. Odvezla jej s Amélií. Když se vrátily, viděly, jak kapitáni táhnou dlouhé šňůry a na nich připevněné plastové láhve. Netušila, jak rychle stačili svázat nádoby na vodu.. Odváželi jej bez voru. Obě vystřídali major a seržant Patt. Jejich hromada na palubě se tenčila. Major a Deiv odváželi další vor.
„Hned přijdu.“ Řekla Mischel a zmizela do kuchyně. Už nevěděla, co se děje na palubě lodi. Věděla jen jednu věc. V krabičce s nápisem doutníky jsou zapalovače. Musím je mít. V podpalubí bylo však spoustu vody. Když je sundávala s horní poličky, spadla ji na hlavu. Chtěla ještě nože. Otevřela šuplík. Její razance způsobila převrhnutí. Kudly patří vodě. Pomyslela si. Nemohla z něj nic vytáhnout. Najednou se zatavila. Uvědomila si větu, která jí byla řečena. Kdyby se něco stalo a potřebovali jste nové, stačí jen zmáčknout červený knoflík. Na kuchyňské lince jo nahmatala jen velmi špatně.. Otevřela se nějaká skřínka. Lékárnička. Otevřela ji. Ano, nože. Neměla ani čas přemýšlet, jestli je na lodi něco umístěno do správné krapičky. Vody bylo víc a víc. Obě krabice držela jak nejsilněji mohla.
Major se díval směrem, kam šla. Zatraceně ženská, snad jsi nešla pro svou zbraň. Viděl ji vycházet. Rozběhl se k ní.
Všimla si majora, jak za ni jak nejrychleji se dá utíká. Kris a Mac právě nakládali svá zavazadla. Skákali do vody a dováželi vor.
Major přiběhl za ní.
„Zatraceně ženská, copak kouříte…“ Okamžitě spolu skočili do vody.
„Nechte krabice, nebo se utopíte…“
„Rozkaz!!!“ Vykřikla spontánně, že si ani neuvědomila, že se krabic vzdá jen v nejhorší možné situace.
Nechala jej plavat před sebou. Ona těch pár metrů uplave i bez rukou.
Každou chvíli si říkala, že nezvládne uplavat ani mětr.. Nechtěla se vzdát. Už chtěla pustit obě krabice. Najedou si všimla, že major již stojí. Jedno, druhé, třetí, čtvrté tempo. Už stála také.
Major se otočil.
„Mohla jste se utopit!!! Máte vůbec rozum!!!“ Byl naštvaný na ni, ale ještě více na sebe, že neplaval za ní. Přišla na pláž a lehla si. Krabice leželi vedle ní. Major nad ní stál. Blázen, měl bych jí doporučit k psychiatrovi.
„Kdo objevil ostrov.“
„Já.“
„Chci tuto půlku.“
Vyčerpaně si stoupla. Znovu si prohlídla obě půlky.
„Dobře, dřeva budou hranící čárou.“ Ramex přikývl. Ramexáci byli nadšení vyjednávacími schopnosti jejich majora.
„To nemyslíte vážně.“ Mischel na něj nepromluvila.
Jo, skvělé, napřed se málem utopí a teď jim dá lepší půlku. Na ni by nepomohla ani svěrací kazajka.
S rozdělením souhlasil také Mac. Ale jistě, zajisté si nechce rozházet svůj vztah k ní. Napadlo Gardoa. V jistém směru měl pravdu. Mac s ní souhlasil jen proto, že ji dobře zná, ovšem jinak, než si myslí jejich velitel. Znal také její přesvědčení. Kdo nejde s námi jde proti. Jistě by jim nedala lepší místo, jen proto, že se na ni major Ramex krásně usmál. Znal ji až moc dobře. Kristián se přidal k Macovi. Neboť on zase věřil jemu.
Ramex odešel.
„Neposlechla jsem ještě jeden rozkaz a šla se podívat po okolí, tam je jezírko s rybami.“ Ukázala na jejich půlku.
„Jak jsem si mohl myslet, že myslíš na něco jiného než na jídlo???“ Zeptal se jí nahlas Mac,
Pokrčila rameny. Majorova nálada však byla stále špatná.
„Teď jim ukažte, kvůli čemu jste se málem zabila.“
Mischel však nebyla znovu schopná se sklonit bez toho, aniž by si sedla na zem.
„Teď mě napadá, máte vůbec někdo sirky?“ Nesměle se zeptal Deiv.
Mischel otevřela krabičku jménem doutníky.
„Úžasná.“ Tak to jsem tedy nečekal. Já si doopravdy myslel, že tam jsou doutníky. Položil svou dlaň na její rameno.
„Netušil jsem.“
Přišel Ramex.
„Doufám, že se navzájem nechápe na pokoji a nebudeme se motat do záležitosti druhého.“ Z jeho hlasu bylo cítit opovrhování. Lyon věděl, že opovrhuje jen jím. Ostatní si však mysleli, že i jimi. Výsledek byl ale stejný. Major Gardoe jim velí. A oni za ním budou stát až do smrti…. Tedy možná.
„Ale já myslel.“ Ano, nechce být s ním ani za nic, i když ztroskotali na ostrově.
Mischel rozhovor neposlouchala. Nabrala už dost síly na další usnadnění své práce. Když rozhovor skončil už stála na stejném místě.
Ramex odešel a Gardoe začal mluvit na ně.
„Bude se nám to hodit, když se někomu něco stane…“
„Ano to bude, pokud mi budete chtít někomu uříznout ruku.“ Otevřela krabičku. Majorovi to však náladu ani trochu nepozvedlo.
„Jé můj kufr…“
„Máš tam vše co jsi si nevybalila.“
„Dík já mám vše, zásadně nevybaluji.“
Udělala krok stranou. Za ní stála nějaká věc na kolečkách. Položili na vor své věci. Odešla pro druhý. S tím ale přišla, až odváželi první.
„Co máš strach, že by ho mohli zabavit?“ Zeptal se s úsměvem na tváři Deiv.
„Rozhodně mám.“
Kapitáni vzali naložené pojízdné vory a šli širokou cestou dál a dál.
Až do chvíle, kdy se před nimi objevil malý vodopádek měřící asi deset metrů. Voda pomalu a líně tekla do malého jezírka. Plavaly v něm ryby. Přesně jak řekla.
„Mischel? Dnes tedy záříš?“ Lyon stále nevěděl, který z kapitánů je přítel a který kamarád.
„Jasně, jako žárovka…“ Začala se smát Mischel. Lyon se na ni nemohl vynadívat. Měla tak krásný úsměv.
„Než se rozejdeme, chtěl bych říct, že si nejspíš polezeme na nervy a vzhledem k našim vztahům brzo…“
Znovu se nadechl. Slova z jeho úst však nevyšli. Mischel si vzala svůj kufr. Otevřela jej. Vytáhla luk.
„Hele, co máš vůbec za koníčky, budeš mě živit.“ Kristián se přitiskl k Mischel a nechtěl se jí pustit dřív, než slíbí, že se o něj postará, aby nezemřel hlady.
Majoru najednou nebylo jasné, s kým vlastně chodí.
Na zemi našla dvě větve. Vzala dva šípy. Mac taktéž otevřel svůj kufr.
„Izolepa, voděoddolná.“
„Dík.“
Vyrobila oštěp. Major by se rád obdivoval její zručnost, ale nebyl čas.
„Kapitán Garu půjde semnou na obhlídku, kapitán Jejkopsn a seržant Patt půjdou stavit dům, vy dvě budete lovit.“ Ukázal na jezírko.
„Souhlasíte?“ Poprvé se jich zeptal, jestli souhlasí. Všichni přikývli.
Vše bylo jak řekl, jen se jim nic nedařilo.
„Půjdeme se podívat nahoru???“ Zeptala se Mischel.
„Jen když si začneme tykat.“
„Tak jo, Amélie.“
„Mischel.“
Vyšly desetimetrový kopec.
„Podívej, o tom jsi taky věděla.“ Sotva se vydrápala na horu, byla zavalená otázkami.
„Myslíš, že by se mi chtěl vycházet na zatracený kopec???“
Amélie zapískala. Deiv se za nimi vyškrábal.
„Já vás miluji.“ Seržant Patt byl hodně nadšený z toho, že také tu je pár takřka neporušených domků. Mischel jej však znovu neposlouchala. Dívala se na dlouhé pevné liány.
„Ami, viděla jsi někdy Tarzana?“
„Jo.“
„Vždycky jsem si chtěla vyzkoušet houpání na liáně..“ Chytla rostlinu.
„Když tě uvidí major, skalpuje tě.“
„Nespatří mě.“
Amélie nevybrala zrovna dobrý argument, neboť byla v zásadě pro. První se zhoupla Mischel. Liána vydržela. Také Amélii nezklamala.
Byli dole v jezírku.
„Jsou tam chatky…“
Mac se jim začal poklánět jako by byli samotný Alláh. Ovšem horší bylo jak věci vytahat nahoru. klukům se moc nechtělo. Mac čekal na Deiva, protože sám by ten vozík nevytáhl ani za deset let.
Holkám se za tu dobu konečně začalo dařit v lovení ryb.
Měli nalovené už dost. Amélie si všimla tajného vchodu pod vodopádem. Viděla dvě cesty. Jedna vedla nad vodopád, druhá do nějaké místnosti. Amélie se propadla. Křičela. Mischel nemohla nic dělat. Z ničeho nic ji slyší mluvit za sebou.
„Vyjela jsem ve vodopádech.“ Mischel cestu přezkoušela také. Hodilo ji do nějaké místnosti. Bylo tam hromady a hromady bahna.
Vlezla do jiného vchodu a všila v té druhé chodbě.
„Ty už si tu?“ Mischel přikývla.
Sotva vyšly, už křičí na kluky snažící se táhnout břemeno nahoru.
„Velká sysifofská práce.“ Holky šli za nimi. Vchod k tajné chodbě vodopádu byl totiž dost prostorný. Dokonce tak, že tam mohl jet i jejich vypůjčený vozík.
Kluci zářili štěstím. Nahoře byli téměř bez práce se vším co sebou měli.
Pak začali s opravou domků. Základy zdí, střechu. Začali opravovat tu nejméně poničenou. Neboť dnes budou muset někde spát.
„Kde jste kdo?“ Volal Kristián.
„Necháme je vyjít ten kopec?“ Zeptal se Deiv.
Amélie jim zamávala.
„Když nebudou chtít vědět zkratku.“
Gardoe i Garu se museli na horu doslova vyškrábat.
„O tom jsi také věděla???“ Položil otázku, kterou měl na jazyku také major.
„Ne.“ Všimla si zničenosti obou mužů.
„Existuje tajná cesta.“ Sdělil jim s klidným hlasem Mac.
„Držte mě, nebo ho zabiji.“ Vonící ryby mu z hlavy vyhnali všechny jeho pomstychtivé nápady.