Z deníky znásilněné...10

Dneska nemám náladu na večerní vysedávání, takže ještě před příchodem prvních hostů sedím doma. Čim víc ticha, tim víc musím přemýšlet, takže si zapnu hudbu tak nahlas, abych nemohla slyšet svoje vlastní myšlenky. Plán nevyjde, protože na mě začne ťukat soused, že tam má malé děti.
„A co? Já mám deprese!“ zakřičím na něj, ale nakonec to přeci jen stáhnu. A ještě že jsem tak udělala, protože konečně uslyším vyzváněcí tón svého telefonu. Bez rozmyšlení ho zvednu, ale v zápětí lituji, protože poznám Klářin hlas: „Ahoj! No konečně, snažím se ti dovolat už pár minut.“
„Hlasitá hudba,“ jen dvě slova a má jasno.
„Takže někde paříš?“ hádá.
„Jasně, kdo by taky seděl doma, že?“ zalžu.
„Třeba já. Ale nevadí....Nemáš na mě zítra čas? Spíš večer.“
Středa- to jsem objednaná k Martině, ale pak nic. Mám si hrát na vytíženou a ještě nějaký den jí tahat za nos a nebo se chytnout šance?
„Tak v sedm už bych měla být volná.“ zvolím tu druhou možnost.
„Super, někam tě vytáhnu. Jsem tu u tety a bratranec dělá vyhazovače v jednom klubu, takže nás tam protáhne.“
„Takže v sedm třeba na Smícháči?“ jediné místo kam trefím.
„To není ani moc daleko. Těším se!“

Martin z toho není moc nadšený. Připadá si za mě zodpovědný a nebo jen žárlí? Jdu si užívat bez něho? I když s Klárou to nebude žádný med. Nemám si s ní co říct, takže předpokládám, že za chvílu budu doma.
„Malá holka jde do velkého světa? Klídek.“
„A nemám pro tebe pak někam zajet?“ pořád si nedá pokoj.
„Jako ve tři ráno? To už budu dávno spinkat.“
„Ale zavoláš mi?!“
„Budu tě informovat o každém mém hnutí. A nehraj si na moje rodiče, to nesnášim.“
„Já se o tebe jenom bojím. Za to bys měla být spíš ráda.“ usměje se na mě.
„No tak dobře.“

Není třeba popisovat, co jsem dělala už od poledne, protože to každá holka jistě pochopí. Zvlášť, když jí čeká její první večírek a ještě s bývalou spolužačkou, které má co dokazovat. Moniku jsem nemusela ani trochu přemlouvat, aby mi pomohla. Vyzkoušela jsem na sto oblečků, než jsem našlaten, v kterém vypadám dobře a taky se tak v něm cítím. Své uplé džíny jsem ozodbila širokým zlatým páskem a failovým tílkem. Vyhrabal jsme svoje zlaté kruhy do uší z bižuterie.
„A jednu fotečku pro brášku.“ Monika vytáhne mobil a fotku hned odešle Martinovi.
„Teď už ví, že se můžu bezpečně ohnout.“ poznamenám.
„A kdyby ne, tak máš šikovný páseček.“
„Hlavně mu to taky řekni. Dělá, jako bych šla někam šlapat.“
„On má tendenci si věci i lidi tak trochu přivlastňovat. A ty teď patříš jemu.“ pousměje se.
„Ne že by mě to netěšilo, tohle jsem vždycky chtěla. Ale i tak chci dělat věci trošku podle sebe. A i když mi řekne, že chce, abych byla ve škole a nepracovala, že mě uživí...nechci na něm být tak závyslá.“
„Tolik slov-chci jsem ve větě ještě neslyšela.“ přejde to smíchem a dál už se k tomu nevracíme.

Cestou metrem jsem na sebe pyšná a najednou zjištuji, že ta moje pýcha zastiňuje strach, který by se měl zvětšovat. Ale já se do neznáma těším...
Než se vydáme do víru velkoměsta, pochválíme si navzájem oblečení. Tak to přeci kamarádky dělají, ne?!
„Kolik sebou máš?“ zajímá se Monika.
„Sotva dvě stovky,“ přiznám se.
„Takže zvolíme jinačí taktiku. O vstupný se sice nemusíš bát, ale za dvě stovky si koupíš tak jedno pití a nazdar.“
Člověk si může vždycky stokrát představovat, jeké to tam asi bude a samozřejmě si tu možnost nedá vzít. Je ale možné, že by s ejho představa, založená na fantazii, stala skutečností? Možná...al u mě tomu tak není-hlavně teď ne. Říkala jsem si, co budu asi tak s Klárou dělat, ale celou cetsu jsme si měli co říct a dokonce nepřišla ani ta chvíle zvaná trapné ticho. Chce slyšet, co jsem ty skoro celé prádniny dělala. Řekla jsem jí jen tu oficiální verzi- jak žiju šťastně a spokojeně s bráškou a ani slovem jsem se nezmínila o Martinovi. Podle jejího zájmu a vyprávění bych řekla, že ve městě, odkud obě dvě pocházíme, bych byla s největší pravděpodobností za hvězdu. Starší a dospělejší by mě litovali a ti mladší obdivovali. Jestli o to stojím? Ne i ano by byla lež. Dokážu bez toho žít, ale je to lákadlo.
„To už jsme tady?“ divím se, když dorazíme do tmavé uličky. Kde nic tu nic. Sama bych sem v životě nešla.
„To nejlepší je vždycky tak trochu skryté obyčejné veřejnosti. Vžij se do role té důležité!“ motivuje mě. Zaťuká na dveře a za chvíli ji otevře chlap jako hora. To mi sem úplně sedí...
„Jen ty a ona?“ ujistí se, když nás uvidí.
„Vidíš tu ještě někoho?“ povzdychne si Klára. Vezme mě za ruku a protáhne kolem něho.
„To byl bratránek?“
„Moc inteligence nepobral, ale po jinejch stránkách...“ zaculí se. Z té představy se mi udělá špatně. Ona a její bratranec?!
„Takže něco si pamatuju: je ti osmnáct, jsme sestry a peněz máme dost. Snaš se někoho zaujmout, ať máš drinky zadara.“ ujistí se, že jsem všechno pobrala. Zajdeme o patro výš a tak nam chlápek podobný tomu dole otevře další dveře.
Trvá mi nějakou tu minutku, než si zvyknu na ta světla kolem. Dávám si pozor, aby do mě někdo cestou k baru nevrazil. U pravé stěny je bar a napravo stoly, které jsou ale bez naděje plné. Po celé ploše tančí páry, ale jinak, než jsem kdy viděla. Svíjí se tělo na tělo, jako v různých filměch po desáté hodině. V zadu je velká červená sedačka, kterou ale z části zakrývá závěs.
„Tady jsou dvě místa.“ houkne na mě a zatáhne k baru.
„Dvakrát martiny,“ poručí Klára.
„Tohle je jak v nějakém filmu.“
„Taky jsem nevěřila, dokud jsem neviděla.“
„Je to úžasný!“ zaraduji se a poprvé usrknu alkoholu. Já zapřísáhlý abstinent.
Netrvá ani pět minut, a už nám přináší další, tentokrát ale na účet partičky kravaťáků, kteří sedí za námi.
„Ty mi nosíš štěstí Míšo.“
„Aby ne, zasloužíš si to.“ tohle bych za normálního stavu v životě neřekla. Takhle mám v sobě nějakou tu decku lihu a jsem v náladě. Mám čím dál tim větší chuť tančit. Chtěla bych, aby se mě Martin znovu tak dotýkal. Při té představě musím zasněně zavřít oči.
„Co tak sami?“ optá se jeden z těch chlápků, který si k nám přisedne.
„Hledáme společnost.“ odpovím pohotově a olíznu si ret.
„To by jste si mohli sednout k nám.“ ukáže ke stolu, kde má ještě tři kamarádíčky a ty z nás doslova nespustí oči.
„Za další pití jsem vaše!“ Obrátím se na Kláru a ta se automaticky zvedá. Mám takový pocit, že takhle daleko ještě nezašla. Šla jen na kukandu.
„Takže dámy, tohle je Tom, Adam, David a já jsem Dan.“ představí nás. Klára si sedne ke stolu, ale já si se všemi jako slušně vychovaná podám ruku a nepohrdnu ani pusou na tykačku.
„A co tady děláte vy?“ vyptávám se.
„Máme tu nějaký pracovní povinnosti.“ řekne stručně David. Celou dobu, co se s námi baví, ze mě nespustí pohled.
„Tančíte?“ promluví konečně Klára a konečně zužitkuje, co opravdu umí. Vytáhne Dana a když je za pět minut nikde nevidím, pochopím. Takže tohle jsou ty tvoje cíle, Klárko?!
„Kamarádka je taková tichá voda, břehy mele, že?“ přitáhne se ke mně Tom. Jeho ruka na mé noze není zrovna to, co bych chtěla. Vysílám směrem k Davidovi svoje signály a doufám, že se chytne. Trvá mu to nějakou vteřinku, ale pak mě vezme za ruku a vezme na vzduch. Možná za to může ten alkohol, nebo jen můj chtíč, ale doslova se na něj vrhnu a on se vůbec nebrání. Přitlačí mě ke zdi. Líbá mě, jednou rukou hladí má prsa a druhou si rozepíná kalhoty. Rozepnu si pásek tak prudce, že ho div nezničím. Stáhne si džíny i trenky ke kotníkům a mě úplně. Rozepne mi podprsenku a pak mě zvedne tak, že ho obepínám nohama tak pevně, že to nejde jinak, než aby do mě pronik. Tlačí mě prudce proti zdi a ruce drží nad mou hlavou. Zrychluje tempo a za pár vteřin je po všem. Chvílí se pevně objímáme, ale jakmile se odě mě oddálí, uvědomím si, co se vlastně stalo. Pomalu oddechuji a zaměřuji se na to, abych se co nejrychleji oblékla a odešla.
„Co se děje, kotě?“
„Já....já už musím jít.“ podívám se na něj a jedna moje část by to udělala klidně znova a ta druhá vidí Martinovu tvář. Myslela jsem, že to, co udělal Pavel mi kdy zabrání to udělat. Tohll jsem dneska přeci řekla Martině. Měla to být ta výhoda, ale zklamala. Ne, já jsem zklamala.
Pod lampu se trochu upravím a učešu vlasy, aby na mě nebylo nic poznat. Je teprve jedenáct, takže by nikdo neměl být doma.
Cestou tramvají nemůžu myslet na nic jiného. Jak jsem to mohla udělat? Nemůžu to svádět přeci jen na alkohol! Věděla jsem moc dobře, co dělám. Chtěla jsem to, bylo to prostě silnější. A co Martin? On mi věřil, věřil v nás a pak udělám tohle. Stará se o mě a má mě rád. Ale já jeho taky! Tohle bylo jen poblouznění...nikdy to neudělám. A mám mu to říct? Nejsem spolu tak dlouho, aby mohl říct, že mi odpuští a že to překonáme, že ten čas jen tak nezahodíme. Nesmí se to nikdy dozvědět.

„To už jsi tady?“ prohlíží si mě Monika, když přijdu domů. Koukám na ní asi dost vylekaně, takže se zaměřím na svou mimiku, aby jí nic nenapověděla.
„Jo,“ řeknu stručně a zamknu se v koupelně. Musím to ze sebe smít. Pořád ale cítím jeho dech a vidím jeho tvář. Už jen ten jeho pohled mě neskutečně vzrušoval. Taková napětí mezi mnou a Martinem není. Co je špatně?!
„Stalo se něco?“ ptá se pořád Monika.
„Ne, všechno v pořádku. Proč se ptáš?“
„No nepamatuju si, že by si někdy měla zavřenou pusu a teď nic neřekneš.“
„Jsem unavená.“ vymyslím si. Přitom mám sil na rozdávání.
„To je jasný. První pořádná jízda. Ale i tak bych vyprávěla.“ podívá se mi do očí tak, že nemůžu lhát, ani uhnout pohledem.
„Byli jsme v nějakém uzavřeném klubu, putil náš Klářin bratranec. Bylo to tam jako v nějakém filmu...s hvězdičkou.“ dodám.
„A nějaký objev?“
„Ne, mám Martina.“ připomenu jí.
„Je to můj bráška. Miluju hu a chci pro něj to nejlepší. Ale kdybych nebyla jeho sestra a jen tvoje přítelkyně, tak mi bude hned jasné, že sis tam někoho našla.“ mrkne na mě a á cítím, jak rudnu.
„Řekneš mu to?“
„Ne a zítra už ti to nebudu ani vyčítat. Taky jsem holka.“
Za pár minut jí všechno řeknu a to včetně toho, jak si to vyčítám. Uklidní mě, že každý může někdy ujet a že ona mu to v žádném případě neřekne.
„A máš na něj alespoň číslo?“
„Ne! Chci na něj zapomenout.“
„To se ti stejně nepovede. A navíc...ve Francii má každý někoho bokem. Je to takový módní trend. Každý o tom ví, ale na veřejnosti se o tom nemluví. Chce to mít jen silné nervy, aby si mohla lhát.“
„Ty mi to schvaluješ?“
„Já ti závidím.“ uculí se. Možná je to tím, jak jsem Davida popsala. Hezčího chlapa jsem v životě neviděla a stál zrovna o mě. O takovou puberťačku.

Ten večer přišel Martin až k ránu. Lehnul si ke mně, ale i když jsem byla vzhůru a za normálních okolností bych se k němu přitulila, tak se naopak oddálím. S takovým svědomím to teď nedokážu.

Předstírat spánek se mi podaří až do poledne, kdy mě vzbudí zvuk mého telefonu. Volá brácha, takže to musím vzít.
„Ahoj, stalo se něco?“ reaguji, protože za normálních okolností mi nevolá.
„Vlastně jo. Zítra na oběd by měla přijít nějaká sociální pracovnice, aby nás zkontrolovala. Tak tu buď tak v jedenáct.“
„No jasně. Ještě něco?“
„Vem si sebou nějaký věci, ať si je můžeš dát do pokoje a vem si sebou šaty.“
„Na co šaty? Nehledě na to, že žádné nemám a nemám ani na to, abych si nějaký koupila.“
„Zaplatím ti je. Tak zítra.“ rychle se semnou rozloučí, abych nemohla nic namítat. Takže denska je plán jasný – koupit šatičky pro Michalku. K tomu jsem si přizvala Petra. Za prvé jsem ho dlouho neviděla a za druhé... má to v oku.
„Tak co tvoje místo? Do začátku školního roku zbývá skoro jen týden.“ zajímám se.
„Dají mi vědět v pondělí. Ale nevím...poslal jsme jim to před týdnem a kdyby se jim to opravdu líbilo, tak by už dali vědět ne?“
„Třeba jste hodně vyrovnaní, nebo tě schválně napínají.“ vymýšlím nějaké návrhy, ale ve skutečnosti si myslím to samé, jako on.
„Každopádně kdyby to nevyšlo, tak mi Monika nabízela, abych s ní odjel do Paříže. Měl bych tam větší možnosti.“
„I mě to nabízela. Chce nás tam všechny nastěhovat.“ směji se.
„Bylo by super, kdybychom tam jeli oba.“
„Já tu mám školu a přítele.“ připomenu mu.
„Tam by si se mohla věnovat modelingu. Postavu na to máš.“
Vzpomenu si na to, jak jsme se poprvé viděli. Já tam stála jen v kalhotkách a on se opíral o dveře.
„To mi snad radši ani nepřipomínej. Málem jsem se propadla.“
Všimnu si, že mě vůbec neposlouchá, ale kouká se na partu chlapů, kteří sedí o stůl dál. Zašli jsme si sem na večeři po úspěšném nákupu.
„Co je?!“ nechápu.
„To bych se měl ptát spíš já tebe. Pořád se sem koukají a já je neznám.“
Pořádně zaostřím a pak mi to dojde. Ta červeno černá kravata! Takovou měl včera David. Asi jsem byla trochu víc přiopilá, když jsem ho nepoznala hned.
„Omluvíš mě?“ položím příbor a jako únikovou cestu zvolím záchod. Mohla bych se tam na pár minut zdržet a mezi tím třeba odejdou. Dívám se na sebe do vyleštěného zrcadla a jsem tam spokojená, dokud se neotevřou dveře a v nich David.
„Tady nemáš co dělat!“ rozčílí se.
„Ani si mi nedalo číslo. Mohli jsme si to zopakovat.“
„To v žádnym případě. Mam přítele.“
„Toho vedle?“ ujišťuje se.
„Ne. To je kamarád.“
„Pak mu nebude vadit, když se tu trochu zdržíme?“ přiblíží se ke mně blíž a skloní svou hlavu k mím rtům. Chci ucuknout, ale zase mě ovládá něco silnějšího a sama ho políbím.
„Tohle nejde,“ řeknu potichu, ale on nepřestává. Líbí se mi to, i když zajede svou rukou pod moje triko. Otevře jeden ze záchodků a zatáhne mě tam. Nevím, co se semnou děje. Chtěla bych odejít, ale pak udělám něco úplně jiného. Svou rukou mu rozepnu kalhoty a kleknu si na zem....
„Já to věděl, kočko.“ pomůže mi vstát a pak jeho jazyk cítím v celých ústech.
„Zavolej mi někdy.“ dá mi svou vizitku. David Prošek.
„Nemůžu,“
„Věř mi. Holky jako ty znám. Vy to nevydržíte.“
Jak si může být jistý, že jsem jedna z těch jaho? Milování s Martinem bylo něco speciálního, ale neuspokojilo mě to jako s Davidem. Možná je to tím, že tohle je něco zakázaného. Nebo tím, že ke mně není tak něžný? Jsem divná!
Když mě veze autem domů, k tomu menšímu zdržení na záchodcích se nevracíme. Je chlap a k tomu ne hloupý, takže si umí dát pět a pět dohromady. Mrzí mě to kvůli němu, kvůli Martinovi a Monice. Zklamala jsem ale i sebe.
„Tak díky za hezký den.“ rozloučím se s ním a rychle vejdu do vchodu. Vím moc dobře, že tam Martin nebude, ale přesto se bojím, že se na mě vrhne a bude křičet, jak sem to mohla udělat. Možná by to bylo lepší, než když o tom nemá ani tušení. Snad...

„A nemám tě tam odvést?“ vyptává se Martin, když se chystám na cestu k bráchovi.
„To ne. Třeba tam už bude a asi by to nebyla ta nejlepší vizitka.“ snažím se mu to nějak šetrně vysvětlit.
„To máš vlastně pravdu. Sluší ti to.“ uculí se na mě, když mě uvidí. Černé balerínky a červené šatičky jako pro princeznu. Působím jako sladká holčička, než holka co...ani na to nemyslet!
„Tak snad to dobře dopadne.“ řeknu si na povzbuzení a na rozloučenou mu dám pusu na tvář. Nedokážu ho políbit na rty. Ne, že bych ho neměla ráda...možná ho mam víc než ráda. Je to špatným svědomím.
Cestou mi Honza ještě dvakrát volal, jestli jsem dobře oblečená, jakou mám náladu a hlavně kdy dorazím. Sám je prý hrozně nervózní. To mi ale nemusel ani říket, poznám to na hlase. Pročpak mu na to tak táleží? Asi jen nechce mít problémy!
Už z dálky poznám, že se uklízelo nejen uvnitř, ale i zahrada před vchodem je perfektně upravená. Znervózňuje mě trochu větší množství aut a hluk ze zadní zahrady. Možná pozval víc známých a třeba nějaké příbuzné. Už jsme dlouho neviděla nikoho z rodiny.
„Tak už jsi tady!“ houkne na mě brácha, který na mě nejspíš čeká u dveří. Má oblek a mirtu!
„Co já tady vlastně dělám.“ vyčítám si, že jsem mu na to tak snadno skočila. Kontrola nepřišla celé prázdniny a teď skoro poslední týden před koncem by se objevila. A proč jsem musela mít ty společenské šaty se také vysvětlilo! Jsem tak naivní.
„Takže tě Janička uhnala?“ rýpnu si s hodně trpkým hlasem.
„Vím, že jí nemáš ráda a taky vím, že by jsi normálně nikdy nepřišla. Ale já tě tu chtěl, alespoň na hostinu.“
„Přišla bych, ale jen kvůli tobě.“
„Nebyl jsme si jistý. Poslední dobou nám to nějak nešlo.“
„I tak by si mi mohl trochu víc věřit.“
Zahrada, kam se přemístíme je plná tváří. Poznám ale jen pár z nich. Ondra, Petr (ani se mi nepochlubil, zrádce jeden), dokonce i Gábina a u hlavního stolu stojí usměvavá a trochu uplakaná Jana. Je možné, že Honzu miluje? Možná...proč se ke mně ale tak přetvařovala?Když mě uvidí, tak její úsměv trochu ztratí na přirozenosti. Jakmile ale vedle mě uvidí nad míru spokojeného Honzu, je šťatsná taky. Že by se semnou šla přivítat? To jí ani nenapadne.
Honza je ženich, takž u mě nemůže stát pořád. Stihnu se ale dozvědět, že najali nějakou svatební agenturu a ti to zařádili. Jak jednoduché, že? Tak rychle do toho praštit.
Říkám si, že bych měla zavolat Martinovi. Proč ale? Nejsem žádná jeho dcera, za kterou je zodpovědný, aby všechno věděl. Bude se ptát, vždycky se přeci ptát. Proč bych mu to ale všechno měla říket? Nejsem jeho manželka, jen spolu chodíme. A to krátce...
„Promiň,“ řekne stručně Petr, když mě spatří.
„To nic. Chápu, že je to tvůj kamarád.“
„Ale ty jsi taky moje kamarádka. Jen zvítězilo dlouholeté přátelství.“
„V pohodě.“ ujistím ho. Přesto nejsem tak úplně v pořádku. Ukradnu flašku šampusu a zavřu se do domu, kde je trochu klidu. Je to už skoro vyklizené. Všichni se stěhují, chtějí začít znova. Zaslechla jsem něco o menším bytu v centru. Docela rozdíl, ale změna je přeci život. Jenže Honza v bytě nevydrží, ne to ho znám až moc dobře. Vyrůstal v domě se zahradou, bazéneme a zahrádkou...co bude dělat i se sebehezčím výhledem na Prahu?
„No ne! Sním či bdím?“ zaslechnu za sebou hlas, který bych tu nejméně čekala. Hlas, který jsem už v živtě nechtěla slyšet.
„Sleduješ mě něbo co?!“ vyštěknu na něj.
„Praha asi přeci jen není tak velké město.“ přiblíží se ke mně blíž a já moc dobře vím, že si ho nesmím pustit k tělu.
„A co děláš tady?“
„Pracujeme s klukama na svatbách.“
„Svatební agenti?“ ta představa mě rozesměje.
„Přesně tak. A nevěsta je moje sestra.“
Jana? Jana přeci není Prošková. A navíc si nejsou vůbec podobní.
„A Gábinka taky?“
„No jistě.“
„To pěkně kecáš.“
„Tak to pardon! A co tu děláš tady?“
„Ženich je můj bratr.“
„Takže skoro příbuzní? Nemáš chuť spáchat incest?“ zase ke mně přiblíží tak, že nemůžu odejít. Čím si mě dokázal tak omotat.
„Tady to nejde.“ řeknu a sama se divím, že v tom uslyším trochu svého zklamání.
„Na té vizitce byla i adresa. Stav se zítra večer.“ Opět ucítím jeho rty na něch mích. Jen obyčejná pusa a já už mam husinu. Proč tohle nemůžu cítit s Martinem?
Znám se. I když si teď zapřísáhnu, že nepřijdu, tak se vidím, jak zítra vybírám to nejlepší prádlo. Jak se s ním vyspím a hlavně...jak se mi to bude líbit.
Proč si tam nenabalil nějakou starší? Ne tu, která je od něj vzdálená deset let? Minimálně.
„No kde si! Čekáme na tebe, bude společná fotka.“ Jana mě vyruší z přemýšlení.
„Promiň, už jdu.“
„Moment,“ zastaví mě a detailně si mě prohlédne.
„Co je?!“ vyjedu po ni.
„Máš rozmazanou rtěnku.“ dá ruce v bok a čeká vysvětlení.
„To se snad stává, nebo ne?“ snažím se na sobě nedát nic znát.
„Myslíš to, že se líbáš s nějakým chlapem na mé svatbě? To se občas stává, ovšem kdyby všem nebylo minimálně dvacet.“
„A co? To je snad moje věc, ne?!“
„Tak kdo to byl? Já myslela, že bydlíš u přítele.“ připomene mi tu maličkost.
„To ano. A víš co? Tobě do toho nic není.“ odstrčím jí od dvěří a vyjdu bezpečně na zahradu.
Pořád přemýšlím o tom, jestli se mam pomstít Janě, nebo na to zapomenout...
Martin pro mě poslal Moniku, která byla naštvaná, že jsem jí na takovou událost taky nepozvala. Těžko jí vysvětlovat, že bandu takových děsných lidí ještě nepotkala. Navíc by mohla narazit na Davida, to za prvé. A za druhé jsem o tom nevěděla ni já.
„Jedete tedy zítra k vašim?“ vyptávám se.
„No jo. Vyrážíme v deset a jak znám rodiče, tak se vrátíme až k ránu.“
„A co bude s hospodou?“
„Nevím. Každopádně Martin má nárok na nějaký ten den volna.“
„Jo, to má.“ souhlasím. A mám radost, takovou tu škodolibou. Chtěla bych si toho tak strašně moc zakázat! Abych dokázala být věrná, vycházet s bráchou. Dokázat zavolat mámě a vyříkat si to. Dát vědět Kláře...jenže na to jsem slabá.

Probudit se do prázdného bytu v prázdné posteli...to jsem měla vždycky ráda. Jenže teď je to špatně. Kdyby tu tak někdo byl!
Martin mi tu nechal nějaké peníza na jídlo, i když je plná lednička. Váhám, jestli si je vzít. Včera jsem měla zajít kvůli té práci, ale nešla jsem. Ne že bych zapomněla, ale byl to nějaký můj vnitřní hlas.
„Ty jsou pro vás.“ usměje se na mě poslíček, když mi předává obrovskou kytici růží.
„Pro mě?“ koukám se nechápavě.
„Bydlí tu i jiná Michaela?“
„Pochybuji,“
To, že mi je poslal David vím hned od začátku. Utvrdí mě v tom i jeho vzkaz:

Těším se na večer, kočko

Možná by k takovým darům hodila jiná, romantická slova. Jak zjistil moje adresu? Nenapadne mě nic inteligentnějšího, než mu zavolat.
„Prošek,“ ohlásí se.
„Díky za kytky.“
„Takže zabrali?“
„Kdepak,“ uzemním ho.
„Tomu se mi nechce věřit. Jinak by si přeci nevolala.“
„Odkud máš moji adresu?“
„Jo tohle trápí tvoji krásnou hlavičku?“ z jeho hlasu poznám, jak se usmívá.
„Přesně tak.“
„Jana ji měla v diáři. Prý bydlíš u přítele...to si se ani nezmínila. V patnácti to bude asi vážně, co?“
„Jo. A příště mi sem nic neposílej. Máš štěstí, že se vrátí až zítra.“
„To máš celý večer pro mě, ne?“
„Ne, sháním si brigádu.“ bez rozloučení mu to položím. Proč já husa se s ním tak vykecávám?
Celé dopoledne mám ve znamení hovorů. Nejdřív David, pak Martin, Honza, Petr...všichni se o mě nějak zajímají. A všichni jsou to chlapi!
Kolem třetí, kdy už se nudou vážně ubíjím, mi volá Klára. Copak zase potřebuje? Doprovod? A že se neozvala třeba tenkrát večer, že jde pryč...
„Ahoj Míšo. Tak jak žiješ?“ začne přátelsky.
„Není to tak douho, co jsme se neviděli, aby ses mě ptala.“
„No znáš mě, na tlachání jsem expert.“
„Jdi k věci, mám hodně práce.“ zalžu.
„Včera jsem byla v klubu a doneslo se mi od těch chlápků, že máš něco s tim...jak jen se jmenoval?“
„Davidem?!“ hm, hezky jsem se prozradila.
„Takže je to pravda! A víš o něm něco víc?“ z jejího tónu poznám, že ona teda ano a hoří nedočkavostí, až mi to poví.
„Ne, ty ano?“
„Prý teď bydlí v Anglii, ale přiletěl sem na měsíc, kvůli nějaké sestře a úřadům. Takže máte pro sebe ještě dva týdny. A víš co je hlavní? Je nehorázně prachatej. Něco zdědil po rodičích, ale je taky dost schopný.“
„Super,“ řeknu bez zájmu.
„Tebe to nezajímá? Možná by si od něho mohla dostat nějaký ty peníze.“ napadne jí.
„Nejsem kurva, Kláro. Když s nim chci spát, tak to udělám.“
A existuje několik důvodu, kvůli kterým bych to udělala...

Kolem večera začnu přemýšlet nad tím, jetsli zajít nebo ne. Už jen to, že o tom přemýšlím je špatně. Potřebovala bych někomu říct všechny svoje myšlenka, plusi a mínusy. Ten člověk by mi potom řekl, co mám dělat a já bych ho určitě poslechla.
„Co ty tu děláš?“ koukám se na Davida jako na stvoření neznámého původu.
„Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi.“ usměje se na mě a vetře se dovnitř.
„Jdi pryč.“ nevyzní to jako rozkaz, ale jako tichá prosba.
„Když už jsme jel přes celou Prahu, tak se jen tak nevzdám.“ porozhlédne se po garsonce a pak se usadí na postel.
„Já tohle nemůžu dělat. Za týden nastupuju na školu a musím někde bydlet. Vyhodí mě, jestli se to dozví.“
„Takže ti jde jen o bydlení, hm?“
Zase jsem řekla něco, co jsem neměla. O bydlení? O to jde taky, ale není to to hlavní přeci. Nechci ho zklamat.
„Jak dlouho jste spolu?“
„Jeden, dva měsíce?“
„Takže nevíš přesně a to je první známka toho, že s ním vlastně nechceš být.“
„Jak ty o tom můžeš něco vědět? Vsadím se, že máš v Anglii několik holek s kterýma jen spíš a já se nechci začlenit do jejich řady.“
„Ty jsi něco jiného. Oni se mi přímo nabízejí a ty si tak trochu kořist. A nemysli si, že toho nic nemají.“
Že by bylo něco na těch Klářiných slovech? Penízky...
„A všechny se už chytly?“
„Přesně tak. Většina z nich i má přítele. Je to jen tak nezávazně.“ ujišťuje mě.
„Já bych z toho nic neměla. Najdu si něco poctivýho.“
„Vážně by si z toho nic neměla?“ koukne se na mě, vstane a stoupne si těsně vedle mě.
„Dá se snad tohle něčím nahradit?“ Sáhne svou rukou pod moje triko a přejede po páteři od shora dolů. Okamžitě mi naskočí husí kůže. Jak tohle může věděte? Navíc z peněženky vyndá přes tři tisíce korun a zamává mi s ní před obličejem. Ihned mu ji vytrhnu z ruky a dál už nemusím nic říkat...

Probudím se až ráno a to vedle Martina. Je to zvláštní pocit probouzet se s někým jiným a usínat s někým jiným. Dost nepříjemný...
Monika už je vzhůru-balí si.
„Ty už jedeš?“
„Až večer, ale mám tu ještě nějaké zařizování.“
„A kdy zase přijedeš?“
„Asi až na Vánoce.“ zapřemýšlí.
„No tak se určitě ozvy, musíme se vidět.“
„To nevyznělo moc hezky.“ ušklíbne se. Vím, co myslí. Kdybych totiž byla o Vánocích s Martinem, tak bych o tom, že přijela, věděla od něj.
„Já vím, ale tak kdo ví, co se stane, že?“
Víc už si toho neřekneme, přotože se probudí Martin. Monika má v plánu se ještě setkat s Petrem, který už nejspíš ví, jak to s ním dopadlo. Pojedu s ní, ale na nákupy už si zajdu sama. Napadlo mě si koupit nějakýp prádýlko, když se dneska mám vidět s Davidem. Martin bude pracovat a co já budu dělat celý večer? Namluvila jsem mu, že jsem vzala odpolední směnu a večer budu doma. Přitom jdu k Davidovi na hotel. Asi bych měla mít špatné svědomí...ale nemám.
„Tak co?“ přiřítíme se obě dvě k Petrovi.
„Dopadlo to tak, jak jsme čekal.“ usmívá se podá Monice obálku. Ta si jí jen lemo prohlídne a začne s etak usmívat. Pak je teprve řada na mě. Dvě letenky první třídou do Paříže. A na dnešek v šest hodin večer.
„To je jako vtip?“ nechápu.
„Ne. Psali mi, že děkují, ale že pro jejich práci nejsem ten nejvhodnější kandidát. Takže jsem koupil letenku pro mě a pro Moniku. Odlétám s ní do Paříže.“
To ne! Jak mi to můžou oba udělat? Jakmile si začnu s někým rozumět, tak mě buď strašně zklame, nebo si odejde.
„Takže se vrátíš ke svému povolání?“ hádá nadšeně Monika.
„Kdepak. Zatím mám peněz dost, ale v budoucnu bych chtěl dělat nějakého stylistu.Třeba tobě.“ zaculí se. Kažýd musí vidět, jak to mezi nimi jiskří. Nebudou jen kamarádi, to je jisté už teď. Budou tam spolu žít šťastně až do...smrti?
„Mrzí mě, že přijdu o dva kamarády.“ podívám se na ně zklamaně.
„Pořád budeme v kontaktu.“ slibujeme mi Petr. On skoro jako jediný ví, co mě potkalo a taky jediný chápe, proč se chovám tak či onak.
Neřeknu mu, že o tom dost pochybuji. Bude mít hodně práce, pozná nové lidi a nový svět. Na praštěnou a znásilněnou puberťačku nebude mít čas. Ale já mu to přeci nemůžu vůbec vyčítat. Bude tam šťastný a já si najdu na škole nové přátelé mé věkové kategorie.
Oba dva si odjedou pro věci a pak rovnou na letiště. Nejsem na nějaká loučení, takže jim jen zamávám, ale na letitě s nimi nejedu. Martin má radost, že tam Monika bude mít konečně nějaký dozor a taky že na něj budu mít víc času. Kdyby jen věděl, že vždycky nejsem jenom s ním.
„A dneska taky pracuješ? Vždyť je neděla večer?“ diví se Martin, když mě láka na výpomoc k němu.
„Někdo tam být musí a já chci co nejvíc peněz.“
„Nemluvme zase o penězích.“ prosí mě.
„Dobře,“ usměji se na něj a to znamená příslib.
„Zavolám ti, až se vrátím domů. Tak kolem půlnoci?“ hádám.
„Takže se uvidíme zítra u snídaně.“ řekne zklamaně.
„Takhle dobrou snídani si ještě neměl.“

V sedm máme sraz v hotelové restauraci. Dřív by mi bylo asi trapně, kdybych se tam ukázala se starším chlápkem, ale teď si tak nepřipadám. Za peníze, které mi minela dal, jsem si koupila vlastní dokonalé botky, které mě dělají o deset centimetrů vyšší, a rudé minišaty. A spodní prádlo? To jsem si ani nebrala.
„Ani jsem se tě nemohl dočkat.“ políbí mě na přivítanou.
„To mi lichotí.“ zaculím se na něj a pak se přemýšlivě začtu do jídelního lístku. Když už si mě tak chtěl, budu tě dost stát. Poručím si lososa, který byl v té dražší kategorii.
„Kolik na mě máš času?“
„Do jedenácti. Takže skoro čtyři hodiny.“
Sundám si botu a natáhnu svou nohu až k jeho stehnům. Mezitím upíjím sodovky a mám nepřítomný výraz.
„Co takhle si to jídlo nechat poslat na pokoj?“ navrhnu a David nadšeně souhlasí.
Za pár desítek minut už ležíme oba dva ve vaně. On pije šampaňské, ale já si hlídám nulovou hladinku.
„Řekni mi něco o sobě.“ pobízí mě.
„Proč tak najednou?“
„Jsi taková záhadná.“
„A jaká ještě jsem?“ přitáhnu se k němu blíž a pořád se mu dívám do očí. Jsem na tom poslendí dobou tak trochu ujetá.
„Kromě toho, že jsi záhadná? Krásná, milá a neskutečně sexy.“
„To se mi líbí.“
„No tak, řekni mi něco o sobě.“ pořád prosí.
„A k čemu ti to bude?“
„Uspokokojíš moji zvědavost.“
„Radši bych tě uspokojila jinak.“
„A navíc se nezdáš na to, že ti je patnáct.“ směje se.
„Tak proč tu semnou jsi?“ hraju si na uraženou.
„Protože se mi to na tobě líbí.“ snaží si mě usmířit.
„No tak dobře...bydlím u Martina, protože on je jediný, komu právě teď věřím a navíc jediný, kdo mě má rád.“
„To nezní vesele.“ konstatuje.
„Brácha si mě k sobě vzal, ale vykašlal se na mě kvůli tvé nevlastní sestře. Takže jsem neměla na výběr. Teď si všichni myslí, že s nim spokojeně žiju.“ pokračuju.
„Jana byla vždycky taková...“
„Uzavřeli jsme spolu takovou dohodu. Ještě tři roky a pak už se nikdy neuvidíme. To je všechno.“
„A proč nejsi s rodičema?“
„Otec umřel nebo od matky odešel...já nevím, nedá se jí věřit.“ řeknu trpce.
„A ty se nechceš vrátit domů? S tím přítelem přeci být nechceš, nebo ne?“
„Já ho mám ráda, ale nudím se s ním.“ zní to strašně hloupě a ne jako důvod k rozchodu. Měla bych mu dát přeci šanci.
„Proč se nevrátíš domů?“ zopakuje znovu tu otázku.
„Protože bych denně viděla obličej matky.“
„A proč ho nechceš vidět?“ chce mě donutit, abych to řekla...to, co jsem neřekla ani Martonovi, i když on to asi ví. Nebo minimálně tuší...
„Protože si vzala člověka, který mi ublížil.“
„Proto nevěříš lidem?“
Místo odpovědi mu zacpu pusu tou mou. Mohli bychom se dostat až k tomu znásilnění. Denně si říkám, jak teď můžu s někým spát, ale nevadí mi to...poznamenalo mě to jinak, než bych čekala já nebo i moje psycholožka.
Martin má hlasovou schránku, takže mu nahraju vzkaz, že na něj čekám doma. Penízky si schovám hluboko do tašky a tašku pod postel. Nemůžu riskovat, že by to objevil. Ne že by se mi hrabal ve věcech...ale pro jistotu.
Ještě před půlnocí mi přijde mms od Petra, který vyfotil výhled na Paříž ze svého hotelu. Jel tam jen tak, bez plánu, ale věřím, že se uchytí. A když, tak bude pracovat ve stejném oboru jako já. Tohle nezní moc hezky.
„Ty už jsi tady?“ divím se, když Martin dorazí už v jednu ráno.
„Bylo málo lidí.“ vysvětlí krátce.
Pevně mě obejme a snaží se najít rozepínání od šatů. Ještě že je tak zaměstnaný, že si neuvědomí, proč mám něco takového vlastně na sobě.
„Jo málo lidí jo?“ dobírám si ho, když mě povalí na postel.
„Nemělo by tě to těšit?“
„A kdo říká, že ne?“ začnu se mu plně věnovat, aby ho ještě něco nenapadlo, nebo mu něco nedocvaklo.
Když usne, musím se od něj odtáhnout trochu dál. Připadám si hloupě, jako bych ho podváděla...jako bych podváděla Martina nebo Davida?!

„Spala si s ním?!“ diví se mi Martina, když se jí svěřím o té chvíli ve skladu.
„No ano,“
„A jaké to bylo?“
„Hezký. Takový nečekaný, ale přesto příjemný.“ vybavuji si své pocity.
„Takže ti to vůbec nevadilo?“ diví se.
„Kdepak. A ještě něco...“ cítím potřebu o tom někomu říct.
„Co se ještě stalo v posledních dní, kromě toho, že si se vyspala s tvým přítelem, bratr se oženil a odejl ti jeden z tvých lepších přátel?“
„Mám ještě někoho...“
„Cože?!“ to už je na ní opravdu moc.
„Jmenuje se David a potkala jsem ho v jendom klubu. Je tu ještě asi na čtrnáct dní a pak odjíždí zpátky do Anglie. Večer, když má Martin práci, se cházíme.“
„Jak můžeš mít v patnácti milence?“
„Nevím. On je...úžasný.“
„Takže ty teď spíš se dvěma chlapci najednou?“ ještě jednou se ujišťuje.
„David už není takový chlapec. Je to muž.“
„To musíš ihned skončit.“
„Proč?!“ nechápu.
„Ty to nechápeš?Už jednou jsem ti říkala, že zdání klame a zvlášť u tebe. Tvůj nevlastní otec tě znásilnil. Hodně dívek by ještě rok potom nemohla nějakého muže ani vidět. A ty sis hned jednoho našla, ale sex s ním, ti nevyhovouje, protože sama si říkala, že Pavel dřív hodně sportoval, takže byl trochu mužnější a přesně to ti vyhovuje a to tě k tomu druhému láká.“
„To ne!“ řeknu odmítavě, ale po chvíli si uvědomím, že má asi bohužel pravdu.
„Ty s ním nesmíš být, protože takhle se z toho nikdy nedostaneš, rozumíš? Potřebuješ být chvíli dál od mužů.“ podívá se na mě už trochu milejš.
„Ale já od Martina nemůžu odejít. On mě má rád a já jeho. Jak bych mu mohla vysvětlit, že ho opouštím? A navíc...nemůžu zpátky k mámě.“ i když je pravda, že mě to párkrát napadlo.
„Já myslím, že můžeš. Jestli chceš začít lidem důvěřovat, tak bys měla začít s ní. A Martin? Jestli tě má rád, tak to pochopí. Ale jestli chceš být upřímná a to je ten první krok, tak bys mu měla říct pravdu.“

Nedokážu si představit, co bude, až mu to řeknu. A co se bude dít za týden, až nastoupím na novou školu? Nevím!
Cestou domů mi volá David. Dohodli jsme se, že mi přeci nebude volat. I tak to ale zvednu: „Ahoj,“ pozdravím ho s představou, že už ho nikdy neuvidím.
„Stalo se něco, zlato?“
„Ne...i když vlastně ano. Dneska to nepůjde.“
„A já se na tebe tak těšil.“ zní opravdu zklamaně.
„I já na tebe, ale nejde to.“
„A co v úterý? Mohli by jsme někam zajít.“
„To taky nejde.“ Mám slzy na krajíčku. Co se to semnou sakra děje?
„On na to přišel?“ hádá.
„Ne, ale řeknu mu to.“
„Takže vyhrál.“
„Vždycky vedl. Ale ne, vracím se k matce.“
„Co je to za blbost?“ nejpíš mu to přijde absurdní, kvůli tomu, co jsem mu řekla včera.
„Bude to tak lepší. Pozdravuj ode mě Londýn.“
Vím jistě, že by mě přemlouval a že by se mu to jistě povedlo. Stačí jen ten jeho hlas, ten mužný hlas...jak mě to mohlo nenapadnout? Měla pravdu a bylo to tak jasné. Proč Martinu vlastně poslouchám? Já jsem takhle spokojená, ale nebudu toho za pár let litovat? Jsem jen dítě a měla bych být u matky.
Je tohle ten správný krok? Ten první krok? Ještě bych to měla říct Martinovi, ale bojím se, že to nedokážu. Dostala jsem jasné instrukce: Nelži a jeď zase domů!

Než stihnu říct několik omluv, tak mi přiletí facka. Měla jsem to čekat, ale přesto jsem doufala, že to třeba pochopí.
„Proč mi to vlastně vykládáš?“ křičí na mě.
„Protože musím.“
„Musíš? Kam na ty blbosti chodíš?!“
„K terapeutce.“
„A to ona ti poradila, aby si ses semnou rozešla?“ zase si to vyloží po svém.
„Ona ví, co je pro mě nejlepší a já jí už kdysi slíbila, že jí ve všem poslechnu. A já se s tebou nerozešla.“ připomenu mu to menší skutečnost.
„Co čekáš? Že mi tady řekneš, že si spala s jinym chlápkem a že se stěhuješ do města, které je dvě hodiny od Prahy?“
„Mrzí mě to.“ nenapadnou mě jiná slova.
„To by mělo.“
Chodí po bytě sem a tam. Ještě že je tak malý a já ho můžu sledovat.
„Kdy odjíždíš?“
„Kdy budeš chtít.“
„Zítra tě tu nechci vidět.“ řekně rozhodně. Vezmi si věci do práce a zabouchne za sebou dveře.
Chvíli sedím v prázdném bytě a pak s erozbrečím jako malá holka a nemůžu přestat. Všechno byla chyba. Celé prázdniny...jeden velký omyl. A nejvíc to, že jsem se nechala přemluvit k sexu jako nějaká lehká holka. Ale přesně taková jsem! Spala jsem s někým za peníze a zradila jsem jediného člověka, na kterém mi teď záleží.
Přeci nemůžu jen tak odjeít. Zbalit si všechny věci a zmizet. Jne tak, bez rozloučení. Vím, že jsem ho hodně ranila a sama nevím, jak bych se zachovala, kdyby řekl něco takového on mě. Ale takhle odejít nemůžu.
Vezmu si tužku a papír. Psaní mi šlo vždycky mnohem líp jak mluvení.

Možná je to ohraná fráze, ale já se ti strašně omlouvám. Jen si myslím, že by si měl vědět, jak moc tě mám ráda. Díky tobě jsem tu mohla normálně fungovat a myslet na jiné věci, než jsem zažila doma. Říkat doma je teď zvláští, protože doma mám u tebe, ale už se k tobě nemůžu vrátit. Nečekám, že mi teď ospoustíš, možná časem. Je snadné se vymlouvat na to, že za to nemůžu. Nevlastí otec mě znásilnil. Čekala jsem, že se budu cítit hrozně, ale cítila jsme se tak proto, že to nepřišlo. Já se netrápila, jen nevěřila. A ty si teď jediný člověk, kterému věřím, ale ty nevěříš mě. Martina mi řekla, že to musím ukončit a začít s pravdou. Ona sama nezná celou pravdu, ale já přestanu lhát a chtěla jsem, abys byl první, kterému to dokážu.
Tvoje Míša

Psát slovo znásilnění je teď něco úplně jiného. Cítila jsem, jak se mi strašně klepala ruka. Říkala jsem si, že prostě musí znát pravdu!
Rychle jsme si sbalila věci, abych tu nemusle být ani minutu. Snad i schválně jsem si tu zapomněla nějaké to triko. Třeba mi ho pošle zpátky a nebo si ho nechá jen tak...na památku.
Na stole nechám dopis a klíče. Jen se rozhlédnu kolem a nasaju tu atmosféru pár týdnů, které jsem tu strávila. Jak může tak krátký okamžik...Stop! Konec přemýšlení a fylizofování.

„Co dneska podnikneme?“ zeptám se Kláry po hodině. Proč nám dali odpoledku na pátek? V prváku to byla makačka, ale teď? Ještě horší!
„Mám zaracha kvůli tomu výletu do Prahy.“ připomene mi dění minulého týdne.
„To máma na to nic moc neříkala.“
„Ale tvoje máma má daleko od té mojí.“
No jo, ale co je lepší? Moje matinka je ráda, že žije. Ještě aby se starala o dění v životě její dcery. Sotva si našla práci.
„Škoda. Mohli jsme zajít do toho nového klubu.“ Světě div se, ale i k nám do města dorazila taková vymoženost, jako je bar pro mladé a to i s hudbou! Takový přepych.
„Třeba příští týden, to by už šlo.“ zauvažuje.
„Zajdu tam sama a omrknu situaci.“
To Kláru trochu mrzí, ale co semnou nadělá? Už do prváku se řídím jen svou hlavou a nějaké rady ostatních neposlouchám. Celý první půl roku jsem vydržela bez kluka, ale k čemu mi to bylo? Že bych si si teď připadala nějaká lepší nebo vyléčená? Ba ne, jsem pořád stejná.
Na škole patřím k těm oblíbenějším a žádanějším holkám, ale s žádným klukem nechodím. Nejsem na vztah ta pravá.
Minulý víkend jsem přemluvila Kláru, aby semnou zajela do Prahy. Chtěla jsem překvapit Martina, ale ten prý v baru už přes rok nepracuje. Honza s Janou se přestěhovali do Brna za prací a Petr zůstal v Paříži. Znala jsem tam tolik lidí, ale najednou jsme neměli kam jít.
Máma je zase v práci, takže dostat se ven pro mě nebyl vůbec žádný problém. Nemohla komentovat moje vyzívavé oblečení a ani kdyby tam byla, tak by to neudělala. Pořád je ráda, že jsem se k ní vrátila a nechce to nějak ohrozit.
„Ahoj Míšo?!“ zamávají na mě spolužáci od jednoho stolku.
„To je tady snad celá škola?“ směju se, protože tady opravdu nikoho jiného nevidím. Taky jsme tu jediná střední, že?
„Dáš si něco k pití?“ přiřítí se ke mně Jirka, který by kvůli mě snad skočil i z mostu. Je celkem roztomilý, ale nic pro mě.
„Vodku s džusem, jestli se to tu vede.“
„Jasný, tady nejsou žádní padesátnící, abychom tu byli jen na džusu.“ narážka patří na hospůdku, která je hned vedle. Kromě piva se tam jiný alkohol nevede.
Jirka zamává na nějakého pingla, který stojí opodál. Tak tohle už vypadá mnohem líp...
„No tak, přeci nenecháte tady slečnu na suchu!“ zakřičí na něj, když se neotáčí.
„Mám jen dvě ruce!“ řekne podrážděně.
Tak moment! Tenhle hlas bych poznala vždycky!