Deidre - zlomené srdce (5. část)

Kolem jedné jsem se probudila na podlaze uprostřed terasy. Úplně prokřehlá, nahá a sama.
Opatrně jsem se zvedla a propletla se mezi závěsy do ztmavlého pokoje, který jen matně ozařovala fialová noční lampička.
Jamie, dostatečně uspokojený, oddechoval na manželském dvojlůžku. Dvakrát za sebou, to bylo i na mě moc.
Celá rozlámaná jsem se posadila do křesla, zabalená do jeho košile, se sklenkou koňaku, který jsem si nalila, v ruce.
Byl nádherný. Jeho opálená a mužná hruď se nadýmala při každém nádechu, svalnaté paže objímaly polštář – a rozjasněná tvář naznačovala, že se mu zdá nejspíš něco velmi vzrušujícího. Dlouhé husté řasy, lemující čokoládové oči, nyní pevně zavřené, rovný, dobře tvarovaný nos a smyslné rty, to vše přímo vybízelo k milování.
Rozhodla jsem se, že ho nebudu pouze obdivovat. Musím se přesvědčit, že to není jenom sen, že je tu se mnou, že je můj…
Sklonila jsem si k němu a políbila ho jemně na nos. Pomalu otevřel oči, potom se lehce pousmál a natáhl ke mně svou ruku.
Zničeho nic jsem se ocitla na lopatkách. Jamie mě držel za zápěstí a prolíbával si cestičku mezi mými ňadry.
„ Jamie…ne…ne…nepřestávej!“

Po vášnivé noci jsem byla celá rozbolavělá. Zavřela jsem se proto do koupelny, kde jsem si nejprve dala pořádnou sprchu. Další čtvrt hodinku mi zabralo líčení (ještě, že s sebou všude vláčím tu kosmetickou taštičku, díky mami). Když jsem kolem osmé konečně vylezla ven, Jamieho už jsem v posteli nenašla. Zamířila jsem proto na terasu.
Stál mírně nakloněn přes zábradlí a pozoroval podobný mumraj jako před pár hodinami, kdy mě držel v náručí a šeptal mi do ouška sladké nesmysly.
„ Jamie“, špitla jsem a položila dlaň na jeho odhalené rameno.
Trhl sebou, ale hned se uklidnil. Políbil mě na trochu opuchlé rty a dál sledoval okolní dění.
„ Jamie…“
Vzhlédl. Díval se na mě najednou tak vážně, bez úsměvu.
„ Elo“, vyřkl poněkud smutně mé jméno. „ Za tři hodiny odlétám.“
„ Odlétáš???“
Smysl jeho slov mi okamžitě došel, aniž bych si však uvědomila, že mě čeká odpoledne vlastně totéž.
„ Ale to už se nikdy neuvidíme!“
Neměla jsem daleko k slzám.
„ Proč říkáš nikdy? Vždyť Praha a Londýn od sebe nejsou zas až tak daleko, nebo ano?“
„ A ty nejsi odtud – z Edinborough?“
Srdečně se rozesmál.
„ Kdepak. Jsem Angličan.“
„Angličan?“
A já pitomá myslela, že je odtud. Pomalu jsem nám plánovala budoucnost a teď se dozvím, že to byl vztah jen na jednu noc! Předtím jsem se alespoň utěšovala myšlenkou, že až v létě přiletím za taťkou do Skotska, sejdeme se. I když – z Anglie je to do Skotska rozhodně blíž než z Čech, tak proč bychom se s Jamiem nemohli zase vidět?
„ Proč jsi mi to ale neřekl?“, vyjela jsem na něj poněkud zostra.
„ Neptala ses…“
„ Neplač, Elo“, prosil mě vzápětí. „ Jsi už přece velká holka.“
„ Žena“, opravila jsem ho naježeně. Pořád jsem se vztekala.
„ Dobře – jsi žena, ale podle toho se taky musíš chovat“, snažil se mě uklidnit. „ Víš co? Na pár dnů teď odlétám za obchodem, ale jakmile se dostanu domů, zavolám ti, a pak se za tebou přiletím podívat do té tvé krásné malé zemičky, souhlasíš?“
Zvedla jsem k němu své uslzené smaragdy.
„ Slibuješ?“
„ Slibuju“, kývl a usmál se.
Chytla jsem se jeho odpovědi jako tonoucí se stébla. Prostě ZAMILOVANÁ!
„ Ale tak dlouho to nevydržím“, vyhrkla jsem to, co mě celou dobu deptalo, což jsem doplnila i srdceryvným vzlykem.
„ Napíšu ti číslo na mobil“, zamumlal a na jídelní ubrousek načmáral propiskou několik písmen.
Popotáhla jsem.
„ Tady je moje – a adresa“, broukla jsem a strčila mu do ruky papírek, který jsem v rychlosti popsala. Nechtěla jsem zůstat pozadu.
Přitáhl mě k sobě a opět políbil.
„ Odjíždím až za tři hodiny“, připomněl mi jakoby mimochodem.
Zazubila jsem se. Špatná nálada byla tatam.
Mrkl na mě.
„ A co s tím uděláme…?“

Saab lehce zabrzdil před budovou, kde jsem měla sraz s Lindou. Do desáté zbývalo ještě několik minut.
Seděla jsem vedle Jamieho na sedadle spolujezdce a pevně svírala jeho dlaň. Nechtěla jsem odejít.
„ Kdy letíš?“, zamumlala jsem, polykajíc slzy, které jsem stěží potlačovala.
„ Za dvě hodiny“, odpověděl poté, co zkontroloval čas na svých Rolexkách.
„ A nemohl bys…?“
„ Nemohl“, zavrtěl svou plavou hlavičkou, kterou jsem ještě před několika hodinami svírala v největší rozkoši ve svých malých dlaních.
Věděla jsem, že nemůže zůstat se mnou, ale za pokus to stálo, ne?
Za ty čtyři dny, co jsem prožila tady, v Edinborough jsem šíleně dospěla. Ne fyzicky, ale kdesi uvnitř. A jsem za to šíleně vděčná!
Myslím, že jsem poznala skutečnou lásku. A nelituju toho, že jí byl právě Jamie.
„ Měla bys nejspíš jít“, podotkl náhle a já se nepřítomně zaposlouchala do úderů věžních hodin.
Deset!
„ Miluju tě, Jamie.“
Naposledy jsem ho objala, naposledy ho políbila.
„ Miluju tě…“
Smutně se usmál.
„ Děkuju, Eliško.“
To byla jeho poslední slova.
Vystoupila jsem a mávala, dokud automobil nezmizel za prvním rohem.
Děkoval mi. Za co? Za moji lásku nebo za dnešní noc?
Raději jsem zamířila ke vchodu, abych nemusela hledět na pustou ulici. Do posledního okamžiku jsem věřila, že zaslechnu skřípění brzd a octnu se v obětí toho, který pro mě tolik znamenal. Ano – znamenal.
Když jsem brala za kliku pokojových dveří, nevěděla jsem, co mě ještě čeká.
Než jsem se nadála, koupila jsem dvě pořádné facky, každou z jedné strany.
Linda mě sledovala ohnivým pohledem, u úst jsem snad zahlédla cosi jako bělavou pěnu, která se drala ven.
„ Kde jsi byla“, zařvala na mě, až jsem se otřásla.
Co tak ječí? O chvilku jsem se zpozdila, to je fakt. Ale proto přece neměla právo na mě takhle řvát a mlátit mě jako Otloukánka.
„ No, u táty “, zalhala jsem.
Mlask!
„ Lžeš! Ptám se tě – kde jsi byla?“
„ Vždyť ti to říkám. U tá…“
Prásk! Tentokrát jsem větu nestačila ani dokončit.
Pochopila jsem až když jsem vstoupila do místnosti. V rohu seděl taťka a k němu se úzkostlivě tiskla jeho Pat.
Do pytle! Úplně jsem zapomněla, že s ním jsem měla sraz v půl desátý!
„ A… Ahoj tati“, zabreptala jsem. Nevěděla jsem, co říct. Takovej trapas.
Než jsem se stačila vzpamatovat, Linda se na mou adresu vynadávala tak, že by se za její slovník nemusel stydět ani nejubožejší městský povaleč.
„ Hotová coura“, křičela svým sopránem, až mi zaléhaly uši.
„ Jak sis mohla dovolit lhát mě i svému otci? To v sobě nemáš ani kousek studu? Tahat se po nocích s kde kým…“
„ Nápodobně“, prohodila jsem jedovatě a zpříma pohlédla na Lindu.
Určitě jí budu věřit, že se s panem Dillonem viděla poprvé v životě a objímala se s ním jen v rámci přátelských vztahů. Nejsem blbá!
Linda pouze ohromeně zachrčela.
Už jsem se jí nebála. Pryč byl všechen respekt.
Věděla jsem, že se o mě prostě bála, ale nejsem už malá. Mám vlastní rozum!
Tatík, který se až doposud krčil na malé taburetce v tmavé části místnosti, povstal. Z jeho tváře vyzařovala něco zvláštního, co jsem u něj ještě nikdy neviděla.
„ Eliško!“
Jeho hlas byl zvučný a kupodivu zněl velmi pevně a rozhodně.
„ To co jsi provedla Lindě je neomluvitelné. Vypařila ses z večírku s tím, že jsi domluvená se mnou. Víš, jak jsi ji – nás – vyděsila? Co kdyby se ti něco stalo?“
„ A co, prosím tě?“, odfrkla jsem nezúčastněně. Bla bla bla…
„ Přestaň“, utnul mě taťulda v půli věty. „ Tak kde jsi byla?“
Trhla jsem uraženě hlavou. To má být výslech?
Otočil se tedy směrem k Lindě.
„ Pokud vím, říkala jsi, že odpoledne odlétáte.“
Němě přikývla.
„ Do té doby beru Elišku k sobě. Zvládneš zabalit sama?“
„ Jistě.“
„ Fajn“, hlesl táta a mrkl na Pat. Ta mlčky zamířila k dveřím pokoje.
„ V kolik letíte?“, pokračoval směrem k Lindě.
„ Ve tři“, vydechla vysíleně.
„ Za dvě hodinky jsme zpátky. Eli?“
Zamračeně jsem popošla k Patricii, neměla jsem v úmyslu tátu víc urážet. I tak vyšiloval až dost.
Během cesty k tátově Seatu nikdo neřekl ani bů. Ticho by se dalo krájet.
„ Tatínku“, zkusila jsem to opatrně. To na něj vždycky platilo.
„ Nastup si“, prsknul jenom a otevřel dveře svého milovaného autíčka.
Uraženě jsem sebou praštila na zadní sedadlo. Když nechce přijmout nabízenou ruku ke smíru, prosím.
Přes zamlžené okénko jsem pozorovala okolní svět. V hlavičce jsem měla prázdno.
Půl hodinky. Stačilo tak málo a mohla jsem se vyhnout téhle nepříjemně hádce. Ale když Jamieček byl tak sladkej…
Ničeho nelituju. Ne a ne a ne! I kdyby se třeba všichni kolem mě stavěli na hlavu, nelituju. Ničeho!