Jí se nevyrovnám-1

Patnáctiletá Samanta Nováková seděla u stolku pro dva v malé kavárničce a nepřítomně se dívala z okna, které měla po své pravici. Viděla v něm drobnou brunetku z tmavýma hnědýma očima a černýmy brýlemi. Čekala tady už přinejmenším hodinu. měl tady už dávno být. Co se mohlo stát?! Vzpoměla si, že se dnes ráno tvářil....vlastně to ani neuměla popsat, jakoby byl myšlenkami někde jinde, jeho polibek na přivítání nebyl tak vřelý jako obvykle....tehdy tomu nepřikládala význam, ale ted...co když ji už nechce??? Vždyt by se tomu ani neměla divit....ona, nevýrazná šedá myška a on...nejkrásnější kluk na škole....nemohla ani uvěřit tomu, když ji oslovil...utápěla se v jeho čokoládových očích, srdce jí začalo být tak, že to musel slyšet, a když se jí zeptal, jestli by se s ním nechctěla sejít....málem explodovala...
Vrátila se zpátky do přítomnosti. On už určitě nepřijde, měla by odejít....ale bálasa, že když odsud odejde...bude to opravdu konec...
Nakonec však požádala o účet a odešla domů...

Hned, jakmile přišla domů, padla Samanta ve svém pokoji na postel a rozplakala se. proč jí aspon nezavlolal??? Měla v sobě spoustu zmatených otázek a ani na jendu neznala odpověd.
někdo otevřel dveře. Otočila se s bláhovou nadějí, že je to on, ale uviděla někoho úplně jiného, svoji mamku.
Zamračila se...ona byla úplně ten poslední, koho by chtěla vidět.
"samanto?" její matka nebyla hloupá, poznala, že její dceři něco je.
"Ano, mami?" zeptala se otráveně.
"Nutně si s tebou potřebujeme s tatínkem promluvit."
Samanta protočila oči vsloup. ůNemůžete to přehodit na někdy jindy?"
její matka neštastně povzdechla. "Kdyby to šlo, byly bychom to udělali, ale ona už brzy přijede..."
Samanta jí nevěnovala pozornost, ale vzhlédla při slově ona. "Ona? kdo má přijet?" jestli zase přijede nějaká její uhozená tetička...horší den snad ještě nikdy nezažila...
"O tom si právě potřebujeme promluvit, zlatíčko..." Nervozně se na ni usmála. "Tatínek ti to vysvětlí určitě mnohem lépe než já..."
Samanta se tedy zvedla a odešla s matkou do obývacího pokoje.

samanta nemohla z obličeje svého otce nic vyčíst. Pan Novák seděl v pohodlném křesle a dlouze se na dceru díval. Samantě už to začínalo lézt na nervy. "Mohl bys prosím tě konečně začít?!" zeptala se ho podrážděně. Obvykle byla k rodičům slušnější než většina teenagerů, ale dnes opravdu neměla dobrou náladu.
"sam, chtěl bych ti říct, že..."
nesnášela, když jí říkal Sam.
"...nevím, jak to říct, ale..." podíval se na manželku " máš sestru."
"Cože?! Jak to myslíš- máš sestru???" sestru? vždyt ona je jedináček! proč jí o tom nikdy neřekli?!
Pan Novák vycítil její otázky. "Víš, ještě před tím, než jsem potkal tvoji maminku, poznal jsem jednu ženu, ale byla to jen krátká aférka a ta mi nedávno dala vědět, že mám šesnáctiletou dceru, tvoji sestru..." Upřel na ni prosebný pohled...doufal, že to pochopí, i když věděl, že ta pravděpodobnost je téměř mizivá...
Samanta se sebe nemohla vypravit ani slovo, dokonce nemohla dýchat....
"Chápu, že to pto tebe musí být škok..." pokračovl, "ale jde o to, že ona, Natálie, je už několik dní ve městě a dnes má přijít k nám, seznámit se s tebou... je mi opravdu líto, že ti to říkám až ted, ale...neměl jsem k tomu odvahu..."
Samanta stále nic neříkala. otočila se, šla do svého pokoje a hlasitě práska dveřmy.

Dnes už podruhé padla bezvládně na postel. Má sestru! Asi bude ještě chvíli trvat, než jí to úplně dojde...kdyby jí to aspon řekli o něco dřív, ted už tady...Natálie...za chvíli bude...
zavřela oči a snažila se sebrat. Vzdyt to nic není! jen bude mít o jednoho příbuzného víc, nic neobvyklého...hlavně se nesmí sesypat...přivítá ji tak, jak se vítá se svojí sestřenkou, vždyt nebude o moc jiná než ona, bude jen o rok starší...a protože mají stejného otce, bude mít stejné vlastnosti...nebo si to alespon myslela

příliš brzo zazvonil zvonek u domovních dveří. Samnta a její matka šli do obývacího pokoje, zatímco její otec šel otevřít. Samanta byla dost nervozní. A potom poprvé v životě uviděla svoji sestru. Málem při pohledu na ni omdlela.
Natálie byla samantiným přesným opakem. byla to vysoká blondýna s jasnýma modrýma očima. vyřazovalo z ní sebevědomý, musela být zvyklá na přízen všech kluků kolem sebe. taky se tvářila dost nafoukaně.
Natálie se na Samantu usmála, zjevně potěšená tím, že se jí zdálo, že v samantě nenajde žádnou soupeřku, jak se obávala. "Ahoj Sam, jsem moc ráda, že tě poznávám."
Samanta opět nebyla schopná slova. I Hlas měla Natálie mnohem hezčí než ona...Ted věděla, že se blíží potíže...