Červánkový sen - 15. díl

Neděle

Vzbudit se v neděli, kdy ještě rosa zdobí vrcholky čerstvě posekané trávy, je něco jako zázrak. Rozjímání však netrvá dlouho. Nevím proč, ale prudce se mi zasteskne... po Patrikovi. Vůbec ještě nezavolal. Hrozně mě to mrzí. Snad si to všechno nerozmyslel.
„Heeej, vstávej,“ budí teta svého dlouholetého partnera. Strejda zareaguje celkem nečekaně. Prudce si sedne, obrátí se tváří v tvář tetě a jde jí doslova po krku. Normálně jí začne dusit. Mám z toho celkem šok. Jsem asi svědkem další vraždy.
Rychle se vyhrabu ze spacáku a běžím k nim. Vypadá vážně jako v tranzu. Chopí se mě takový strach, že začnu se strejdou třást. Teta vypadá překvapeně a já ani nemluvě, když se strejda rozesměje z plných plic. Asi mu po chvíli dojde, že šlápl trochu vedle, když vidí naše
vyjevené obličeje. Teda hlavně ten můj. Z tety to spadne hned, když se strejda rozřehtá. Já to pochopím až po čase.
„Lindo, promiň. Byl to hloupý vtip.“
Tyhle lidi mám ráda. Zapomenu na to a po čase jsem schopna se s nimi normálně smát.
No a den nezačíná jinak než pracovně. Strejda jde malovat celý byt a my s tetou po něm trošku uklízíme, abychom byt předali v dobrém stavu. Po poledni přijede na pomoc zase téměř celá rodinka, ale spíš si jeden druhému pleteme pod nohy. Je pravda, že práce ubývá rychleji, ale ty jejich soucitné pohledy mě začínají rozčilovat. Každý si říká, jaká nejsem chudinka. Kruci... a to jsem ji ze sebe dělala sama.
Na jídlo není celý den vůbec čas a myslím, že ani pomyšlení. Myšlenkami jsem zároveň na pohřbu jak i v Praze, a nevím, jestli nejsem divná. Jak se můžou míchat pocity štěstí s pocity naprosté bezmoci a bolesti?
Mužská část odveze veškerý nábytek někam pryč. Komu se cokoliv líbilo, bral si. Starostlivě se mě ptali, jestli smí. Jasně že jo. Stejně se to vyhodí a tak alespoň někdo bude mít z toho užitek.
V pět je práce u konce. Za dva dny jsme zrušili sedmnáct let mého života. Za pouhé dva dny... Jsem z toho celkem prošlá mrazem. Navíc vidina zítřka mi vůbec nepřidává.
„Tak jedem domů, ne?“ ptá se celkem zbytečně teta. Kam jinam bychom asi jeli... domů... k nim domů... „Uděláme si nějaké dobré jídlo.“
Jídlo je mi úplně fuk. Nač jíst. Alespoň zhubnu, a budu konečně trošku přitažlivější. Ale zase... je pravda, že do teď jsem se klukům taky líbila a ideál nejsem v žádném případě. Jde o to osobní kouzlo, který každý máme, ale někdo ho prostě vyzařuje a někdo ne. Proto jsem taky nikdy nedržela žádné diety. Kluci se po mně otáčeli i tak.
Cesta k tetě, je hrozně rychlá. Sednu do auta a už zase vystupuju. Musíme snad stokrát do auta pro všechny ty moje věci a pak je neseme nahoru, abych si je jakž takž uspořádala.
Trmácím se s jedním kufrem do pokoje, kde momentálně spím. Táhnu ho za sebou, ale najednou se mu stane něco s kolečkem. Spadne a já se musím vrátit. Snažím se to napravit, vyrovnat neposlušné kolečko, ale jsem přeci jen ženská a nejde mi to. Chci si hodit neposlušné vlasy za ucho a jakmile zvednu hlavu, abych tak učinila, do očí mě praští sedící postava...
„Ahoj,“ pozdraví jaksi plaše. Ten sebevědomý člověk, u kterého to nebylo zvykem.
„Patriku!“ řeknu spásně a vrhnu se mu kolem krku.
„Ale ale,“ odhání mě od sebe.
„Patriku, ale co tu děláš?“
„Mám odjet?“ zvedne svůj bágl, který vypadá na celkem delší dobu.
„Ne!“ políbím ho na rtíky.
„Takže mám zůstat,“ ujišťuje se.
„Jen jsem se ptala co, jak, kdy, proč...“
„Moc otázek najednou. Prostě jsem přijel.“
„Ale jak jsi mohl vědět, kde máš jet?“
„Domluveno s tvou tetičkou.“
„Teda, a ona mi nic neřekla.“
„Nedovolil jsem jí to.“
„Víš, jak jsem byla nešťastná, že ses vůbec neozval?“
„Ne, to nevím, ale domlouvali jsme se přeci až na konec prázdnin.“
„No... a tobě by bylo jedno, že mě neuvidíš celé tři týdny?“
„Lindo, já to dokážu vydržet. Ale taky jsem byl ve tvých letech a vím, že je to v téhle době pro tebe těžké. Já se umím mírnit.“
„Když jsem tě poznala, nebyl jsi takový jako teď.“
„Jako že jsem se změnil ze dne na den?“
„Nevím,“ posadím se tam, kde seděl ještě před chvílí on. „Ale jakto?“
„Jestli to nebude tím, nebo abych řekl přesně, někým.“
„Kým?“ jaksi nechápu, co to má co dočinění s jeho chováním.
„Sama víš, že jsem si vzal, kteroukoliv holku, na kterou jsem si ukázal. Ale jakmile jsem poznal tebe, došlo mi, že takovým chování nenajdu ten stálý vztah, který jsem jako hledal. Nevím, jestli to chápeš, ale v mých letech už mám prostě chuť založit rodinu a hrát si s dětmi.“
„Ale to já bych ti nemohla splnit.“
„Já vím a to jsem si taky uvědomil. Na nic se nesmí pospíchat. Je zvláštní, že jsi mě naučila žít ty. Člověk, o půl generace mladší.“
„Pořád každý říkal, jak jsem rozumná. Neprožila jsem žádnou pubertu. Vždycky jsem poslouchala rodiče a chovala se slušně. Sama to nechápu.“
„Jsi holka, která zná odpovědnost.“
„No jo, ale myslíš, že se to vždycky všem líbí?“
„Nikdy se nezavděčíme všem, ale ty bys měla být spíš pyšná.“
„Měla a jsem ráda, že mi nedělá problém umýt nádobí, utřít prach, uklízet, vysát, vyžehlit, pomáhat lidem, dřít, učit se a tak, ale...“
„Ale?“
„Mám pocit, že mi něco uniklo a že jsem najednou o desítky let starší než mí vrstevníci.“
„Jsi o ty desítky let rozumnější, ne starší a to je přece lepší, ne?“
„Jo to je... neřešme už to, co? Raději něco povídej.“
„Jasně. Ale co?“
„Cokoliv příjemného,“ poprosím ho.
„Víš ty co? Na povídání budeme mít celý večer, teď pomůžeme ještě s věcmi, ne?“
„Máš pravdu, můžeme.“
Odkráčíme tedy dolů pro věci. Teta se s ním zdraví docela normálně, jako by tu byl snad doma. Jasně se počítá s tím, že tu nějakou dobu bude bydlet a to doslova, protože i v mém dočasném pokoji. V autě má pár svých věcí. Vyložíme je, a pak se vrhneme na ty naše. Málo jich rozhodně není. Pokaždé se musím dívat na to auto. Asi se mu v práci vážně daří dobře. Jako, já se v tom moc nevyznám, ale řekla bych, že to je nějaký džíp.
Teta nám udělá perfektní večeři. Jsem vyhládlá a zblajznu to, i když pořádně nevím, jak to chutná.
Přijde mi to jako celá věčnost, než se odebereme do pokojíčku. Tolik se těším, až budeme spolu sami a budeme si moci povídat.
Jak se dozvím, teta zítra nejde do práce. Taky se mi přizná, že Patrik přijel na pohřeb, aby byl v téhle chvíli se mnou, i když mu dělali v práci velké problémy. Tohle mě vůbec nenapadlo. Nějakou dovolenou už měl, takže mu prostě asi nemohli dát další. Snad to nebude mít tak hrozné.
„Jo a...“ pozastaví nás teta na cestě do pokoje. „Víte, že děti se dají dělat i ve dne jo, natož v noci.“ Těmihle vtípky mě častovala vždycky, když došla řeč na kluky. Ona to sice říkala ve srandě, ale tím mě vlastně upozorňovala, ať nikdy nezapomenu na to nejdůležitější, abych za devět měsíců nekojila. Což o to, já mám děti ráda, ale navíc v téhle mé situaci a po tom všem ještě tahle katastrofa...
„Jsou to fajn lidi,“ potvrdí taky to, co už dávno vím, Patrik.
„Jo, to máš pravdu.“
Lehneme si do postele. Já v tenké noční košilce, on v trenkách. Ihned se k němu přitulím. Jeho tvář osvětluje měsíční světlo.
„Honem,“ ukážu prstem na právě letící hvězdu.
„Nestihl jsem to,“ vzdychne.
„Já jo,“ zamrkám.
„A co sis přála?“
„To se neříká. To neznáš? Nesplnilo by se mi to.“
„Mě to říct můžeš.“
„Můžu ale nechci,“ laškuju s ním.
„Lindo... chtěl jsem se tě zeptat. Nebude to blbý, když půjdu na ten pohřeb?“
„Neblázni. Budu potřebovat nějakou oporu. Ani jsem nedoufala, že bys právě přijel. To mě vážně nenapadlo, že bys to pro mě udělal. Už to nějak na mě padá, ta atmosféra... a strach... jak vůbec bude máma vypadat.“
„Budu se snažit. Ale pohřeb je nepříjemný vždycky, i když to není takhle blízká osoba.“
Je opřený o záď postele, opřu se mu tedy o hruď a civím z okna. Byla bych se rozpovídala a hlavně ho zpovídala, ale padne na mne únava a úplně nevědomky usnu.