Elisa z Rivombry- IX.

Martin držel ten obyčejný kus papíru, kvůli kterému se rozbily jejo poslední naděje, že jednou budou úplná rodina, jako byli dřív.
„Emilie, to přece nemůže udělat!“ Martin zpola doufal, že Emilie řekne, že je to jen hloupý sen. Emilie mu však tu radost nemohla udělat.
„Martine…možná je to tak správné…“ Emilie se na něj nejistě podívala.
„Správné?! Emilie, takhle to nemá být! Elisa a Fabricio mají být spolu!“ jak mohlo Emilii vůbec něco takového napadnout?!
Emilie jej chápala, Fabricio je jeho otec. I přesto však chtěla, aby Fabricio odešel…neměla sice Cristiana zrovna v lásce, ale věděla, že díky němu je Elisa štastná a chtěla to tak ponechat…
„Jestliže chce otec odjet do Neapole, bude muset jet do Janova…mám šanci ho dostihnout…“ Martin se vydal na závod s časem, but svého otce dostihne, nebo ne…
Emilie si povzdechla. Martin má horkou hlavu a ona udělá nejlépe, když ho nechá jít. Mnohem užitečnější bude, když půjde hledat Elisu…

„Agnese,“ ptal se Cristian, „co si myslíš, že bych měl udělat?“
Agnese chápala, proč se ptá. „Cristiano, tohle je věc jen mezi tebou a Elisou…na mě to nezáleží. Ale…musíš se nejprve ujistit, že Elisina pravá láska je Fabricio.“ Podívala se mu do očí. „Cristiane, ty jsi byl pro mne jediným otcem, jakého jsem kdy měla. Můj otec je sice Fabricio Ristori, ale ty jsi mě vychoval…at už se rozhodneš jakkoli, nezapomínej, že na Rivombrose není Elisa jediným člověkem, který tě má rád. Jsi Elisina láska a pro mě jsi otec…“ Měla mu tohle říct už dávno…
„Agnese, ani nevíš, jak moc pro mě znamená to, co říkáš. Ty, Elisa a Clelia jste pro mě cennější než všechny poklady světa…“
„Já vím, Cristiane, já vím.“ Mile se na něj usmála. Konečně si vše řekli na rovinu, ted už mají jen jediný úkol, najít Elisa a vyřešit tuto situaci…

Když psal Fabricio dopis pro svoje děti, byl pevně rozhodnut, že odjede z Rivombrosy a už se na ni nikdy nevrátí. Čím víc se však blížil k Janovu, tím se víc toužil na Rivombrosu vrátit. Proto se zastavil, na chvíli zavřel oči, obrátil koně a jel vstříc svému osudu, který ho na Rivombrose čekal…

Emilie se připojila k Cristianovi a Agnese. Vysvětlila jim, proč s ní není Martin. Cristiana a Agnese velmi překvapilo, že Fabricio odjel. Jejich otázka Proč? Však zůstala nezodpovězená. „Třeba si to otec rozmyslí a vrátí se.“ Agnese v to nepřestávala doufat.
„Uvidíme.“ Řekl zamyšleně Cristian.
„Musíme najít Elisu, okamžitě.“ Emilie věděla, že nesmějí ztrácet čas.
Cristian to však zamítl. „Ne, vrátíme se na Rivombrosu, tady už nemůžeme nic udělat“

Fabricio se rozhodl, že pojede rovnou na zámek. Nesměl už odkládat setkání s Elisou a se všemi ostatními. Když k zámku přijel, na chvíli se zastavil, aby se nadechl. Potom pomalu projížděl zahradou. Přemýšlel, jak na něj zareaguje Anna a služebnictvo. Měl se to brzy dozvědět.

„Tito?“ Bianka nemohla uvěřit tomu, co vidí a proto potřebovala vědět, jestli se jí to nezdá.
„Ano Bianko?“
„Kdo je tamten muž?“ Bianka ukazovala na muže, který se k nim blížil.
Tita zaujal Biančin vystrašený hlas. Podíval se na muže, kterého ukazovala. „To není možné! Hrabě Ristori! Počkej tady, Bianko, jdu pro hraběnku Annu.“
„Pospěš si.“

Fabricko sledoval Biančin vystrašený pohled. Nevěděl, jestli se má smát nebo plakat. „Bianko, já nejsem duch, jsem živí. Běž pro hraběnku Elisu a vyřid jí, že se vrátil její manžel.“
Biance chvíli trvalo, než popadla dech. „Hraběnka tady není, pane. Jela se projet.“
„Kdo zde tedy je?“
„Jen hraběnka Anna, pane, dovedu vás za ní.“
Fabricio ji následoval.

Anna uslyšela zaklepání na dveře. „Dále“
„Anno.“
To nemůže být pravda! Vždyt je mrtvý! Ale přesto slyšela jeho hlas. Otočila se a opravdu tam stál její bratr fabricio. „Fabricio!“ Vrhla se mu do náruče. „Ty žiješ! Nemohu tomu uvěřit“
„Žiji, Anno. Jsem tak rád, že jsem zpátky.“ Fabricio byl moc rád, že svoji sestru vidí. „jak se má Elisa?“
Anna se vyhýbala jeho pohledu. „Víš, Fabricio, ona se…zamilovala.“
Fabricio ji přerušil. „Já vím, do Cristiana. On a Martin pro mě přijeli do Neapole.“
Anna byla překvapená, tohle nečekala. „To je…zvláštní. Mám pocit, že se na Rivombrose budou dít zajímavé věci.“

Elisa se vrátila na Rivombrosu. Už jí bylo lépe.
„Eliso, něco bys měla vědět…“
„Ted ne Bianko.“ Odbila ji Elisa a šla za Annou.
Vešla do salonku, kde měla být Anna. Čekalo ji však překvapení. S Annou tam byl Fabricio. Rozhodla se, že ho bude ignorovat, myslela si, že je to jen další přízrak.
„Anno, kde je Cristian? Musím mu něco říct.“
„Eliso, ty sis ho nevšimla?“ Anna to nechápala.
Elise se zastavilo srdce. Anna ho přece nemůže vidět…nebo je skutečně živí? „Fabricio?“ tichounce zašeptala. „jsi to opravdu ty?“
„Ano, Eliso. Já vím, co si asi myslíš, ale věř mi, že ti vše můžu vysvětlit…“
„Mlč.“ Přistoupila k němu a dala mu facku. „tohle je za to, že jsi předstíral smrt. „ A tohle…je za to, že jsi tady.“ Políbila ho. Byl to dlouhý polibek, takový, jaký už několik let neměla. Byl zpátky její Fabricio, její láska. Líbala ho, cítila jeho tělo, slyšela jeho hlas…

Cristian vstoupil do dveří. Uviděl Elisu a Fabricia, jak se líbají. Věděl, že k tomuto dojde, ale když se tak stalo, nemohl ten pohled vydržet. „Eliso…“ řekl zlomeně.
Elisa se od Fabricia odtrhla. „Cristiane, já…“
Cristian vyběhl ze dveří.