Druhý život...1.část

„Dobrou noc a sladké sny.“ popřeje mi máma a zavře za sebou dveře. Celá místnost je najednou ve tmě a já se zase otřesu. Nemám ráda tmu a máma to ví, tak proč mi zavřela úplně? Chci na ní zakřičet, ale nemůžu otevřít pusu. V tom se dveře zase otevřou a objeví se usměvavá máma v krvavých šatech. Místo jejich slov uslyším hlasité troubení, ale pak je zase ticho. Neslyším, co mi ríká.
„Sabí! Sabí!“ uslyším sladký hlas Klárky a pak mi konečně dojde, že to byl jen sen.
„Co je?!“ odstrčím jí, než mi vleze na gauč, tedy na mojí postel.
„Proč brečíš?“ dívá se na mě tak smutně, že i ona by se mohla za chvíli rozplakat.
„Jen tak.“ odseknu. Nemám chuť se s ní vybavovat ve tři ráno.
„Ty jsi na mě zlá.“ zamračí se a začne popotahovat. To tak! Ještě bych dostala vynadáno a Iveta by určitě řekla, že jsem jí vzbudila já.
„No tak pojď ke mně.“ Šoupnu se, aby si mohla lehnout vedle mě. Kope tak, že se mi za celou noc nepodaří usnout. No a to mám dneska první den na nové škole.
Není nic horšího, než nastoupit do uceleného kolektivu. Ve druháku a ještě k tomu začátkem října. Ale jak říkala Iveta-je to přeci moje chyba. Mohla jsem nastoupit už v září, místo toho, abych si hrála na uraženou. Na uraženou?! To nebude to správné slovo. Po té nehodě jsem dva měsíce nevylezla z bytu a docela se divím, že hned po nastěhování k tetě a navíc do jiného města mě donutila, abych se šla dneska podívat na nové spolužáky. Maloměsto-jednoduchý lidi. Něco jako glády a punk jim nic neřekne.
„To jdeš v tomhle?“ Iveta na mě vytřeští oči, jakmile mě po ránu uvidí.
„A co jako?“ zase odskenu a podávám se do zrcadla. Červené vlasy do mikáda se ani nemusí česat, černé linky jsem si nechala vytetovat, když se se potřebovala rozptýlit. K tomu jsem si jako bonus nechala udělat piercing do jazyka a pupíku, jenže to teta ještě neví. Černý svetr, minisukně a síťované punčochy. Co je za problém?
„Sama sis ztěžovala, že tohle je maloměsto. To je a jestli tam přijdeš v tomhle...“
„Mě je to fuk. Dva roky to tady přetrpím a pak se vrátím do Prahy.“
Nevím, proč jsem na ní taková. Vzala si mě k sobě a jak ona, tak i Klárka se snaží. Nechala mi celý obývák a sama si ho můžu předělat. Zařídila, aby mě vzali k ní na gympl a přesto jí nedokážu být vděčná.
„Odpoledne máme nějakou radu a nestihnu nakupit, ani vyzvednout Klárku ze školky.“ říká mi cestou. Je devět, takže ulice jsou téměř prázdné.
„Udělám to.“ není to nabídka, ale souhlas. Chce mě začlenit do chodu v domáctnosti a dělá to dost okatou oklikou.
„Takže třída 2.C se zaměřením na výtvarné umění. Jako třídní máš mojí kamarádku Drozdovou. Teď jsem dole ve výtvarce, takže...snad mi neuděláš ostudu.
„To bych si nedovolila.“
„Dobře, ohlásím tě.“ vejde do třídy a za pár minutek si dojde pro mě. Vybavení třídy je ucházející: uprostřed je velký stůl a na něm jakási předloha. Okolo stojí deset lidí a každý dělá, že kreslí, přitom po očku sledují mě.
„Takže pozor dámy a pánové!“ zatleská a oni si mě můžou konečně prohlédnout. Nejspíš vypadám jako nějaký mimozemšťan, protože tady nikdo nevypadá tak „výstředně“ jako já. Přeci jen studenti uměleckého gymnázia nebudou vypadat nijak výstředně. Kreslení, herectví a zpěv-to jsou tři zaměření. Škoda že dobře kreslím, třeba by mě jinak nevzali a mohla bych dojíždět až do Prahy.
„Tohle je Sabina Horáková. V Praze chodila na uměleckou školu, takže bude nejspíš dobrá. Další konkurence do souteže.“ předtaví mě třídě. Proč jen zmiňovala Prahu? Pražáky nikdo nemá rád...ale o co mi jde, přeci si tu nechci hledat nové kamarády, ne?
„Do soutěže?“ otočím se na tetu. O tomhle se mi vůbec nezmínila.
„Tvoje teta tě přihlásila. O Vánocích tu pořádáme muzikální představení a studenti výtvarné větve souteží o návrhy kostýmů a kulis. Počítá se to i k maturitní zkoušce.“
Hodím na Ivetu pohled alá-jak jsi mě mohla přihlásit na takovou kravinu? A víš co? Vyzvedni si Klárinu ze školky sama!
„Stoupni se k volnému stojanu. Stejně pochybuji, že by se Ptáček uráčil přijít, že?“
Tomu se všichni ve škole zasmějí. Ptáček? Nejmenuje se tak ředitel?
Mlčky se pustím do kreslení. Díky koncentraci a sluchátkům v uších nevnímám svoje nové spolužáky. Šest průměrných a tuctových holek, tři ještě průměrnější kluci a já. Trochu výstřední Pražačka.
Jen si tak říkám, proč v prváku malují ovoce? To jsme nedělali snad ani v prváku. A ještě k tomu celé první tři hodiny.
Drozdová kolem všech poletuje a jen pokyvuje hlavou. Neradí, co mají upravit, to prý až zítra. U mě se zastaví trochu dýl a jen se pousměje. Co to znamená? Nemám odvahu se podívat k ostatním, ztratila bych i to malé množství sebevědomí a suverenity, které mi zbylo.
„Já jsem Mája.“ podá mi ruku jedna ze spolužaček, která má skříňku hned vedle mě.
„A já Klára, ale to už asi víš, že?“ usměji se na ní přátelsky. Možná by bylo přeci jen lepší tu někoho znát.
„Víme o tobě už asi dva týdny, ale tobě se k nám prý moc nchtělo.“ dá se smenou do řeči a já jsem ráda, že nemusím hledat učebnu angličtiny po celé škole a že není malá.
„Ale to ne, jen jsem se nechtěla smířit s tím, že budu bydlet v téhle díře.“
„Ani já nejsem odsud. S bráchou jsme se přistěhovali z Plzně, protože táta tu dostal dobrou práci.“
„A máma?“
„Ta zůstala doma. Jsou rozvedení.“
Udivuje mě, jak jsou tady lidé otevření.
„A jak sis tu zvykla? Musí tu být hrozná nuda.“
„To jsem si taky myslela, ale lidi ze školy pořádají každý pátek v sále nějaký společenský večery. Samozřejmě tu nejsme o vodě a o vážné hudbě.“
„A jak vám to může projít?“ zeptám se nechápavě.
„Dělá to ředitelův syn. Minulý rok propadl, protože neměl splněnou docházku a s tím ani on nic nezmohl. Teď na školu celkem kašle a u nás ve třídě se objeví, jen když musí. Třeba tuhle hodinu by tu měl být.“
„To je ten Ptáček?“
„Honza Ptáček,“
Mája měla pravdu a v polovině hodiny se objeví jakýsi kluk, který je rozhodně starší a vyspělejší než všichni ze třídy. Blonďák a hnědý oči. V Praze by patřil k těm méně výrazným, ale tady vyčnívá z řady.
„A mistr Ptáček se na nás přišel podívat? To je tak milé.“ zareaguje učitel na jeho příchod do třídy.
„Taťka říkal, že musím dělat dobré skutky.“
Trapný! Proč se tomu ale všichni smějí?! Proč mu všichni nadbíhají?
„Posadil jsem na vaše místo slečnu Horákovou.“ upozorní ho na mě a on zeragistruje i mou maličkost.
„Pak musím jít.“ hodí se mu to do krámu.
„Ale to nemusíš, já klidně těch pár minut postojím.“ seberu si svoje věci a ukážu na prázdnou lavici. Všichni čekají, jestli si sedne, nebo uraženě odejde. Nová holka a takhle to na něj zkouší?
„Skvělý nápad slečno, můžu si vás rovnou přezkoušet.“ rozhodne učitel a dostrká Honzu na místo. Ten se svým vítězným pohledem vezme moje věci, abych měla prázdné ruce na psaní na tabuli.
To pan učitel asi ještě neví, že jsme s mámou poslední rok žili v Londýně.
„Takže slešna Sabina, že?“
„Horáková,“ doplním ho.
„Odkud jste k nám přišla?“
„Z Prahy,“
Koukám se střídavě na něho a na Honzu, abych viděla jeho reakci. Očividně Praha zabrala.
„Ale tedy máte poslední vysvědčení z Londýna.“ připomene mi.
„Rok jsem tam žila.“
A jeho zájem stoupá a moje oblíbenost taky.
„Takže vám Angličtina nedělá problémy?“
„Přesně tak,“
Pět minut mu mám povídat o Anglii a kromě něho a Honzi moje vyprávění nikdo nestíhá. Snažím se zapojit i naučený pžízvuk, takže na konci hodiny si můžu s úsměvem dojít pro svoje věci.
„Dáš mi moje věci, prosím.“ řeknu slušně a nahlas. K tomu, co mám na sobě a jak vypadám se to absolutně nehodí, ale co. Možná je třeba změnit drsnou tvář. Máma by to určitě chtěla.
„Až mi řekneš, co taková holka jako ty dělá u nás na škole.“
„Slyšela jsem, že je to nejlepší výtvarná škola v zemi.“ přitom ybhc řekla, že patří k těm horším.
„To jo no, táta do toho hodně dává.“ přistoupí na moji hru.
„A ty budeš jistě po něm. Žádné neomluvené hodiny a velká mimoškolní aktivita.“
„Jak si mě dokázala tak rychle přečíst?“
„Viděla jsem tvou přihlášku do soutěže.“ čekám, jestli se opět chytí. Samozřejmě, že jeho určitě nenapadlo se přihlásit. Ale jeho bych moc ráda porazila.
„Moje? O tom pochybuji.“
„Kdepak, bylo to tam. Uvidíme se zítra na konkurzu.“ rozloučím se s ním a konečně mu seberu svoje věci. Tak uvidíme, jestli ho tam zítra spatřím. Ale řekla bych, že ano.
„Co ti říkal?“ vyzvídá hned Mája.
„Přemluvila jsem ho, aby se přihlásila na tu soutěž?“
„Ty? Ani jeho otci se to nepovedlo.“ pochybuje o mě.
„Jeho ješitnost mu nedovolí, aby nepřišel.“
Lidi jako je Ptáček znám a vím, jak s nimi má člověk jednat. Nesmí ohorzit jeho ego, ale nenápadně ho zmenšovat tak, aby si toho všimli všichni, jen ne on. Jako manipulátorka jsem skvělá.
Ještě jsem se poznala s učitelem češtiny a dějepisu. Říkala jsem si, že do školní jídelny ani nepáchnu, ale Mája mě přemluvila. Nejspíš tady neměla moc kamarádke, když se mi tak věnuje. To jsme si přestala myslet hned jak se usadila ke stolu ještě ke třem holkám, které vypadí rozhodně líp jak moje spolužačky.
„Takže holky tohle je Sabina. Je tu nová. Krásně kreslí, je z Prahy, ale poslední rok žila v Londýně. Je tu u tety-Malá. A to je všechno, co o ní vím.“ představí mě a jedna z nich vezme od vedlejšího stolu židli, abych se mohla posadit k nim.
„Já jsem Týna, tohle je Aneta a Viky.“ představí se mi jedna z nich. Je jasné, že to bude taková ta vůdkyně, ale Mája nevypadá jako její dvorní dáma.
„Vy chodíte taky na kreslení?“ vyptávám se.
„Kdepak, herectví.“ odpoví za ně Mája.
„Tak co, Sabino, zapůsobil tady na tebe nějaký kluk?“ vyzvídá Aneta.
Prozhlédnu se po přeplnění jídelně a teprve teď mi dojde, že se většina dívá na mě. Ale že by tu byl nějaký můj nový „idol“? Kdepak.
„Abych pravdu řekla, tak ani ne.“
„Klídek, tady nejsou ti správní týpci. V pátek teprve uvidíš. Jezdí sme kluci z vedlejšího města a to je teprve třída.“ vypráví nadšeně Viky.
„A vy s někým chodíte?“ ta otázka je trochu rozesměje.
„Nevšímej si jich. Nejsou zrozené pro vztah, jen pro užívání. Ojely snad už půlku města, ale pověst děvek jim asi nevadí.“ podívá se na mě Kristýna.
„No, zato ty s tou svou láskou chodíš už skoro dva roky a pořád nic. Jak to může vydržet?“ dobírá si jí Mája.
„A co. Lepší než trávit večery s bráškou. A když už jsme u mě, tak na mě nahoře někdo čeká.“ vrátí jí to a vyběhne ven.
„S kým chodí?“ vyzvídám od Máji cestou domů. Zjitila jsem totiž, že bydlí hned vedle.
„Týna je nejhezčí holka na škole. Takže zkus hádat.“ řekne suše. Asi jí ta narážka dost mrzela.
„Nejhezčí? Možná nevypadá jako tuctovka, ale peroxidní blondýny už dávno vyšli z módy. Ty jsi mnohem hezčí. Tedy byla bys, kdyby si se sebou něco udělala.“ podívám se na ní. Její černé vlasy už asi pěkne dlouho neviděli kondicioner a obočí pinzetu.
„Když nebydlím s mámou, tak je to těžký být za dámu.“ vysvětluje mi a já jí chápu. Sama moc dobře vím co to je, když je člověk bez matky.
„Mohla bych ti pomoct, kdyby si chtěla.“ nabídnu se.
„Teď to nejde. Táta se vrátí ze služebky a brácha mi rozhodně nepomůže s úklidem a tak.“
„Kolik je tvýmu bráchovi?“
„Davidovi? Osmnáct.“
„Já ti pomůžu a pak se na tebe vrhnu.“
Je mi jí strašně líto, ale taky musím dělat něco já. Pro něco jsem se za poslední dva měsíce nadchla. A to udělat z Máji kočku.
Teta má byt tři+jedna, což mi oproti tomu, kde žije Mája přijde jako obrovské království. Z předsíňky vedou troje dveře- jedny do koupelny se záchodem, druhé do jejího pokoje a třetí do místností s kuchyní. Vypadá to jako menší obýváček, ale na rozkládacím gauči spí její brácha i táta.
„Jak sis vybojovala takový pěkný pokoj?“vyptávám se, když se usadím na její posteli. Má moc pěkný království.
„Chtěla jsem zůstat v Plzni s mámou, ale táta mě nalákat na vidinu vlastního pokoje. Brácha už je kvůli tomu na mě přes rok naštvaný a vždycky mi to připomíná. Takže jim tu vařím a dobrovolně uklízím, protože nesnáším bordel.“
„To bys mohla uklidit i někdy u nás. Klárina tam dělá děsný bordel. Ale kdyby u sebe v pokoji, ale i u mě. No a teta teda nemá smysl pro pořádek.“
„Ale je to jedna z nejoblíbenějších učitelek .“ podotkne.
„Ani nevím co učí.“ uvědomím si.
„Fakt ne?“ směje se.
„Nejsem u ní ani týden.“
„Dělá učitelku Literatury, ale spíš lidem se zaměřením na dramaťák.“
„Vlastne tetu moc neznám.“ přemýšlím nahlas. Za celých šestnáct let mého života jsme za ní nebyli s mámou ani jednou a ona u nás jen na Vánoce. Klárku neznám vůbec.
„Je fakt dobrá. Jednou jsme jí měli na supl a Ptáček byl vyjímečně ve škole. Četli jsme nějakou otázku z Romea a Julie a pak jsme měli nakreslit scénu, kde by nebyly důežité ty dvě osoby, ale detaily za nimi. Což Honza bojkotval, že ona, která neumí vzít ani štětec do ruky, nemá právo nám dávat takové úkoly. Takže řekla, ať se otočí a za pár minut měl na zadní straně trička krásný výkres.“
Škoda, že jsem to neviděla!
„A to jí ředitel nijak nepotrestal?“
„Měla mu jen koupit nové tričko.“
Náš smích přeruší čísi zakašlání, která uslyším za svými zády a Mája hned zvážní.
„Ahoj, nemáš práci?“ podle hlasu poznám, že jde o bráchu. Nemám odvahu se otočit, ale mám pocit, že jsem ten hlas už někde slyšela.
„Ne, už je hotová.“ odpovím za ní. Mám svoji metodu, takže bylo uklizeno za pár minut a koupila jsem hotovku ve vedlejším krámku.
„Tebe jsem se neptal. Táta má prijet a ty si sem taháš návštěvy?“ sjede jí.
„Možná bych měla jít domů.“ navrhnu sama, když odejde.
„Asi jo. Tak zítra ve škole.“ div mě nevystrká za dveře.

Dobře, že jsem odešla dřív, protože jsem si vzpomněla na Klárku právě v čas.
„Sabí!“ vrhne se mi kolem krku.
„Ahoj, skočíme ještě na nákup, jo?“ vím moc dobře, že sestřenku baví brouzdat po supermarketu. Pořád něco hází do košíku a na mě je to nenápadně házet zpátky.
„Jak bylo ve škole?“ vyzvídá cestou. Mám pocit, že musí všechno vědět.
„Super, našla jsem si tam kamarádku, ááááááá!“ zakřičím, když padám na tvrdou a mokrou zem. Klára se svíjí smíchy a to samí dělají i ti okolo. Ale že by mi šel někdo pomoct vstát? Asi jsem si zvrkla kotník.
„Promiň, nejsem ve vytírání moc dobrý.“ omlouvá se mi Honza, který nademnou stojí jako Anděl strážný v oranžové vestě.
„To ve víc věcech.“ natáhnu ruku, aby mě zvedl. Kupodivu to udělá bez keců.
„A jen tak mimochodem. To na tom jsou ve městě tak špatně, že vzali zrovna tebe na výpomoc?“ rejpnu si.
„Obecně prospěšný práce,“
„Velký zločinec, že?“
„Sabí, já chci domů!“ Klárka mě tahá za rukáv. Asi jí dávají nějakou pohádku a ona se může zbláznit.
„Tohle je Ivetin prcek?“ směje se na ní, ale ona na něj jen vyplázne jazyk.
„Jasně. Kláro já takhle domů nedojdu, takže počkáme na mámu, až půjde cestou.“
„Můžu tě doprovodit.“ nabídne se Honza a odhazuje mob.
„Nemáš tu náhodou makat?“
„Odpracuju to jindy.“ vezme automaticky mojí tašku do školy i tašku s nákupem a vezme mě za ruku. Co kdyby nás potkala Týna?
„Nechodí tudy náhodou tvoje přítelkyně?“
„Takže jeden den ve škole a víš o mě všechno? To není fér, protože já o tobě nevím nic.“
„Jsi profláklej Ptáčku.“ směju se.
„Však o tobě se teď taky hodně mluví.“
„Jo? A co?“
„Vážně to chceš vědět?“ napíná mě.
„Ptala bych se jinak?“
„No, to že žiješ u tety ví každý a taky to, odkud si, že? Ale zaslechl jsem, že jsi měla koncem srpna nehodu, když si se vracela do Čech.“
„To je pravda.“ řeknu bez váhání. Nemá cenu to nějak zapírat, nebo si hrát na záhadnou.
„Takže školní zpravodaj nelhal.“
„Ne. Já už budu muset jít.“ rychle se s ním rozloučím, aby třeba nechtěl vědět, proč žiju u tety. Máma je mrtvá a nemůžu si namlouvat že ne, ale mluvit o tom nechci. Teď ne.

„Nemohla by ses alespoň dneska obléknout trochu normálněji.“ prosí mě teta.
„Proč zrovna dneska?“
„Máte tu soutěž a navíc mi děláš ostudu.“
„Já? No dovol.“ naoko se urazím.
„Zvykla jsem si na tvé vlasy a i boty, ale proč si jednou jedinkrát nemůžeš vytáhnout džíny?“
Džíny nenosím už od léta. Máma říkala, že mám hezké nohy. Proč je neukazovat?
„Třeba protože žádné nemám?“
„Tak si je kup. Přeci nebudeš chodit v tomhle i v zimě.“
„Říká ti něco takový vynález, jako jsou silonky?“
Teta není zaostalá, jen trochu šmudla. Je zažraná do svých knih, do své práce a taky dcerky.
„No tak prosím, nos si je. Ale třeba džínovou a ne žlutou.“
„Miluju žlutou a nesnáším modrou. Navíc mi to ladí se zeleným tričkem. Vím, že ti to nic neříká, ale s tím já nic neudělám.“
Raději hned vyjdu z bytu, než by mě sama svlékla a navlékla do něčeho, co ještě pamatuje Tuzex.
Za rohem už na mě čeká Mája a s krásnou ozdobou na oku, kterou se určitě snažila zamaskovat, ale je teplo, takže jí to moc nepomohlo.
„Auvajsky,“ ujede mi, když se k ní přiblížím.
„To je dobrý.“ nasadí ten nejumělejší úsměv, jaký jsem kdy viděla. Proč já kráva včera nezůstala?
„Tumáš,“ podám jí svoje obrovské sluneční brýle a sama si to mhouřím až do školy.

„Zájemci o učást či výpomoc při školním vystoupení, nechť se dostaví dnes ve dvě hodiny do hlavního sálu školy. Probíhá konkurz na dvě hlavní role a čtyry vedlejší. Zároveň bude výběr pro kostými a kulisy. Všem hodně štěstí.“
To stojí na obrovské ceduli vyvěšené vedle jídelny.
„Nechápu, proč to musí viset vždycky tady!“ nadává Týna, když se nemůže dostat ke stolu. Hlouček se rozrostl snad na všechny studenty školy.
„Martička je trošku starší no.“ brání ji Mája.
„Vy jste se přihlásili?“ vyzvídám od holek.“
„Tohle si nemůžeme nechat ujít. Když čtvrťáci odešli, tak máme řekněmě už rovnou vyhráno.“ říká za všechny Viky.
„No jasný, mohlo mě to napadnout.“ směju se své naivitě. Jak by zrovna ony mohli přenechat role nekomu sice mladšímu, ale určitě méně duležitě postavenému?
„Já tenhle rok ne. Mám dost práce doma.“ Mája hledá výmluvy, ale i já, tak holky víme proč. Nejspíš ten monokl nebude první.
V sále se sešlo asi tak přes padesát lidí, co chtějí hrát a dvacet lidí, kteří mi konkurují. A málem narazím do sloupu, když s tužkou v ruce uvidím i Honzu. Takže přeci jen výhra?
„Ahoj puso,“ tehle pozdrav směřuje na Týnu, která se mu okamžitě vrhne kolem krku. Mám pocit, že kdyby Marta nevylezla na podium, tak mu sežere hlavu.
„Dámy a pánové, usaďtě se prosím vás.“ vyzve nás a pár minut trvá, než všecko ztichne.
„Tento rok nás čeká velice těžký úkol, jelikož se pokusíme o takovou menší předělávku muzikálu Kabaret. Proto každou dámu a pána rozdělím do dvojic a budete mít hodinu času prostudovat píseň, která vám bude přidělena. Výsledky pověsím zítra na nástěnku. A vy, naši návrháři. Budete mít tři hodiny, aby jste udělali návrh pánského a dámského kostýmu a také zatiší kabaretu. Výsledky se též dozvíte zítra. A jelikož mi to přijde pro jendoho člověka málo, tak je možné, že vás vyberu víc a budete mít jen pár měsícu na doladění. Tak prosím...“
Dál už jí poslouchat nemusím. Vyfasuju čtvrtky a místo toho, abych si sedla ke zbytku za stojany, dojdu si na chodbu, kde mám trochu klidu. Mám na práci jinačí postup. Nejdřív si pustím nějakou píseň, která s tím má souviset a pak si obleček představím na sobě. Kabaret? Vybavím si podvazky a korzety. A chlapi? Volné košile a obyčejné kalhoty, které mají na sobě ale spousty detailů. A samotný Kabaret?Nic jednoduššího jsem nekreslila.
„Co ty tady?“ promluví na mě Honza. Jsem ale tak zabraná do kreslení stoliček, že se leknutím nehorázně praštím do hlavy.
„Nevidíš?!“
„Promiň,“ omlouvá se mi a jako správný ošetřovatel mi prohlédne hlavu.
„Potřebuješ něco?“ řeknu už o trochu milejším hlasem.
„Za chvíli vystupují holky. Nechceš se jít kouknout?“
„Ty už to máš?“ divím se.
„My chytřejší jsme si zjitili, co bude za úkol a udělali to doma.“ prozradí mi.
„To je ale pěkný podvod.“ ne že bych byla vždycky čestná, ale tohle mě štve. Už jen kvuli tomu, že Mája pořád říkala, jak krásně maluje. Kdyby nebyla Kristýnina kamarádka a Honza její kluk, tak bych si začla myslet, že se jí líbí.
„Stejně bych to vyhrál.“ řekne sebevědomě. No jo, tatínek ředitel...
„To tě ale vůbec nemůže těšit.“
„Těší. Porazím totiž tebe, i když...“ zarazí se, když si prohlíží moje výkresy.
„Co je?“
„Z toho Martičku klepne.“ zasměje se.
„Víš co? Jdi se dívat na výstup tvé přítelkyně.“ slušně řečeno-vypadni.
„Není to moje přítelknyě.“
„Chodíš s ní, nebo ne?“
„Omyl, já s ní spím.“
Tyhle řečičky vážně nesnáším. Proč si sakra myslí, že na mě udělá dojem? Jen kvůli tomu, že nevypadám zranitelně nebo jako panenka barbie.
„V tom případě by si to měl říct i jí. Tvoje princezna s tebou chce i zestárnout.“ směju se na jeho účet.
„Holky jsou povrchní a naivní.“
„Jestli sis nevšiml, tak s jednou tady sedíš.“ připomenu mu moji maličkost. Díky mím vnadám by totiž nikdo neměl přehlédnout, že jsem pohlaví ženského.
„Ty jsi výjimka?“ usměje se na mě a sedne si vedle.
„Zdá se mi to, Ptáčku, nebo mě balíš?“ jdu na to přímo.
„Jo,“
„Proč?“ zaskočí mě svou odpovědí.
„Jak říkám, ty jsi prostě jiná. Taková exotická.“
„Jsem z Prahy, tak jaká pak exotika?“
„Působíš jinak, než holky tady. Člověk by si řekl, že na maloměstě to budou zakřiknoutý holky, ale jen hrstka z nich se tu narodila. Rodiče si postavili vilku v luxusnější části tohodle města a dcerunky si hrajou na důležité.“
„A jak v tom figuruješ ty?“
„Já tam bydlím taky. Tím automaticky patří k nim a asi se té pověsti nezbavím.“ skoro bych mu věřila, že mluví pravdu.
„Tím, že proti mně poštveš Týnu a jají pratičku kvůli tomu, že chceš svojí spací slečnu vyměnit za novou si mě nezískáš a ostatní neohromíš.“
„Ale já tě chci.“ je jako malé dítě, které nedostane to, co chce a na co je zvyklý.“
„Jenže já tebe ne a už vůbec ti to nevěřím.“
„A jak ti to mám dokázat?“
„Na to musíš přijít sám. Tím si mě kluci získávají.“
Tím, že něco dokážou.

„Něco ti přišlo.“ informuje mě teta hned po mém příchodu.
„Od koho?“ divím se, protože v Praze žádné přátele nemám.
„Je to z Anglie.“ napoví mi.
„Aha,“ snažím se to říct klidným hlasem, přitom hořím zvědavostí. Využuju toho, že je Klárka u sousedů a zaberu její pokoj. Stačí jen pohled na rukopis a je mi to jasné. Když mi přišel první dopis, měla jsme ještě menší problém s angličtinou, teď už to přelouskám hned. Nejdřív mě ale překvapí řetízek s přívěskem ve tvaru rozpůleného srdce a písmena S.

Milá Sabino,
Přeci jen jsem měl pravdu já. O tom, že to nezmizí a že na tebe nemůžu zapomenout. Nechybíš jenom mě, ale celé partě a taky lidé ve školě se na tebe ptali, když jsi v září nepřišla. Posílám ti to, co si mi vrátila. Snad ti to napoví, co ti chci říct. I když ses mi snažila ublížit, tak tě pořád miluju. Věřím, že se někdy uvidíme.
Tvůj Simon

Řetízek si dám ihned na krk a chvilku ještě čtu mezi řádky. Znám ho, nemohl si odpustit mi připomenout, co se stalo tu noc, než jsem měla odjet. Simon a já...kapitola sama pro sebe.

Máma mi po skončení devítky oznámila, že si našla prací v Londýně a že odjíždíme. Neptala se, je dobrodužka a myslela si, že jsem to zdělila po ní. Protesty jsou na nic, letenky byly koupené a byt v centru mě lákal.
To jsem ještě netušila, že budu muset chodit do školy a taky že tam budu rok. A co ještě? Že mě tam hodlá nechat s mím otcem, kterého jsem v životě neviděla.
Máma prostě nebyla rodinný typ. V Londýně už žila před sedmnácti lety, ale pak se vrátila a to semnou. Tady jí to nebavilo a už vůbec ne semnou, ale tak nějak jsem si to nepřiznávala. Když otce nenašla, tak se chtěla vrátit. Chtěla mi vzít opět moje kamarády a teď i mého přítele. Prvního kluka, kterého jsem měla a kterého jsem milovala. Na rozloučenou nám nechal udělat tyhle srdíčka, ale já to odmítla a ještě zařídila to, aby se kvůli mně netrápil. Jenže jak to vypadá...nepovedlo se.
Cestou zpátky jsme měli tu nehodu a i když jsem mámu tak strašně nenáviděla a měla možnost zůstat n Anglii... rozhodla jsem se jinak. Dala jsem mu starou adresu, ale nakonec mi to byli líto. V tom případě nechápu, jak našel tuhle.

„To je nový?“ hádá Týna o velké přestávce, když si prohlíží můj řetízek. Všichni čekají na výsledky, takže jí sotva slyším.
„Pěkný,“ uculí se na mě Anet a Viky.
„Kde je Mája?“ snažím se změnit téma. Nesnáším, když se o mě někdo moc zajímá.
„Prý je nemocná.“ řeknou, ale zase vědí, že to není pravda. Proč s tím tedy nic nedělají?
„Tady jsme!“ zamává Týna za Honzu a nasadí ten nejsladší úsměv.
„Hledal jsem tě.“ políbí jí na tvář, ale jeho očí směřují na mě a na můj výstřih. To je tak, když si roztrhnete tričko.
„Naši jdou dneska pryč. Středeční divadlo. Přijdeš?“ navrhuje mu a ani nečeká na odpověď. Že by přeci jen mluvil pravdu? Nikdy jsem je neviděla, jak by si normáně povídali. Buď tady pohoršují mládež, nebo ji vidím, jak nasedá k němu do auta. Chce mě jako svoji druhou hračku? Asi by mě měl těšit jeho zájem, že?
„Takže vážení, je to tady!“ přeruší nás Martička a každému z nás hodí letáček s výsledky a jeden velký vylepí opět na své oblíbené místo.
Takže v hlavních rolí se objeví jak Viky, tak i Aneta. Všimnu si toho dřív než Týna, která začne nemožně vyvádět. Její hlavní místo dostala nějaká prvačka. Řekla bych, že se jí zhroutil svět. Tři tanečnice a tanečníci- jejich jména mi vůbec nic neříkají. Zato Honzi a především to svoje znám moc dobře.

Kostýmy: Sabina Horáková
Scéna: Jan Ptáček

Co prosím? Neměl to dostat jen jeden člověk? Můj jediný cíl bylo, aby se nedostal Honza a ani já jsem o to moc nestála. A teď mám obojí najednou? Zákon schválnosti prostě vždycky byl, je a bude!
„Takže kde se sejdeme?“
„Cože?“ nechápu Honzovu otázku.
„No slyšela si Martičku, ne? Máme se do toho mustit co nejdřív.“
„Zkouší se každé odpoledne, to ti snad nestačí?“
„Martička říkala, že to máme mít hotové do měsíce, aby se na tom mohlo pracovat a to za dvě hodiny odpoledne nestihneme.“
„Ale mě tohle Martička neříkala.“ prokouknu ho. Takže takhle to bylo? Takhle sis mě chtěl zíksat? Že zařídíš, abych to místo dostala?
„Takový je život. Co dneska večer?“
„Nemáš náhodou rande?“
„Neřekl bych,“ podívá se na Týnu, kterou se holky snaží vzkřísit. Ta je ale nejspíš pošle do kytek, až zjistí, že ony hrát budou.
„Nevím, jestli budu mít čas.“ vymlouvám se.
„V pět stůj před barákem. Nic brát nemusíš, stavím se pro tebe.“
Ach ta demokracie...Třetí den ve škole a už musím někoho poslouchat.

„Doufala jsem, že půjdeme pěšky.“ vyslovím trochu nedůvěry, když v pět přijede jakýsi kluk na motorce a zastaví přímo u mě.
„To mě neznáš tak dobře.“
„A proč si nevzal auto?“
„Chtěl jsem ti ukázat město z jinýho pohledu.“
„Od kdy jsi romantik?“
„Já? Jen se mi ta motorka k tobě líbila víc ja k autíčko.“
Tím asi myslí glády, kožené kraťasy a červenou mikču. Na tohle oblečení jsem nikdy nebyla, ale Anglie mě změnila a taky Simon. I ty botky mám vlastně od něho.
Podává mi helmu a mě nenapadne nic jiného, než na něj vypláznout jazyk. A kruci! Piercing je prozrazen.
„Pěkná ozdůbka,“
„A není jediná.“ ukážu mu i pupík. Co to do mě vjelo?
„Vidíš, a v tom je ten rozdíl mezi tebou a Týnu.“
„Pokud vím, tak jsem tu kvůli kreslení. Takže nekecej a jeď.“

Ve vilové části města jsem ještě nebyla. Ne že bych neměla cestu kolem a určitě mě to i napadlo, ale mám na nové a moderně zařízené vily alergii a ještě víc se mi dělá špatně z lidích, co tam žijí. Mají všechno po čem touží a přesto roztahují ruce do takových rozměrů, aby dostali všechno a ostatní nic.
Podle mého očekování patří vila jeho rodičů k těm největším. Světle žlutá vilka s mohutnými sloupy, obrovským bazénem a rozlehlou zahradou.
„Nebude vašim vadit moje přítomnost?“
„Když půjdem zadem, tak ne.“
Zaparkuje motorku v bezpečné vzdálenosti od hlavních dveřích a hrne se ke stromu, který stojí hned vedle plotu. Na ten navazuje další, ještě košatější strom a hned vedle je pootevřené okno do jednoho z pokojů. Takže takhle utíkají zbohatlíci?
„Tak na to zapomeň.“ uzemním ho, když vidím, jak se chystá na šplhání.
„No tak! Přeci se nebojíš výšek?“
„Ne, ale...“ žádné ale není a nebylo, jenže neláká mě se tajně dobývat do domu ředitele školy.
„Tak co je?“
„Nic, vůbec nic.“ zapřu se nohou o pařez a chytnu se nejbližší větve. Takhle přeci lezou malé děti a já Simonovi slíbila, že se jako malé děcko chovat nebudu. Slíbala jsem ale spoustu věcí a skutek utek. Vylézt až nahoru není vůbec žádný problém, ale přehoupnout se na tenkou větev dalšího stomu už je trochu obtížnější. Honza už je dávno vevnitř a pozoruje mě s potutelným úsměvem na tváři. Nevysmívá se mi.
„Dej mi ruku.“ nabízí mi pomoc, když se chci přehoupnout k oknu.
„To nedopadne dobře.“ ale přesto se ho chytnu a za pár minut ležím v jeho pokoji a přímo na něm. Kdyby teď někdo vtrhl do jeho pokoje, težko bych vysvětlovala, že jsem jen lezla po stromě.
„No to by bylo.“ usměje se na mě.
„Mohl bys mi prozradit, jak se dostanu domů?“
„Stejnou cestou,“
„Ani náhodou.“ odtáhnu se od něho a konečně si můžu prohlédnout to jeho obrovské království. V posteli, která leží hned u dveří skončilo už hodně holek. Kromě skříně, stolu s žídlí a televize tu už nic není. Asi z chlapečka nechtějí mít namyšlence a tak mu neposkytli celý palác. Ale že by to nějak pomohlo?
„Takže co budeme dělat?“ optám se ho, když se k ničemu nemá.
„No já bych veděl.“ zaculí se na mě, ale moc dobře ví, že teď by nemělo cenu nic zkoušet.
„Mám lepší nápad. Dej mi tužku a papíry a dohodneme se na atmosféře. Pak můžu klidně pracovat sama.“
„Tak fain,“ kapituluje a začne štrachat ve stole. Nakonec mi podá nějaké čtvrtky a sám si vyndá svoje desky, které má zastrčené pod postelí. Usadím se na posteli a jako hodné a slušně vychované děvče si sundám botky.
„Vlastně už jsem včera něco začal. Chtěl bych něco trochu jiného než skutečný Kabaret, jako mají všude.“
„Tím myslíš co?“
„No máme štěstí na herečky, které se nebojí jít i trochu do odvážnějších scén a Martička se mi podřídí.“
„A co já?“ směju se. Takže pán je najednou velitel?
„Bude se ti to líbit.“ podá mi svůj návrh a dá mi pár minut, abych si ho detailně prohlédla. Napravo hlediště se má nacházet hlavní prostředí, pak volný pokoj a nějaké místečko. Z Kabaretu se nestal nějaký pajzl, ale nóbl místo, kam chodí vytížení pánové po práci. Nakreslil jakousi dvoupatrovou budovu. Dole se nachází bar, tři stoly a barové židle. Nahoře mříže a místo na tanec. Na druhé straně hlediště jen kovová postel, která ma naznačit chladnou atmosféru, a ta roztává červenými závěsy a jistě i vyzívavými oblečky.
„To je dobrý.“ musím přiznat.
„Trochu to doladím a detailně propracuju. Jinak mám hotovo.“
„Tak to jsem ani nemusela chodit.“
„Ale ne. Chtěl jsem slyšet tvůj názor, to za prvé a za druhé co tvoje návrhy?“
„Musím vymyslet tři shodné kostými pro tanečníky a tanečnice. Pak mi dá nejvíc práce kostým pro hlavní roli a dvě vedlejší. Pro barmana a dva další kluky už mám hotovo. To máme pět chlapů a čtyři ženské. Dej mi týden.“
„Dobře,“
Dohodli jsme se, že zítra na zkoušce doladíme ty detaily, na kterých si nesmyslně zakládal. Nechtěla jsem mu přiznat, že vlastně všechny kostými kromě toho hlavního a nejduležitějšího mám, protože jsem je dělala už včera a někde v koutku duše doufala, že mě vyberou.

„Je Mája doma?“ zeptám se chlápka, který mi u ní otevře. Vidím to tak na tatínka.
„Májo! Máštu návštěvu!“ zavolá jí a dál se smenou nezdržuje. Chudák holka, takové milé prostředí.
„Co tu děláš?“ kouká na mě jako na zjevení a vystrká mě ze dveří, aby mohla zavřít.
„Přišla jsem tě omrknout a zeptat se, jestli jdeš zítra do školy.“
„Asi až v pátek...“ přemýšlí. Na to, že má být hrozně nemocná opravdu nevypadá.
„A slyšela si všechny novinky?“
„Jo. Před hodinou tu byla Týna a strašně nadávala na holky. Že jsou zdrákyně a tak. Znáš ji, ne?“
„No moc dobře ne, ale obrázek jsem o ní už udělala.“
„Prý si dostala to místo?“
Neustále nervózně přešlapuje z místa na místo a nevytrhne jí ani když jí řeknu, že jsem byla u Honzi a že se nejspíš neoficiálně rozešel s Týnou. To že mě balí už si raději nechám pro sebe. Co nejdřív se semnou rozloučí. Nejspíš jí to moc nezajímalo, nebo musela jít dovnitř? Copak nemůže pokecat před bytem, i když je už skoro devět? Bude jí přeci sedmnáct.

„Sabí! Kde jsi byla?“ vrhne se na mě Klárka hned u dveří a dokonce kvůli mně upustí na zem i svou oblíbenou a teď zrovinka nahou panenku.
„U kamarádky. Zvedni si tu nánu, aby ti nenastydla.“
„Ona byla ve vaničce. Koupala jsem jí sama!“ pochlubí se mi a dál svou pozornost věnuje té malé ratolesti.
Teta opravuje písemky a vymýšlí práci na zítra, takže se jí radši neopovažuju rušit. Vezmu is ze stolu housku se šunkou a zalezu si na gauč. Celý den si říkám, že bych měla napsat Simonovi, ale zrovna mě nic nepadá. Určitě by rád věděl všechny moje myšlenky a nové události v mém životě. Jenže můžu mu napsat, že celý den myslím na Honzu? Na kluka, kterého znám sotva tři dny? I když Simona jsem poznala v jeden den a ten druhý už jsme se vodili za ruku.

Simone,
nebudu ti lhát, že mě tvůj dopis neskutečně potěšil. Spíš by se sem hodilo označení zaskočil. Kde si vzal mou adresu? Tvůj dárek jsem si nechtěla vzít v Anglii, ale tady ho nosím. Ne jako „označkování,“ ale jako vzpomínku. Říkala jsem ti, že vztah na dálku nemá cenu a snažila se ti to nejen dokázat, tak proč neposloucháš? Já se do Londýna nevrátím. Nechci a ani nemůžu. Život tam byl něco jiného něco, co jsem milovala, ale teď začínám tady. Bydlím u tety a chodím do školy, kde kreslím. Tím jsem ti asi udělal radost, že? Vyhrála jsem soutěž na navrhování kostýmů do jednoho vystoupení musím pracovat nejsen v novém kolektivu, ale i s jedním klukem. Nevím, jak bych to mezi námi popsala. Nechápu tvou větu, že se jistě ještě někdy uvidíme. Nikdy si nebyl fylozof a ani já ne, takže se prosím o nic nesnaž.
Sabina

Zalepím obálku dřív, než bych si to rozmyslela. Nejhorší je, že se chovám zase jak jsem nechtěla-lžu.

Konečně pátek! Normálně bych se radovala, že je konec týdne, ale už z toho věčného vyprávění o večerním rautu vážně nemůžu. A nové zprávy ze školy? Kristýna si hodila marod. Nemůže se smířit s tím, že se zhroutil její dokonalý život. Život plný přepychu a obdivu jak mladších, tak starších spolužaček. A hlavně zájem Honzi, který se teď ubírá spíš na mojí maličkost. Toho si všímají jak Anet s Viky, ale taky Mája, která konečně přišla.
„Vy spolu chodíte? To byl fofr.“ v jejím hlase je trochu obdivu, údivu ale také žárlivosti. Takže jsem si to přeci jen myslela správně.
„Kdepak, jen spolu teď máme nějakou prácičku, takže je lepší, když spolu vycházíme.“
„Ale stejně to vypadá, jako by o tebe měl zájem.“ rýpe do nás.
„Ať si. Na to musí být dva.“
Přejedu si srdíčko, které si spokojeně hoví na mém krku. Mája konečně vypadá zase jako člověk. Usmívá se tak, jak jsem jí v pondělí poprvé potkala. A jako tenkrát, i teď jsem jí přemluvila, že s ní musím něco na večer udělat. Ale tentokrát půjde k nám, abych neriskovala smrtící pohledy její rodiny.