Deidre - zlomené srdce (6. část)

Ležela jsem na čerstvě posečené louce roztažená jako mořská hvězdice. Nade mnou se skláněla tolik známá tvář a hladově mě líbala. Mezi vzdechy jsem zaslechla útržky vět: Neboj bejby, zahřeju tě…
Proč bych se měla bát? Tolik ho přece miluju.
Náhle se odněkud ozval pobavený smích a místo Jamieho se mi pod kalhotky dobývalo podezřelé individuum, které jsem před pár dny zahlédla před Lagunou.
Hi kotě…
Do háje, to je ale pitomej sen. Chci se probudit – hned!
Vysvobození se mi však nedostávalo.
Nedaleko jsem zahlédla přešlapující Lindu. Vážně pokyvovala hlavou.
Couro, couro, couro – slyšela jsem všude kolem sebe a navíc začalo hustě sněžit, hotový konec světa.
Nechci. Ne, já nechci, křičela jsem, bezmocně se zmítala pod násilníkem a snažila se ze sebe setřást jeho silné tlapy.
Ne, já nechci!
„ Nechcííí…!“
Prudce jsem otevřela oči a poněkud nechápavě zírala na pobledlou Lindu.
„ Co se děje?“, zamumlala a rozhlížela se kolem. Vypadalo to, že jí taky na chviličku klesla víčka, ale stoprocentně se jí nezdálo něco tak odporného jako mně.
„ Nic“, vykoktala jsem ze sebe a raději se zadívala z okýnka. Bouřkové mraky byly až nebezpečně blízko.
Skvělý. Takže až se vrátíme domů, čeká nás nejspíš pořádnej liják. Tě bůh.
Linda pokrčila rameny a převrátila se na druhý bok, až sedačka nepříjemně zaskřípala.
Letadlo bylo jen z poloviny obsazené, většinou samými staršími lidmi, z nichž dobrá polovina nedoslýchala. Tak jsem si alespoň nedělala žádné mindráky.
Podle hodinek jsem zjistila, že nejpozději do půl hoďky by mělo letadlo přistát. Žádnej zázrak, ale docela jsem se těšila.
Přitáhla jsem si zip u pleteného svetříku, nejtepleji zrovna nebylo. Brrr…
Vzpomněla jsem na rozhovor, který jsem před odjezdem vedla s taťkou. Nebylo vlastně na co vzpomínat.
Ty dvě hodiny, co mi zbývaly do odjezdu jsme strávili v cukrárně blízko hlavní třídy. Sami!
Pat nás opustila s tím, že si musí ještě něco zařídit, no to tak. Nechala prostě tátovi volný prostor ke kázání, které se k mému překvapení ale nakonec vůbec nekonalo.
„ Eliško“, začal táta poněkud strojeně. „ Jsi už téměř dospělá. Přesto ale nemáš právo courat se po nocích a tahat se s kde kým jako…“
Odkašlal si.
No tohle.
Měla jsem chuť vykřičet mu do tváře, že se s nikým netahám, jak se s Jamiem milujeme, ale pak jsem to vzdala. Pochopil by to vůbec?
„ Prostě – na tohle máš dost času“, ukončil svou myšlenku. Tím vlastně celý náš rozhovor skončil.
Hm, to si mohl ušetřit.
Pátravě se na mě zadíval.
„ Nic mi k tomu neřekneš?“
Peču na tebe, tatínku.
„ Měli bychom se vrátit. Linda určitě čeká – a Patricia taky“, broukla jsem jakoby mimochodem.
Pomalu se zvedal.
„ Chtěl jsem ti jen trochu pomoct“, zašeptal a já měla pocit, že v jeho hlase slyším zklamání.
Pitomost. Co čekal? Že mu hned všechno vyklopím?
Jestli se kdy komu svěřím s tím, co jsem prožila během těch čtyř dnů tady, určitě si za svého zpovědníka nezvolím zrovna taťku.
Některé věci se tatínkům prostě neříkají…

Za těch pár dní, které jsem strávila v Edinborough se doma ale vůbec nic nezměnilo.
Mamka byla stále roztržitá a sladce milá na všechny kolem, Kris – mou milovanou sestřičku, pořád nepustil nápad s tím, že se odstěhuje k Danielovi a Roman – ten se zase tak nesnesitelně vtíral…
Nebylo těžké zapadnou do starých kolejí a ponořit se do stereotypu všedního života.
Linda se před maminou příliš nechlubila s tím, jak jsem jí to zavařila, nejspíš se bála, abych neprozradila, kde a hlavně s kým trávila všechny volné večery. Schválně – na co by se asi vymluvila?
Nejdůležitější bylo mé umístění. O tom se Linda jako moje trenérka vážně nezdráhala mluvit.
To je toho, brblala jsem v duchu, když mi nejméně po tisící poplácal po rameni další cizí člověk.
Maminka říkala, važ si toho, lidé tě poznávají, jsi slavná!
Mě to ani za mák nebralo. A proč taky? Kdybych si z mistrovství přivezla aspoň medaili, možná bych to pochopila, ale takhle?
Co není může být, poučovala mě Linda, koza jedna pitomá.
Jenže mě to deptalo. Nemohla jsem pomalu ani vyjít na ulici. A to jsou podzimní prázdniny, ach jo! Ale co, alespoň se stihnu doučit školní látku. Moje absence sice trvala necelý týden, protože závody se konaly přes víkend, ale za to nic nedám.
Brrr, škola. Za dva dny mě to opět čeká. Ani všechna sláva světa mě nezachrání před slečnou Modráskovou a jejími božími logaritmy. Fuj!
Můj zrak padl na učebnici angličtiny. Nijak zvlášť v ní nevynikám, ale po minulém týdnu jsem dostala novou inspiraci, že…
Jamie…
Byla jsem doma necelých pět dnů, ale už teď jsem s nadějí každé ráno nahlížela do poštovní schránky. Jak dlouho může trvat, než dorazí dopis z Anglie? A co když se někde ztratí?
Až teď mi došlo, že jsem mohla říct Jamiemu i o telefonní číslo. V téhle době má každý svůj mobil, který má oproti psané podobě jednu výhodu. Můžete slyšet hlas milovaného člověka na x kilometrů daleko.
Jsem já ale nána.
Co se dá dělat. Jsem odkázaná na psaní dopisů, i když je pravda, že on můj telefon má. Třeba teď jenom nemá čas – vždyť přece říkal něco o obchodní cestě či co.
„ Eliško, kdyby mě někdo hledal jsem u paní Lískové“, zaječela mamka z přízemí.
„ Jasně“, houkla jsem ve stejném duchu, než za ní zapadly venkovní dveře.
Na nic jsem nečekala a ze stolku vytáhla dopisní papír. Když nejde hora k Mohamedovi…
Co mu mám ale napsat? Jak ho miluju? Jak se mi stýská?
Plnicí pero zaskřípalo na tenkém podkladu.
„ Můj nejmilovanější broučku…“ (vážně originální, že? Co ale chcete od šestnáctiletý cácorky).
Bum!
Okenní tabulka se zachvěla pod slabým nárazem. A znova.
Vyjukla jsem z pootevřeného okna a zklamaně se zašklebila. Kdo jinej.
„ Ahoj Elinko“, zahalekal Roman a nadšeně mi zamával. Moc dobře ví, jak tohle oslovení nesnáším!
Kysele jsem se usmála.
„ Co chceš?“
„ Co chci?“, vyrazil ze sebe překvapeně. „ Přece tebe. Neviděl jsem tě celý týden…“
Zabrubral to tónem, který by mě jindy dojal. Jenže teď mi připadal nesnesitelný.
Takový zajíc! Proč jsem se s ním kdy zahazovala?
„ A…?“, houkla jsem nezaujatě. Už aby zmizel. Nezdálo se však, že by se chystal k odchodu.
„ Pojď ven, je hezky“, vyhrkl na mě svůj návrh.
Celá nadšená.
„ Jsi se zbláznil, ne? Vždyť před chvílí lilo. Nebudu riskovat, že zmoknu a nachladím se.“
Zmateně si mě měřil.
„ Ale Elinko…“
Kruci, jak já to nesnáším!
„ Tak polez nahoru, no“, vydechla jsem milostivě a zapadla zpátky do pokoje.
Než jsem se nadála, stál přede mnou. Aby ne. Oddechoval, oči mu svítily, nevím, co si myslel.
„ Máma není doma?“, vyrazil ze sebe zadýchaně.
„ Ne. Je u Lísků“, odsekla jsem.
U našich budoucích příbuzných, měla jsem sto chutí dodat. Nálada pod psa.
Od té doby, co se Kristýna odstěhovala k Danielovi, jsem nehýřila vtipem jako dřív. Prostě mi chyběla, no!
Nevědomky jsem zamířila k nočnímu stolku a smetla z něho arch papíru.
Roman nemusí vědět, komu píšu. Bude stačit už to, co se mu chystám říct.
Zdálo se, že mě nepochopil.
Poněkud hrubě se ke mně přitiskl a začal mě neobratně líbat. Dřív mě to neuvěřitelně vzrušovalo. Prostě nána, no.
„ Chci tě“, šeptal mi ustavičně do ucha a nechutně mi slintal do výstřihu.
Tss, ten ani neví, co s ním. Zhnusil se mi.
„ Romane – pusť.“
Snažila jsem se ho odstrčit, ale byl horší než pijavice.
„ Romane…“
Stále mě nevnímal.
„ Romane“, zařvala jsem, až se otřásla i moje oblíbená knihovnička.
„ Pusť mě. Slyšíš?“
Zadíval se na mě.
„ Ty nechceš? Neboj, budu něžnej…“
Tupec! Si myslí, že je mistr světa nebo co?
„ Nechci“, promluvila jsem klidným hlasem a odtáhla se.
„ Proč?“
„ Protože tě nemiluju“, hlesla jsem prostě.
„ A to sis uvědomila až teď? Proboha, Eli, nedělej fóry a…“
„ Romane, tys mě asi nepochopil. Nemiluju tě a nechci tě. Je to prosté.“
„ Co mi tím chceš jako říct?“, vyštěkl v podivné předtuše.
„ Konec představení. Finito. The end.“
„ Ty mi dáváš košem?“, zahřměl. „ Mně?“
„ Něco jsi nepochopil, blbánku?“
„ To myslíš vážně?“, zařval o stupínek víš.
Ale já se ho nebála. Rozrazila jsem dveře svého pokojíku.
„ Jestli se ti to nelíbí, prosím…“, dodala jsem škodolibě.
„ Ty mrcho“, zaklel a hrnul se ke mně.
Měla jsem toho dost.
„ Vypadni“, doporučila jsem mu a neuvědomila si, že už taky řvu.
„ Já tě…“
„ Vypadni!!!“
Mlčky kolem mě prošel, seběhl několik schodů a hlasitě flákl dubovými dveřmi.
„ Mrcho“, zaslechla jsem ještě.
Lehce jsem se usmála a zapadla zpátky.
Tak to by bylo!

Jasně mami, já ti rozumím. Jo, jsem normální, neboj. Nejsem padlá na hlavu. Je mi fajn.
Obrnila jsem se už předem, čekala jsem, že na mě mamka spustí, jen co se vrátí od
Lísků. Zprávy se tu šíří rychle, to je fakt.
„ Ani nevíš, co jsem si dnes musela vyslechnout, Eliško. Proboha, co se mezi vámi stalo?“
Jen si sýčkuj, maminko. To stejně nepochopíš.
„ Že si to tak bereš“, prohodila jsem.
„ Eli.“
„ Prostě už mě nebavil, no. Mám vyšší cíle, víš?“, vystrčila jsem na maminu provokativně bradu.
Zaraženě vydechla.
„ A jaký, prosím tě? V šestnácti…?“
„ Určitě nesním o tom, že bych s Romanem strávila zbytek svýho života.“
„ Jsi nějaká hubatá“, vmísila se mezi nás Kris, která se přiřítila s mamkou. Jistě – posila.
„ Zmlkni“, usadila jsem ji.
„ No, Eliško“, nevěřila mamka svým uším.
„ Co je? Roman už mě nebere. A taky není takovej svatoušek jak jste si všichni mysleli“, dodala jsem po krátké odmlce.
„ Prosím tě“, přerušila mě mamina. „ Ani netušíš, jak tě má Románek rád.“
„ O tom jsem se dneska málem přesvědčila.“
Stejně vím, co mamku a paní Smetáčkovou žere. Že jejich naivní představy o tom, že já plus Roman rovná se velká světová láska, se nesplní.
„ Hele mamuš, nerozebírej to“, pokračovala jsem.
„ Smiřte se s tím, že dospívám a mám právo na vlastní názory. Romana neodsuzuju, ale nesedí mi. Jednoduše – je konec.“
„ Ale co mám říct paní Smetáčkové?“, zděsila se.
„ Co by. Ať si toho svýho synáčka strčí někam. Není jedinej“, frkla jsem a vyšla z jídelny.
Řečeno bylo vše. Proč to jen nikdo nemůže pochopit?
Hodila jsem sebou na svoji postýlku a neurčitě bloudila očima po stropě. Teda – spíš po blankytném nebi se zlatými tečkami.
Před pár měsíci jsem maminu přemluvila, aby objednala malíře a nechala nově vymalovat celý dům. Ve svém pokojíku jsem chtěla mít něco neobvyklého, bílá byla moc okoukaná. A taky jsem si říkala, že milovat se jednou s Romanem přímo pod hvězdným nebem by mohlo být vzrušující.
Sen se mi splnil, i když mým prvním nebyl Roman, ale Jamie a místo v teploučku mého pokojíčku jsem vzdychala na hotelové terase. No jo, realita je hold jiná.
Ozvalo se slaboučké zaklepání.
„ Hm“, broukla jsem, aniž bych se namáhala vstát.
Ze dveří vykoukla Kristýnčina hlava.
„ Čus ségra, můžu?“, zahlaholila.
„ Ne“, odsekla jsem a dál pozorovala souhvězdí Perseidy.
Zdálo se, že si má sestřička zákaz moc nepřipouští. Hupsla ke mně, až moje palanda zaskřípala.
„ Nemáš tu dost jinýho místa?“, řekla jsem otráveně. Nechtělo se mi moc dělit o moji postýlku.
„ Místa je tu dost“, uznala sestrunka moudře, ale ani se nepohnula.
Dělala jsem, že ji nevidím. Chviličku bylo ticho.
„ Hele, Eli, co se stalo v Edinborough?“
Zvědavost v jejím hlase jsem nemohla nepostřehnout.
„ Co by se mělo stát“, prohodila jsem na oko nechápavě.
„ Co, co“, durdila se Kris. „ Neříkej, že tě tak změnilo setkání se nadpřirozenem.“
„ Co to sem pleteš?“, namítla jsem. Moc dobře jsem však věděla, kam tím míří.
„ Tak jestli to nebyli Ufouni… Ty máš kluka!“
„ Jak jsi na to, proboha, přišla?“
„ Nenamluvíš mi, že jsi se takhle zcvokla jen z dobrý vůle.“
„ Hraješ si na psychiatra nebo co?“
„ Kdepak“, odmítla mé obvinění. „ Jen si myslím, že když se z ušláplý holčičky stane za pár dní šílená puberťačka, musí to mít nějaký důvod. A nejčastějším je zamilovanost.“
„ Co ty o tom víš..?“
„ To by ses divila“, zamumlala Kris, ale dál vyzvídala. „ Jak se jmenuje?“
Je pravda, že Kris je moje spřízněná duše, vždycky jsem jí všechno říkala, ale…
„ To je jedno“, zasyčela jsem nejistě.
„ Takže kluk. A miluješ ho?“
„ Jistě“, vybouchla jsem. „ Jinak bych přece…“
„ Eli, ty jsi se s ním…“
„ A co?“
„ A on tě má taky rád?“, zeptala se opatrně.
„ Neškemrej, stejně ti nic neřeknu“, prskla jsem nasupeně.
„ Jak myslíš“, pokrčila sestra rameny.
„ Abys věděla, nejsem závistivá“, promluvila těsně předtím, než mě opustila. „ Až se objeví, přijď mi ho ukázat, jo?“
Nemyslela to nejspíš ironicky, ale stejně mě vytočila.
„ To určitě“, broukla jsem a tím považovala náš rozhovor za ukončený.