Hluchá láska

PROLOG
Seděla na pláži a prázdnýma očima se dívala na moře. Z očí se jí řinuly slzy. Zavřela je a ponořila se do minulosti, která se ze dne na den změnila z ráje na peklo…

PRVNÍ KAPITOLA
Sára seděla na pláži a dívala se na východ slunce. Přijela na tuto pláž, aby si odpočinula a zapomněla na posledních pár měsíců. Byly to nejhorší měsíce v jejím životě. Hacienda, kterou vlastnila už pár let se dostala do krize, ze které se jen velmi těžko dostávala. Ale teď už jsou z nejhoršího venku a ona se může konečně věnovat Juanovi. Panebože, jak moc jí chybí. Jsou to dvě hodiny, co se na haciendě rozloučili. Juan musel ještě něco zařídit, a tak se na pláž vydala napřed. Sára zasněně zavřela oči a ponořila se do vzpomínek. Svíčky, vůně květin, nádherný úsměv na jeho tváři, třpyt v jeho očích. Měla na sobě tehdy krásné bílé šaty a kolem ní všichni lidé, které milovala. Byl tam Juan, jeho bratři, dědeček, Norma a Martin, Olivia a… ne, nabyly tam všichni, někdo chyběl, a to Sáru mrzelo. Vždy si přála, aby v její nejdůležitější den byla s ní, ale pak se to pokazilo. Nemohla uvěřit, když ji její matka vyhodila z domu s tím, že když si chce vzít toho chlapa, tak ať si jde za ním. Ještě teď cítila tu bolest, co jí naplnila srdce. Za to všechno mohl Fernando, matčin povedený manžílek, který vyhazoval peníze oknem a ji i její sestru Isabelu nenáviděl. To on matce něco napovídal, Sára si tím byla jistá. Nemohla zapomenout na ten jeho vítězoslavný úsměv, který se mu rozhostil po tváři, když odcházela s kufrem v ruce. Jak moc si přála, aby bylo všechno zase jako dřív, aby…
Z myšlenek ji vytrhla jeho vůně a vzápětí jeho polibek. Byl tady. Konečně si utrhli kousek času jen pro sebe. Až se hacienda zase postaví na nohy, pojedeme na svatební cestu, slibovali si. Ale moc jim na tom nezáleželo, a už vůbec ne v tuto chvíli, když byli konečně zase spolu. Jen oni dva a jejich láska. Juan ji hladil a líbal. Pak vzal její hlavu do svých dlaní a něžně řekl: „ Miláčku, ani nevíš, jak moc tě miluji, jsem tak rád, že můžeme být spolu, jen mi dva.“
Sarita se usmála, políbila ho a zašeptala: „Nejsme sami, lásko moje. Víš, chci, abys věděl, že…“ Vzala jeho ruku a položila si ji na bříško „ …že budeš táta.“
Juan se na ni chvíli díval, pak se začal smát a objal ji. Začal ji líbat a hladit. Sára si všimla, že má v očích slzy.
„Miláčku, já jsem tak moc šťastný, já… já budu táta.“ Znovu ji objal, pak se zvadl, vzal ji do náruče a zatočil se s ní. Sára se smála spolu s ním. V duchu si přála, aby jeho šťastný smích mohla slyšet. Ale věděla, že je to plané přání, nikdy Juanův smích neuslyší, nikdy neuslyší jeho hlas, který ji šeptá, nikdy…. V duchu se okřikla, nemá si na co stěžovat, vždyť má toho nejlepšího manžela na světě, čeká s ním dítě, má báječné švagry, skvělou sestru, neuvěřitelného dědečka, nejlepší přátele a hlavně, má to, co si v životě nejvíc přála, Juanovu lásku.
Juan se s ní znovu zatočil a pak ji pomalu postavil na zem. Kouzelně se na ni usmál a políbil ji. Potom ji chytil za ruku, propletl si s ní prsty a odváděl ji k malému domku ve stínu stromů.
Sára se zasněně usmívala a tiskla se k němu. Juan si pomyslel, že má tu nejkrásnější, nejbáječnější a, no prostě tu nejlepší ženu na světě. A teď se navíc dozvěděl, že bude táta.
Měl prázdný život, až když uviděl svého zamilovaného a nervózního bratra, který před oltářem čekal na nevěstu, uvědomil si, že mu v životě něco chybí.
A pak ji uviděl, stála vedle nevěsty v modrých šatech. Ve svých světle hnědých vlasech měla bílou lilii, kolem krku zlatý řetízek a na zápěstí náramek. A ten její úsměv, tak kouzelný, nevinný a svůdný zároveň. Hned po obřadě se chtěl zeptat bratra, ale než vůbec otevřel pusu, stála před ním nevěsta a vedle ní stála ta, na kterou se musel celý obřad dívat. Gabriela se usmála a představila je. Sára se usmála a podala mu ruku, on ji vzal do své a stiskl ji. Pak už se ale všichni začali přesouvat k autům, a tak ji musel pustit a šel najít bratra. Náhoda, nebo spíše nevěsta mohla zato, že v autě, které řídil, jela kromě něho jen Sára. Nastartoval a zařadil se do kolony. Otočil se k Sáře, která se dívala z okna na západ slunce. Pousmál se a pak se zeptal: „Jak se vám líbil obřad?“ Čekal odpověď, ale ta nepřicházela. Juan se zamračil a přemýšlel, proč mu asi neodpověděla. Sára odtrhla oči od okna a usmála se na něho. Pak promluvila: „Obřad byl moc hezký, co myslíte? Gabriele i Francovi to moc slušelo. Vždy jsem si myslela, že při obřadu je víc nervózní nevěsta, ale Gabriela byla naprosto klidná, na rozdíl od Franca. V jednu chvíli jsem si myslela, že omdlí, ale ustál to.“ Pousmála se a dívala se mu na rty. To ho překvapilo, ale odpověděl: „Ano, obřad byl moc hezký. Taky jsem si všiml, až mi ho bylo líto. Takhle nervózního jsem ho ještě nikdy neviděl, a to s ním bydlím čtyřiadvacet let. Je zvláštní, co…“ Kolona se pohnula a Juan vystrčil hlavu z okénka,aby se podíval, kolik aut je za nimi, přitom pokračoval v řeči. Když se pak znovu podíval na Sáru, překvapil ho její výraz. Sára se pousmála a řekla: „Promiňte, ale to, co jste teď říkal, mohl by jste to zopakovat? Gabriela vám nejspíš neřekla, že jsem…“ Na chvíli se zarazila, než pokračovala… „že jsem hluchá. Já vám odezírám ze rtů, ale když jste se otočil, nevím, co jste říkal. Možná jste si taky všiml, že nemluvím úplně normálně, ale jsem schopná s vámi komunikovat, když se nebudete odvracet. Takže, mohl by jste to prosím zopakovat?“ Juan se na ni omluvně podíval a spustil: „Promiňte, to jsem nevěděl. Já se opravdu omlouvám. Říkal jsem, že je zvláštní, co dokáže s mým bratrem udělat láska.“ Sára se tehdy usmála a…
Juan si až teď uvědomil, že stojí na místě a má zavřené oči. Sarita se na něj tázavě díval a usmívala se. Juan se Také usmál a řekl: „Jen jsem si vzpomněl na naše první setkání. Pojď.“ Stiskl ji ruku a pokračoval v chůzi. Když došel ke dveřím, vzal Sáru do náručí a vkročil dovnitř.