Červánkový sen - 18. díl

Středa

Vážně jsem usnula až k ránu. Celá rozlámaná vylezu z postele ve dvanáct. Nikde nikdo. Teta samozřejmě v práci a strejda taktéž, ale kde je ten člověk, kterého jsem myslela, že znám? Projdu celý byt ještě jednou, ale neúspěšně. Usednu tedy sama ke snídani. Moc mi to neleze. Spíše přemýšlím, než jím.
Normálně zjišťuji, že se nudím. Pouklízela jsem už snad všechno, knihy už jsou dávno přečtené, tetiny časopisy taky. Prostě se nudím a navíc ty moje myšlenky... V takové chvíli člověka napadají různé varianty toho, co se včera stalo, co jsem viděla či slyšela. Nezbyde mi nakonec nic jiného, než zase ulehnout a dospat bezmocnou noc. Tohle se ukáže jako bezva nápad... alespoň na chvíli zapomenu na svá trápení... mami, kdybys tu jen byla...

Vzbudí mě mohutný smích. Takže Patrik už tu je... jsem zvědavá, jak mi tohle všechno vysvětlí. Vejdu do obýváku, ale Patrik nikde. To jen teta se strejdou mají nějakou oslavu nebo co.
„Dobrý den,“ pozdravím po chvilce trapného ticha.
„Dobrý,“ pozdraví mě.
„Linuš, v lednici je maso a brambor. Hoď si to do mikrovlnky.“
„Ani nemám moc hlad.“ Co to znamenalo, že ho hladila???
„Tak si pojď k nám sednout.“
„Nebudu obtěžovat.“
„Co to plácáš?“ mávne teta rukou.
„Tak já se převlíknu.“
Hodím na sebe domácí úbor a vecpu se na sedačku vedle nějakého zarostlého pána a asi jeho manželku. Nejspíš jsou to přátelé, jak usoudím z jejich řeči. Zajímavé, že jsem je ještě neviděla, tetiny známé jsem všechny znala...
Baví se o politice, jak jinak. A každý má jiný názor. Je lepší ODS nebo ČSSD? Řešit takové ptákoviny. Stejně si tam budou nahoře dělat, jak se jim zlíbí. Nepodívají se na nás, prostý lid, co chtějí a co jim chybí. Hlavně aby bylo dobře jim. Takže je celkem jedno, které straně kdo fandí. Podle mě jsou všichni na jedno brdo.
Potom se jejich téma posune. Začnou se bavit o nemocech. Usoudím, že ta paní musí být nějaká doktorka. Hrozně se vyzná a radí strejdovi, co má jíst na cholesterol a co naopak ne. Chudák jen zaskučí, protože to, co nesmí, je všechno to, co jí a co má rád. Konečně se usměju a oni si toho také všimnou. Do teď jsem seděla nezúčastněně...
„Tak ty jsi Linda?“ zeptá se ten pán.
„No, jo.“ Co budu povídat.
„Vyrostla jsi. Tedy, jestli můžu tykat. Pamatuji si tě jako malou holčičku.“
Tyhle řeči nesnáším. Takhle to bylo vždycky, když jsme s mamkou potkaly nějakou její známou nebo kohokoliv. To bylo jenom: Ta už je velká, Ty jsi porostla, Kde máš ženicha a podobné trapné hlášky.
„Klidně mi tykejte,“ mávnu nad takovou prkotinou rukou.
„Teta je tvá druhá máma. Nepletu se?“
Podívám se na něj jaksi překvapeně. Co je tohle za blba. Ještě ty jeho oči. Nesundá je ze mě a pořád civí přesně doprostřed mých zorniček, jako by se snažil zjistit, jaký jsem člověk a jaké mám problémy. To bude nějaký psycholog.
„Jo, teta je fajn,“ podívám se na ni trochu zděšené, kde se tahle debata šine, ale ona svým
pohledem uhne. Na to u ní nejsem zvyklá. Něco se děje, a já na to NĚCO prostě musím přijít.
Tuhle trapnou chvíli naštěstí přeruší něčí mobil. Jak se ukáže, tetin. Nejprve se podívá na volajícího, poté na nás a odkráčí pryč. Telefonuje celkem dlouho. Jsem asi blázen a normálně si myslím, že mluví s Patrikem. Mají nějaké tajnosti. Proč by asi šla až na druhou stranu baráku? Určitě, abych jí neslyšela. Kruci, tohle mě žere. Vrátí se po dobré čtvrt hodině a z jejího výrazu nemůžu vyčíst absolutně nic. Chová se normálně, přirozeně a ... Asi blbnu. Prostě měla dlouhý telefon. Blááázním!
Teta jim dolije vína, mě přinese skleničku také. Vtáhnou mě do hovoru a tahají ze mě moudra. Vůbec je nechápu. Jako... rozumím, že se nebudou bavit o filmech nebo hudbě, ale tohle?
„Myslíš, že bys mohla vychovávat dítě?“ zeptá se mě paní doktorka.
„Proč?“ vykulím oči.
„Jen tak. Vypadáš jako rozumná holka. Málokteré takové teenagerky by dokázaly vychovat dítě.“
„Nevím, jestli bych to zvládla. Ale nebojte, já ještě neplánuju rodinu. Chci studovat. Zatím.“ Loknu si trochy červeného vínka.
„A myslíš, že bys to nestíhala, kdybys chodila do školy?“
„To nevím, asi ne. S dítětem musí pořád někdo být.“
„To ano. A co chůva? Takhle byste to neřešila?“
„Celý den chůva a já jeho matka? Ne, to by se mi nelíbilo, kdybych se svým dítětem nemohla být. A co manžel?“ zadám otázku jim.
„Ten by byl a vydělával,“ odpoví mi stručně.
„Takže bych s ním prakticky vůbec nebyla. No to by bylo bezva,“ řeknu trochu ironicky.
„Nezvládla bys to tedy?“ je neodbytná, fakt.
„Nebudu teď řešit takové věci. Vyřeším si je, s dovolením sama, až na to přijde,“ řeknu možná trochu drze, ale teta jen vzdychne. Tuhle debatu jsem nepochopila. Co ze mě chtěli vytáhnout?
„Představ si, že jsi v téhle situaci,“ nenechá se vytočit, zatímco já jsem vytočená dost.
„Nemůžu si to představit. Prostě chci studovat a dítě určitě nehrozí.“
„Nemáš fantazii?“ zadívá se na mě ta baba.
„Proč? Každý má fantazii, ale jsem mladá, abych přemýšlela nad dítětem.“
„Jsi mladá, ale silná a zažila sis možná víc, než leckterá čtyřicetiletá paní.“
„Proto, že nemám rodiče, tak proto se mě ptáte na takové věci? Jako třeba jestli jsem nezdědila něco po otci nebo co?“ rozčílím se úplně.
„Majko, nech ji,“ zastane se mě konečně teta. Už jsem myslela, že mě nechá se v tom plácat.
Pořád to musím vydýchávat a mluvit se mi ani nechce. Po chvilce se odvážím.
„Můžu vědět jednu věc?“
„Ano,“ odpoví mi paní Majka.
„Jaká je vaše profese?“
„Jsem dětská doktorka,“ řekne pyšně.
„A proto se mi rejpete do života?“
„Jen jsem se snažila...“
„Nech ji Majko,“ zastane se mě i její muž.
Otočím se na něj. „A vás se můžu na něco zeptat?“
„Jistě.“
„Jaká je vaše profese?“
„Jsem advokát, teta je mou sekretářkou. To jsi nevěděla?“
„Asi jsem vás nepoznala,“ omluvím se, protože teď se mi ten chlap vybaví bez vousů. Zestárl hodně a to šedivé mě zmátlo.
„Aha, pardon.“
„To nic.“
Ticho...
„Tak já raději půjdu. Omlouvám se, ale nebudu se účastnit zbytečných řečí.“
„Počkej ještě,“ podívá se na mě teta. Zeptám se jí tedy před všemi narovinu.
„Kde je Patrik?“
„Přijde za chvíli a všechno ti vysvětlí.“
„Má, co vysvětlovat?“
„Asi jo... Linuš, doufám, že to zvládneš.“
„Co mám zvládnout?“ nechápu ten její ustrašený výraz. Něco se děje a nejspíš je to něco hodně důležitého...
„Nejsem ta pravá, která by ti to měla říct.“
„Teto, ale já...“ náš hovor utne zvonek.
„To je zvenku, zajdi tam,“ kývne teta na strejdu. Kdo tu může jít tak pozdě? Jedině Patrik....
Stojíme s tetou na kraji obýváku a civíme ke dveřím. Návštěva jen sedí a popíjí vínko. Začínám být nervózní a nevím proč...
Pomalu se otevřou dveře. Vejde strejda a táhne za sebou kočárek a cestovní tašku. Nechápu. Kdo se tu stěhuje? Tak to není Patrik... Zklamaně se otočím, abych do sebe hodila zbytek vína, ale jakmile se vrátím na své místo a mrknu ke dveřím, sklenička mi upadne a roztříští se o plovoucí podlahu. Nevnímám to. Jen civím... Patrik už je uvnitř. Je to on a ta cestovní taška a kočárek jsou viditelně jeho... V rukou drží malé děťátko. Nemůžu mít ani měsíc... to musí být čerstvě narozené dítě!!! Nejsem schopna se k nim ani přiblížit. Vůbec nechápu, co tohle má znamenat. Jeho dítě? Kde má tedy ženu? Kde pořád lítal? Proč je tady? Tolik otázek...
„Lindo, odpusť. Nemohl jsem ti to říct dřív.“
Koukám skrz všechny.
„Lindo, tohle je Jonáš, moje dítě.“
„Tvoje?“ vzmůžu se na vzlykavou otázku.
„Jo... a věřím, že bude naše.“
„Proč naše...“ dojdou mi všechny ty hloupé otázky paní doktorky. Patrik má dítě!!!
„Protože budeme bydlet spolu...“ viditelně se mě bojí.
„Jakto?...“
„Pojď, do pokoje. Všechno ti povím.“ Podívá se totiž do obýváku, a nechce všechno řešit před cizími lidmi.
Pomůžu mu tam odvézt kočárek, strejda tam hodí tu tašku a Patrik nese klidně spící miminko.
Podívám se tomu malému do tváři. Je nádherné. Po tvářích se mi rozkutálí slzy. Je tak hrozně podobné Patrikovi!
„Linuš,“ položí malého na mou postel. „Tohle je moje dítě,“ řekne znovu.
„Vidím...“
„Proč pláčeš?“
„Co to má znamenat?“ rozhorlím se.
„Klid. Sedni si. Povím ti to.“
A tak si sednu a zadívám se do jeho očí, které viditelně patří jiné ženě...
„Do Prahy jsem jezdil často, protože jedna holka čekala se mnou dítě. Teď jsem tam musel odjet, protože mi volali, že je nějaká nemocná a dítě budou muset vytáhnout ven dřív. Ona zemřela,“ odmlčí se na chvíli a podívá se na toho tvorečka. „Jsem táta, nemůžu ho hodit pryč proto, že to bude pohodlnější. Navíc, mám na tohle roky. Věřím, že to pochopíš. Linuš, miluju tě! Já to nikdy neřekl, ale doufám, že mi pomůžeš a budeme šťastní...“
„Představuješ si to tak jednoduše,“ uhnu očima s rozmazanými líčidly.
„Budu pracovat, abychom měli peníze i na tvá studia i na dítě a na všechno.“
„Takže, jak říkala paní doktorka, budeš pořád v práci, dopoledne bude dítě hlídat chůva, odpoledne já a nebudu se mít kdy učit, takže školy nechám, jo?“
„Ne to ne. Mám bezva mamku, jestli si vzpomínáš,“ nadhodí.
„Taky pracuje.“
„A taky taťku a celou rodinu. Oni nám pomůžou, když budeme v Praze, a když budeme tady, pak se budeme moci starat o něj sami.“
„Vidíš to tak jednoduše. Bude pořád u cizích, ale on potřebuje nějaké rodiče.“
„Bude mít nás.“
„Jo a my s ním budeme maximálně večer a o víkendu, jestli taky nebudeš pracovat.“
„Nemám nejhorší platební podmínky.“
„Ale co láska?“ podívám se na něj.
„Tu taky musíme zvládnout a najít si na ni čas.“
„Víš, jak to bude těžké?“
„Bude. V životě není nic jednoduché, to sama víš,“ uchopí mě kolem ramen.
„Patriku... já už chci normálně žít!“ zakřičím do jeho hrudi...