Červánkový sen - 2. díl

Pondělí

Po dlouhé době vylezu z pelechu s úsměvem od ucha k uchu. I když bych se měla pěkně stydět. Celou noc se mi zdály erotické sny. Teda ale ty byly. Zažívala jsem nemožné a nejlepší bylo, že sny nekončily, ale pořád pokračovaly. Pořád mě někdo laskal a miloval a hladil... a to je všechno to, co mi teď chybí.
„Dobré ráno. Jedeš s námi dneska do aquaparku?“ ptá se celkem přirozeně máma, takže ze spaní jsem nejspíš moc neřvala:-)
„A kde jedete?“ ptám se s plnou pusou.
„Nevím, taťka něco říkal, že to tu někde je.“
„Asi ne. Budu si číst.“
„Tak si aspoň zajdi na oběd do toho hotelu.“
„Ale jo,“ zahuhlám a mizím ve svém pokojíku, abych se hodila trošku do gala. Vlastně nevím, proč s nimi nechci jet. Z principu? Však co tu budu sama zase dělat? No, nejspíš fakt sednu k té knížce.
Sluníčko začíná pěkně pražit. Rozložím si před tím našim ubytováním deku, nakonec se odhodlám i vysvléct do plavek a nastavit tak své obyčejné tělo slunečním paprskům. S knížkou v ruce musím tak vypadat docela komicky, když mžikám očima proti slunku a krčím oči. Ještě že je tu celkem klid a chodí tudy málo lidí.
„Tak přeci jsem vás našel.“
Rozhlédnu se, kdo to s kým mluví a dojde mi, že je to na mě!
„Mě?“ vytřeštím oči a instinktivně si chci přikrýt tělo dekou. Nemám ideální postavu, ale to nemusí každý vědět hned, že.
„Jo. Ani jsem se vás včera nestihl zeptat, kde tu býváte.“
„No a už to víte,“ nemůžu mluvit víc. Stojí předemnou někdo, kdo způsobuje hrozné věci. Jo Patrik. Ten, kterého jsem včera potkala v lese. Kdybych neseděla, asi se složím. Však se teď ani nepostavím na nohy.
„Proč se přikrýváte? Mě to nevadí.“ No do většího trapasu mě dostat nemohl. Těžko najít trefnou poznámku, která by ho odpálkovala a to, co nakonec řeknu by mohl vymyslet leda idiot.
„Myslíte, že kvůli vám? Ne. Je mi zima.“ Co to plácám? Odpovědí je mi také jeho smích. Samozřejmě se mu nedivím, že se neudržel. Říct mi to na oplátku on v takové situaci, asi bych se válela.
„No dobře. Tak se oblíkněte a zvu vás na oběd.“
„Ne, to nejde,“ vyleze ze mně úplně spontánně.
„Říkám, že vás zvu na oběd,“ zopakuje nevěřícně.
„No a vidíte to, a já říkám, že nejdu.“ Tečka. Floutek jeden. Si myslí, ne.
„No, tak mi dejte aspoň číslo.“
„A proč?“ nehodlám mu to nijak ulehčovat.
„Abych vám mohl zavolat?“ řekne trochu ironicky.
„Však vás vůbec neznám.“
„No vidíte to a já se zamiloval,“ takhle zčista jasna řekne něco, co snad nemůže myslet ani vážně.
„777 727 731,“ nadiktuju pokořeně.
„Tak já se ozvu.“
„Hm, naschle.“
Otočí se a odchází. Konečně dokážu vstát a jít se napít. Nějak mi vyschlo v hrdle. Chvějící se rukou uchopím minerálku, vtom mě kdosi chytí za ruku a prudce otočí. Vyjeveně zírám do obličeje a na ten úsměv, který mě odzbrojuje. Nestačím se nadechnout, když tu najednou ucítím jeho rty na svých.
Bránit se nechci. Jediné štěstí že se opírám a přidržuje mě ON. Jinak se mi nohy vážně podlomí. Polibek je nakonec sice krátký, žádný divoký francouzák, ale dvoje dotknutí na rty způsobuje mnoho. Sotva dýchám. Proboha vždyť já tomuhle člověkovi vykám!
„Co to děláte?“ zeptám se trošku přiškrceně.
„Nepoznala jste to? Jo, chtěl jsem se právě podívat, jak to tady vypadá.“
„Co jak vypadá,“ zeptám se zmateně.
„Tahle polo-chatička, či jak to nazvat.“ A už se řítí do pokojů. Zatím jsme stáli u kuchyňky. Hned vedle je koupelna. Do té jen lehce nakoukne, ale vůbec nic neřekne. Prochází se tu jako doma. Klidně si vejde do prvního pokoje, kde spí naši a za ním do toho mého království, teda ne jenom mého, ale bráchu v něm nepočítám. Pootevře dveře.
„Tady bývá kdo?“
„No já.“
Vejde trochu dovnitř. Zahlídnu na posteli válet se moje bílé tanga. Rychle po nich skočím. Možná si jich všiml, ale očumovat je teda nemusí. Rychle je hodím do špinavého prádla a zase chci odejít, když tu si mě přimkne k sobě. Jemně mě uchopí za ruku a nakonec uchopí mou hlavu, aby jí naklonil a snáze políbil čouhající měkký kus bijícího srdce. Zase žádný splašený francouzák, ale jakmile jsem se dotkla jemně jeho jazyku, zaklepalo to se mnou řádně. Po prvé v životě nevím, co s rukama a přemýšlím, jak moc jsem nemožná.
„Jsi sladká,“ řekne po chvilce a odejde. Nevrátí se. Myslel to ironicky. Vysmíval se mi. Pane můj, ale já jsem z něj hotová. Já ho neznám!!! Zmatek a to totální.
Někde zvoní telefon. To je můj. Podívám se na displej, abych zjistila, že číslo neznám. S třesoucí se rukou nakonec hovor přijmu.
„Myslel jsem, že jste usnula.“
„Jen jsem nevěděla, kdo to volá.“
„Stýská se mi,“ uff, no to je pálka.
„Hm.“
„Víc na to neřeknete?“
„A co mám na to asi říct?“
„Polibek se vám líbil, nebo se pletu?“
„No... nepletete.“
„Tak vidíte.“
„Ale tohle si přece nemůžete dovolovat.“
„Nevím, o čem mluvíte.“
„Děláte to tak s každou?“
„Vůbec mě neznáte,“ ten pohodový hlásek zmizí.
„No to je pravda. Proto jste mě políbil?“
„Chtěla jste to.“ Co zase na to odpovědět. Je tak hrozně sebevědomý, ale má svatou pravdu.
„Musím končit, naschle.“ Rychle hovor ukončím a mobil vypnu. To tak. Volal by mi pořád.

Naši se vrátí v pozdním odpoledni celkem vysmání a vyřádění. Najdou mě jak se patří s knihou v ruce. Na oběd jsem samozřejmě zběhem událostí úplně zapomněla. Nějak nemůžu na jídlo pomyslet a dělá se mi špatně při každé vůni linoucí se z kuchyně. Odmítnu tedy večeři s tím, že jsem se najedla na oběd a už se mi chce spát. V osm. Mně se chce spát. Dobrá sranda. V posteli rychle zapnu mobil a zjistím dva nepřijaté hovory od Patrika. Po delší době mi přijde taky esemeska!
ZAMILOVAL JSEM SE DO TEBE. NEMUZU SI POMOC. PORAD NA TEBE MYSLIM. PATRIK.
Mobil zase rychle vypnu, kdyby náhodou a usnu.