Svět podle Rose (5. část)

"Pojď dál"pozvala jsem ho dovnitř. Byla to dost velká náhoda, že zrovna on přišel jako můj nový podnájemník.
"Hm. Krásně to tu voní. Co pak to vaříš dobrého" zeptal se, když ucítil vůni z kuchyně.
"Špagety. Prosím tě, Posaď se." vybídla jsem ho. Rozhlédl se po místnosti. Málem zapomněl, že jí přinesl kytku a víno.
"To je pro tebe." podal jí květiny.
"Děkuju. Jsou překrásné." přivoněla jsem k nim. Růže už jsem nedostala dlouho. Dala jsem je do vázy a postavila na stůl. "Otevřel bys, prosím, to víno? Otvírák je ve třetím šuplíku nalevo." otočila jsem se na Toma. "Jasně."odpověděl, a když našel otvírák, tak otevřel láhev a nalil víno. Z plotny jsem stáhla hrnec se špagetami, a začala jsem nandávat na talíře. "Dobrou chuť." popřála jsem mu k jídlu.
"Dobrou chuť," odpověděl ozvěnou Tom.
Pustili jsme se do jídla. "Proč hledáš podnájem. Ty nebydlíš s rodiči?“ začala jsem vyzvídat. Připadal mi něčím známý, ať už to bylo tou naší srážkou a nebo tím, že je synem mého učitele.
"Víš, je to trošku složitější," začal, "po tom co se rodiče rozvedli a táta si našel novou přítelkyni, jsem se odstěhoval k mámě. Když ale zjistila, že chci studovat herectví, vyhodila mě z bytu. Ani se jí nedivím. Táta taky nebyl žádný svatoušek." zasmál se, i když v jeho očích se zračil smutek. Rychle jsme tohle téma uzavřeli a bavili jsme se o umění.

"Tady máš smlouvu." řekla jsem, když jsme dojedli "Pořádně si jí pročti. O energie se nějak podělíme." dořekla jsem a pomalu jsem sklízela ze stolu. Podepsal to hned, asi mi věřil.

"Počkej, pomůžu ti," vyskočil ze židle a chystal se odnést talíře do dřezu, ale jedním talířem srazil ze stolu sklenici s vínem. Rychle postavil talíř zpět na stůl a začal sbírat střepy. Rychle je dal do koše, ale přitom se řízl do ruky. „Au, k sakru!“

"Teče ti krev. Počkej, já ti to ošetřím. Jela rychle do koupelny pro dezinfekci a náplast.
"To nic není" bránil se Tom.
"Neodmlouvej. Dostane se ti tam infekce." chytila ho za ruku. Cítil teplo její ruky. A já cítila na sobě jeho pohled. Rychle jsem proto přitiskla papírový kapesník s dezinfekcí na jeho ruku.
"Auuuu! To štípe." sykl.
"No ty si mi ale hrdina." Musela jsem se usmát nad tímhle dialogem.

Ani jsem si neuvědomila, jak blízko u sebe jsme. Rychle jsme se od sebe odtáhli. "Už... už bych měl asi jít." Zvedl se.
"Máš pravdu. Je už dost pozdě." dovedla ho ke dveřím. „Počkej, ještě ti dám klíče, abys nemusel ráno zvonit,“ řekla jsem a podala jsem mu moje náhradní klíče, na kterých byl přívěšek s beruškou. „Moc hezký přívěšek,“ neudržel se a začal se smát. „Jestli se ti nelíbí, tak já ti t klíče nedám,“ rozzlobila jsem se na oko. „Ne, nic proti berušce nemám.“ řekl narychlo a vyřítil se z bytu.

Ráno jsem se vzbudila v 5:30. *No co. Alespoň něco namaluju* pomyslela jsem si a dala jsem se do práce. Vytáhla jsem z kumbálu čisté plátno, jen tak jsem si namíchala barvy a začala jsem malovat. Na plátně se zčista jasna objevila dívka na útesu. Stála tam s rozpaženýma rukama a nechala se ovívat větrem. Propracovávala jsem krajinu i moře pod útesem, když v tom zarachotil klíč v zámku. Koukla se na hodinky. Bylo 8:30. *To je hodin, * vynadala jsem si a rychle jsem hledala knihy do školy. "Postava. Ne. Zátiší taky ne. Her gott. Kde si? Haló, olejomalbo, kde jsi?" říkala jsem si v duchu, ale nevědomky jsem to vyslovila nahlas.

Za mnou se ozval Tomův hlas."Kde je olejomalba to nevím, ale já jsem tu." zasmál se.
"Ahoj. Promiň. Nějak jsem ztratila pojem o čase." omlouvala jsem se horečně.
"Wow. Tak to je ale veledílo. Nevěděl jsem, že umíš kreslit tak hezky." zadíval se na obraz.
Trochu mi to pozvedlo sebevědomí. „To jsi neměl vidět, nemám rád, když se někdo dívá na moje obrazy,“ Řekla jsem a plátno jsem zamkla do ateliéru.
„No je mi to líto, ale budu už muset jít do školy.“ řekla jsem smutně, protože se s ním moc dobře povídalo. „Mám tě doprovodit? Stejně jsem si sem jen chtěl hodit věci a taky musím letět.“
„No jestli se ti chce, tak klidně můžeš.“ řekla jsem tak nějak neutrálně. Když přikývl, tak jsem si sbalila štětce a společně jsme došli přes park k mojí akademii a Tom se pak vydal ke svojí škole.

Po vyučování jsem plošinou sjela až do přízemí a upraveným vchodem jsem vyjela ven.

„Ahoj,“ zaskočil mě hlas, který se ozval za mými zády. Otočila jsem se rychlostí blesku. „Jej, to jsem se ale lekla.“ řekla jsem překvapeně. Přede mnou stál Tom a nemohl se přestat smát. „Já jsem si nemohl pomoc.“ušklíbl se. „Co tu děláš? Teda ne že bych nebyla ráda…“snažila jsem se s ním nějak rozumně mluvit, ale nějak jsem plácala blbosti. „Jen jsem si říkal, že se nenastěhuju bez tvé přítomnosti. Třeba abych ti nehrabal do nějakých věcí.“ vysvětlil mi svou přítomnost. „Aha, tak dobře. Pojedeme spolu.“ souhlasila jsem a společně jsme zamířili do parku. Cestou jsme probrali od našich oblíbených autorů umění, přes literaturu až po oblíbené filmy. Vypadalo to, že líp si nemůžeme rozumět. Před domem mi otevřel zdvořile dveře a pomohl mi do výtahu. Pak si vzal z auta věci a vyjel za mnou výtahem.
„Kam to můžu postavit?“ podíval se na mě přes horu nejrůznějších věcí, které měl v krabici.
Když jsem se na něj podívala, musela jsem se usmát. „Támhle do rohu.“ ukážu na stranu pokoje, který jsem mu vyklidila. Nevěřila jsem, že v jedné krabici může být tolik věcí. Oblečení, nějaký blbosti, učebnice, no prostě všechno. „Tak tahle by měla být poslední,“ řekl a otřel si čelo. Koukla jsem se na jeho hromadu. Deset plných krabic.

„No tak támhle,“ ukážu na dveře, „je tvůj pokoj. Tyhle dveře vedou do koupelny a támhle mám pokoj já a tyhle dveře vedou…no prostě něco tam je.“ nechtěla jsem mu říkat až zas tak všechno. Jinak tenhle prostor mezi kuchyní a obývákem je ateliér, pracovna a cokoliv dalšího si představíš, takže se neděs.“ ukázala jsem mu celý byt, řekla, kdo kde bydlí, a spoustu dalších věcí. Pomalu se setmělo a tak jsem uvařila večeři. „Jo a ve vaření se můžeme tak nějak střídat, pokud teda umíš vařit?“ podívala jsem se na něj tázavě. „No něco snad uvařit dokážu,“ usmál se. Po večeři jsme se podívali na nějaký film a pak už jsme si šli lehnout. Byl to celkem vysmátý den. Jen co jsem zamhouřila oči, vrátila se má noční můra. Díky mnoha terapiím už nebyla nijak zvlášť silná, ale i tak nabrala na síle.

Zase to světlo…kamion a nekonečné otáčení auta a výkřik…tentokrát už jsem se ale probudila v první části snu.

Oddychla jsem si. Znovu jsem si lehla a snažila se usnout. Po několika minutách se mi to konečně podařilo. Konečně jsem měla jednou i štěstí.