Ach ti Angličané

Nervózně se dívala do zrcadla a neustále si upravovala vlasy. Byla nervózní jako malá puberťačka, která jde na svoje první rande. Žaludek měla kdesi v krku.
Zazvonil zvonek. Podívala se ještě jednou do zrcadla, zhluboka se nadechla a vydechla, žaludek se jí znovu mírně zatřepetal. Otevřela dveře a tichým hlasem ho pozdravila.
„Ahoj krásko“ pozdravil jí a nabídl jí rámě, „tak jdeme.“
Když vystoupili před kinem, nasadil si Daniel sluneční brýle a kšiltovku.
„Nevadí ti to?“ zeptal se, „takhle večer mě díky tomu pozná míň lidí.“
„V pohodě. Dneska přeci patříš mě a ne fanouškům.“
Lišácky se usmál, ale neokomentoval to.
Oboje sundal až v sále. Nutno dodat, že Lucka nebyla žádná stydlivka, a tak jakmile z ní opadla prvotní nervozita, začala se uvolňovat a za chvíli už měla hlavu opřenou o Danovo rameno.

Cestou autem si povídali a povídali, protože cesta byla vcelku dlouhá. Daniel ji totiž nepozval do nejbližšího kina, ale vybral jedno z nejlepších.
Ani na chvíli mezi nimi nezavládlo ticho, ale i tak musela chvíli sbírat odvahu, ale po chvíli ji přeci jen našla.
„Dane? Máš ještě chvíli čas?“
„Jasně že jo.“
„Á nechtěl by ses na chvíli stavit u mě?-Můj malej pokoj tě sice asi moc neuchvátí, ale to je vcelku jedno.“
„To beru“ řekl jí se sladkým úsměvem.

„Náhodou to tu máš hezký.- Sice malý ale útulný a vkusně zařízený-„
„To je sice hezký, ale stejně si myslíš ještě něco jiného“ ušklíbla se Lucka.
Dany se musel zasmát.
„Ty si mi ale rejpalka.“ „Co chceš vod český hoky?“ zeptala se s podtónem smíchu.
„Hm-na tom něco bude.“
„Chceš něco k pití?“
„A co mi můžeš nabídnout?“
„Mnó-čaj, kafe, mlíko a londýnskou chlorovanou vodu.“
„Tak v tom případě si dám jeden čaj z londýnský chlorovaný s mlíkem.“
Udělala mu tedy čaj s mlíkem a sedla si ke stolu kousek od něj. Ne nijak daleko, ale ani nijak blízko.
„Kde v Čechách vlastně bydlíš?“
„V Český Skalici.“
„Česká Skalice? To mi něco říká-„
„Kousek od nás jsou Adršpašský skály-kde si, pokud se těžce nemýlím, jednou natáčel, zranil si koleno a převezli tě do českoskalický nemocnice.“
„A jo- to je ono, na to si vzpomínám moc dobře.-Bohužel.“
„A já si pamatuju jak jsme s kámoškama zjišťovali kde jsi, abychom za tebou mohli jít a dostat podpis.“
„A našli jste mě?“
„Samo sebou že jo.“
„Tomu se říká ironie osudu“ řekl s úsměvem, „dřív si ty hledala mě, abys mě viděla a teď hledám já tebe, abych tě mohl vidět.“
Přisedl si k ní. Vzal ji jemně za bradu, aby se natočila obličejem k němu. Potom ji něžně pohladil po tváři a teprve potom pomalinku přiblížil svoje rty k jejímu a začal ji pomalu a opatrně líbat. Když zjistil, že se tomu nebude bránit, ovinul ji rukou kolem pasu a přitiskl ji k sobě těsněji.
Líbá úžasně, pomyslela si. Po chvíli mu také položila ruce kolem ramen. Připadalo jim to jako něco úžasného, neopakovatelného, ráj na zemi.
Když se od sebe odtrhli, cítili jak jim prudce buší srdce a jak jim celým tělem prochází vzrušení, vášeň, chtíč, naprosté blaho, lehkost na duši…
Když se od sebe odtrhli, dívali se navzájem do očí a nemohli se od sebe odtrhnout. Ještě chvíli se díval do jejích čokoládových a ona do jeho zelenomodrých očí. Táhlo je to k sobě jako magnet. Během chvíle se začali líbat znovu.
„Už budu muset jít“ řekl Daniel po delší době. Přikývla.
„Bohužel budu muset jít“ opravil se ještě, usmál se, „děkuju za nádhernej večer. Budu z něj žít do tý doby, než tě znovu uvidím.-Hned jak budu mít čas, stavim se za tebou. Kde býváš? Tady, v baru, ve škole-ještě někde?“
„To bejvá všechno.“
„Bezva stavim se.“
Zvedl se a odcházel, ale stále se na ni usmíval.
„Tak ahoj“ řekla.
„Ahoj“ odpověděl, dal jí ještě pusu na rozloučenou a odešel.