Kapitola I.

Prolog + kapitola I.

Na počátku bylo slovo…

Byla jednou jedna dívka.
Neměla přátele, neměla ani rodinu a cítila se velmi osamělá.
Když byla veselá, uplakaná nebo šťastná, neměla to komu říct, neměla se o to s kým podělit.
Chodila po světě a dívala se na lidi. Pozorovala je velkýma smutnýma očima.
Jeden z lidí se stal jejím přítelem. Konečně mohla někomu sdělovat své pocity, přání a myšlenky.
Ale najednou zjistila, že neumí mluvit, protože nikdy neměla nikoho, komu by mohla něco říct a nemohla se to tedy naučit.
Dívka byla velmi nešťastná a bála se, že jí přítel opustí. On to však neudělal. Vzal kousek papíru a napsal : SLOVO.
Pak jí vysvětlil, co slova jsou a k čemu se používají. Díky němu poznala abecedu a mohla své pocity, přání a myšlenky napsat. Přítel jí naučil chápat moc a sílu slova. A dívka byla velmi šťastná .

…
Z dívky vyrostla slečna, která umí mluvit. Cokoli chce, může říct. Dokonce si může vybrat, komu to řekne, protože má velkou rodinu a mnoho přátel.
Přesto však, když je velice šťastná nebo velice smutná, vezme si kousek papíru a píše slova. Slova o lidech, které nikdy nepřestala pozorovat velkýma smutnýma očima.

Prolog
Londýn, nedaleko Picadilly Circus

Na trávníku posetém nesmělými kvítky sedmikrásek seděla tmavovlasá dívka a okouzleně sledovala východ slunce. Stíny se ztrácely v záplavě nastupujícího světla a barev.
Chodila jsem každý den, ale nikdy tu ještě nebyla tak brzy.
Dívat se na Londýn na rozhraní světla a tmy bylo pro dívku úchvatné.
Z okna nedalekého domu se linuly tony skladby Na krásném modrém Dunaji, což je v této části Londýna (vlastně v jakékoli části Londýna) dost nezvyklé, zvlášť v pět hodin ráno a právě tento fakt dodával celé scéně surreálný nádech. Dívka znenadání vyskočila, zaujala taneční postoj a s pobrukováním tadadadada tada tada začala tančit valčík s neviditelným partnerem, který by jí ve skutečnosti zcela jistě pošlapal nohy, ale jelikož nebyl hmotný, nemusela se tím zabývat a kárat ho.
Londýn se pomalu probouzel se vším, co k tomu patří. Kakofonie zvuků doléhala k dívčiným uším hlasitěji a hlasitěji, až nakonec přehlušila i tony hudby.
Londýnská doprava v sobě neskrývá smysl pro rytmus či melodii, a tak dívka zklamaně svěsila ruce a pomalu se vydala k nástupišti metra.
„Tak, milá Science, konec snění, jde se žít – atˇ už to znamená cokoli“ prohlásila neadresně sametovým hlasem.

…………………………………………………………………………………….
Emu probudil zvuk budíku vydávajícího kankánovou melodii. Byla to neuvěřitelně hlasitá a nemelodická melodie.
Ema v tu chvíli nenáviděla tři věci: ráno, kankán a zhasnutý monitor počítače, což byla první věc, na kterou po probuzení zaostřila.
Všechny tři nenáviděné věci měly co dělat s její momentální touhou – zavřít znovu oči a prospat celý den.
Nenáviděla ráno, protože musela vstávat, nenáviděla kankán, protože jí vzbudil a nejvíc ze všeho nenáviděla ten zatracený monitor, protože ten na rozdíl od ní vypadal, že BUDE celý den spát. Ten krám usínal čím dál tím častěji. Čekala jen na den, kdy odejde do počítačového nebe.
Vzpomněla si na podivný sen, který se jí zdál a snažila se vybavit si jeho obsah. V tom snu viděla Londýn a nějakou dívku. Tmavovlasou dívku, o které se jí v posledních dvou letech zdálo téměř každou noc.
Nikdy předtím jí neviděla – pouze ve snu, ale Emě se zdálo, že se důvěrně znají. Dva roky byla jejím nočním společníkem.
Vždycky, když se snažila představit si její tvář, byly vzpomínky na sen bledší a bledší, jako by se snažila udržet vodu v otevřených dlaních.
Měla neodbytný pocit, že dnes v noci slyšela i dívčino jméno. Zároveň však věděla, že je marné pokoušet se na něj vzpomenout.
Se zalepenýma očima se odšourala do koupelny, Která byla součástí Samuelova bytu. Opláchla si obličej a zadíval se na svůj odraz v zrcadle. Nebylo to uspokojivý obrázek. Hnízdo rozcuchaných zrzavých vlasů, opuchlé oči a udivený pohled, který jako by říkal: Unesli mě mimozemšťané, vraťte mě domů. Vypadala jako po měsíční nonstop technoparty.
Ne, vypadala hůř.
Představila si Samuela, jak se při pohledu na ní válí smíchy. Panebože. Pevně sevřela okraj umyvadla.
Proč to musí tak bolet? Proč, i přesto, že vím, co je nejlepší, nejsem schopná to udělat?

„Láska má své iluze a každá iluze má svůj zítřek.
Z toho důvodu se už tolik milenců rozešlo, ač věřili,
že jsou spojeni navždy.
Honoré de Balzac

Kapitola První
Necítila bolest. Jen tupý náraz a pocit vlastní bezprizornosti jí na chvilku vzal dech. Bála se vykřiknout – vzmohla se jen na slabý vzdech. „ Co bude až otevřu oči…“ pomyslela si. Všechno lepší, než ta proklatá tma.
Pomalu, jen úplně zlehýnka pootevřela jedno oko. Ta chvilka pravdy jí znovu odmrštila do temnoty bezvědomí.

…………………………………………………………………………………….

„Jo, zamlouvám si lístek. Hele, jsou to nejlepší místa Emo ,takže kup popcorn, když už jsme u toho.
Všechny vás zveme na slavnostní představení Ema sama v cizím bytě. Režie: Ema Poloková. Scénář: Ema Poloková. Dramaturgie: Ema Poloková.
Podtitul: Nikdy není pozdě totálně zešílet!“ deklamovala a ironicky se chichotala.
Během hodiny, ve které se snažila vykoupat, uvařit si kávu, posbírat své věci a nezbláznit se zároveň, si stihla ještě po tisící vynadat do cvoků. „Člověk je tvor společenský“ řekla nahlas a důrazem.
A když nemá s kým mluvit, musí mluvit aspoň sám se sebou dodala v duchu.

Cítila se vyčerpaná. Snad poprvé ji život unavoval, opravdu unavoval. Nebyl to ten druh únavy, který člověk zakouší po náročném pracovním dni.
Ema měla unavené srdce.
Poslední věc, na kterou měla chuť bylo před svými kolegy předstírat nadšení ze zveřejnění nového sloganu.
Z představy, jak se křečovitě usmívá a tváří se šťastně, jí bylo nanic. Tak moc by se přece nestalo, kdybych zůstala doma, chlácholila sama sebe. Tedy krom toho, že

1) by jí šéf dal okamžitou výpověď a pak by jí patrně způsobil pár podlitin křišťálovou soškou za „obrovské pracovní nasazení“, který dostala jen proto, že se postarala o to, aby měl Pan Hlavní svou kávu vždy na stole včas.
Emě při té absurdní představě nervózně zacukalo v obočí.
a
2) ona tu není doma
což jsou ale banality, že.
Vzpomněla si na kytky a na šampaňské, na všechnu tu slávu kolem nových prezentací, ale nic z toho nedokázalo rozehnat chmury na její duši.
Zavřela oči a intenzivně si snažila vybavit si ten pocit, jaký měla, když stála na podiu a lidé tleskali. Nic.
Se sbalenou taškou otevřela dveře Samuelova pokoje a vstoupila.
Znala ten pokoj téměř nazpaměť. Přelétla ho očima a popošla ke stolu, nad kterým visela Samuelova nástěnka. Byla zaplněná účtenkami, vstupenkami a vzpomínkami. Zadívala se na ohořelý kus papíru, který nástěnce vévodil. Dala mu ho, když se znali jen pár týdnů. Myslela si tenkrát, že jsou to roky. Byl to jejich Čestný památeční list.
Malinko se pousmála a pohladila papír, jako by se s ním chtěla rozloučit.
Ještě ne, pomyslela si. Ještě ne. Tady spolu žili…v časech, které se zdály být staré jako lidstvo samo.
Otočila se k zrcadlu s předsevzetím konečně se obléknout a vypadnout odtud.
Dívala se na sebe, na svou pobledlou tvář a hledala tu Emu, kterou znávala po těch pětadvacet let, co byla na světě, na Emu, která všechno zvládla s úsměvem, a která měla na všechno odpověď . Ale existuje odpověď na tohle?Ach Bože. Když věci přestanou dávat smysl, kde ho mám najít?