A co bylo dál ( 10. kapitola)

Antoinette Giry zůstala stát nad schodištěm nehybně. Jen bělost kloubů na pevně semknutých rukou napovídala, jaká bouře se odehrává v křehkém těle této ženy. Udělám cokoli, abych operu La Garniére zbavil jejího fantoma. Když uviděla Raoula de Chagny jak se dává do řeči s kapitánem, nedokázala dál už jen postávat a rozčileně udělala několik rychlých kroků tam a zpět. Meg i Alain nemohli uvěřit, že toto je žena, kterou nebylo v běžném životě možné vyvést z rovnováhy prakticky ničím. Teď jí oči blýskaly a ze rtů jí v pianissimu splynul výkřik:
„Dala bych nevím co, kdybych věděla, o čem mluví!“
Chlapec u jejích nohou se pružně zvedl.
„Madam, dovolte mi, abych to pro vás udělal.“
Z výrazu maitress de ballet bylo dobře vidět, že v prvním momentě pocítila jen úlevu z toho, že našla nástroj k vyřešení svého problému. V zápětí však tuto cestu zavrhla.
„Ne, hochu. Mohl by ses dostat do potíží kvůli něčemu, co se tě vůbec netýká.“
„Když je to správné pro vás, nepotřebuju slyšet nic dalšího. A kromě toho víte, že pro kluka s mojí minulostí to bude hračka.“
Madam Giry váhala, i když tolik toužila vyslovit svůj souhlas. Udělám cokoli ... Vikomtova pohrůžka se jí stále vracela zpět. Stiskla rty. I ona musí udělat cokoli. Přikývla. Pak poodstoupila do hlubšího stínu, aby odtud mohla pozorovat Alaina. Meg se k ní připojila a nechápavě se zeptala:
„Ty ho necháš riskovat, že ho Raoul přistihne?“
Matka se k ní otočila. Ve tváři měla vepsaný takový strach o chlapce, že Meg okamžitě pochopila neoprávněnost své otázky. Ještě nikdy neviděla svou matku tak rozrušenou jako dnes. Stiskla jí ruku a přiměla ji, aby si pohlédly do očí. Když se tak stalo, řekla šeptem:
„To ti na tom člověku tam dole tak záleží?“
Madam Giry místo odpovědi jen přikývla. Nechtěla riskovat, že se rozpláče v okamžiku, kdy promění pravdu ve slova.
„Ale vždyť je to vrah, máti! Mohl zabít Christine! I Raoula a bůhví ...“ Meg matku vůbec nechápala a to ji popouzelo. Stěží potlačovaná nenávist v jejím hlase přiměly Antoinette Giry promluvit.
„Nikdy by Christine nezkřivil vlas na hlavě, Meg. Věř mi. Jsem si jistá, že ji zoufale miluje. Miloval ...,“ pouhý význam té gramatické záměny jí vehnal slzy do očí. Zamrkala a důrazně dodala: „Miláčku, nikdy jí nechtěl ublížit. Prostě ... všechno to mělo být jinak,“ povzdechla si.
Horkokrevná Meg se ale nechtěla přestat zlobit.
„Proboha, mami, zabil několik lidí! Zapálil operu, celé ty roky nás děsil! Kvůli němu teď stojíme tady venku a netušíme co s námi bude! To je málo? Proč ho bráníš?“
Madam Giry do té doby bedlivě sledovala, jak si Alain Guignet vede na své výpravě za informacemi. Nemohla se neusmát, když viděla, s jakou lehkostí se připletl až k vikomtovi de Chagny, a jak přirozeně působí celá zinscenovaná scéna rozbitého kola u vozíku, který bůhví odkud přitlačil. Alain měl pravdu, pro kluka s jeho minulostí to byla opravdu hračka.
Ze všech sil se snažila soustředit myšlenky natolik, aby dokázala dceři odpovědět na její otázku tak, že by ji tato odpověď přesvědčila. Nedělala si iluze o tom, že dívka na prahu dospělosti bude chtít svou matku poslouchat, tím méně přijmout její názor. Slova se jí hledala těžce.
„Možná jsem ti o tom všem měla říct dřív. Možná jsem s tebou vůbec měla víc mluvit i o jiných věcech než jen o dokonalém grand battement. Možná jsem se měla méně věnovat baletu a více své dceři...“.
Antoinette Giry se přerývaně nadechla a posadila se na schody.
„Pokusím se ti odpovědět otázkou. Jak je to s tebou a Alainem?“
Nečekaný obrat Meg zaskočil a sedla si také. „Asi ti nerozumím.“
„Co k němu cítíš? Je to kolega, kamarád, něco víc? Zkus mi to říct.“
Meg mlčela a přemýšlela nad odpovědí. Vycítila, že matce z nějakého důvodu nesmírně záleží na tom, co řekne..
„Je to kamarád,“ řekla, a vzápětí se opravila. „Ne, přítel.“
Ani tato odpověď ji neuspokojila a hledala dál.
„No, vlastně je spíš jako můj mladší bratr. Cos ho sem přivedla, jsme spolu vlastně pořád. Dělá mi všelijaké naschvály, teda, ne že já bych mu je nedělala,“ rozumovala nahlas. „Umí být moc milý ... a tak hezky tančí a zpívá a když něco chci, tak to hned udělá, a mám ho proto ráda ... a někdy mi s tím vším strašně leze na nervy. Přitom ho vídám, že je občas smutný, a on mi nechce nic říct a je jako pes, jenom kousnout ... Nějak mám pocit, že i když je on starší, tak jsem já ta silnější.“
Zdálo se, že Meg je sama překvapena závěrem, k němuž právě dospěla. Matka ji něžně pohladila po ruce.
„A vždycky mu všechno odpustíš, že?“
Meg se rozesmála: „Ale jistě! On prostě potřebuje někoho ...“. Nedořekla.
Antoinette Giry se dceři dívala do očí.
„No, právě jsi asi pochopila, jak mi na tom člověku tam dole může tolik záležet. I on potřebuje někoho, kdo na něj dá pozor.“
Plaše se usmála. Měla pocit, jako by se právě dceři zpovídala z nějakého hříchu, za nějž se odmítá stydět. Její prosté vyznání Meg odzbrojilo a přitiskla se k matce blíž.
„Nechtěla bys mi pověděla něco víc?“
Maitress de ballet se nepotřebovala rozmýšlet dlouho. Tíhu nesděleného tajemství už nedokázala dál nést sama.
„Tak poslouchej, holčičko....“.
Matka s dcerou sklonily hlavy k sobě a okolní svět i s jeho hořkostmi pro ně přestal existovat. Tak je o chvíli později zastihl i Alain. Vracel se lehkým krokem, protože splnil, oč byl požádán. Bral schody po dvou, a než došel k cíli, zaslechl jak Meg říká matce:
„Chápu tě. Nemůžu říct, že s tebou ve všem souhlasím, ale chápu tě.“
„To je víc, než v co jsem mohla doufat,“ odpověděla jí madam Giry a poplašeně vzhlédla, když se před ní objevil Alain. Napjaté očekávání bylo v jejím obličeji snadno čitelné.
„Madam,“ vydechl chlapec, „snažil jsem se ... nevím, jestli vám to k něčemu bude.“
Zaváhal a kradmo pohlédl na Meg. Maitress de ballet ho pobídla, aby klidně pokračoval.
„Policie tam dolů půjde znovu, madam. Zítra, a pak zase, dokud tamtoho nenajdou. Vikomt zaplatí policii, aby hledali pořádně, jak dlouho bude potřeba, madam. Budou tady pořád hlídat, ve dne v noci. Když ho chytnou, dostanou pěknou odměnu. Už zítra přijde oddíl deseti strážníků a začnou pročesávat sklepy. A taky poberou další věci tam dole, jestli by se třeba nedalo podle nich zjistit, kdo to je. Zítra taky začnou opravy, to prý taky platí pan de Chagny, a no ... a to je vlastně všechno,“ dodal Alain. Už během těch několika vět viděl, že jeho zpráva madam Giry rozhodně neuklidnila.
„Máti, nemůžeš nic dělat,“ řekla Meg. „Prostě nemůžeš. Nesmíš.“
Na okamžik se zdálo, že madam Giry chápe bezvýchodnost situace. Pak ale odhodlaně pohodila hlavou až se jí zavlnil její dlouhý cop.
„Nesmím. Ale udělám. Musím něco udělat, i když vůbec netuším co to bude.“ Otočila se k Alainovi. „Velice ti děkuji za pomoc. Mrzí mě, že jsem po tobě něco takového vůbec chtěla.“
Alain se jí maličko uklonil: „Madam, víte, že vy po mně můžete chtít cokoli. I tak budu vždycky vaším dlužníkem.“ Podíval se jí vážně do očí a opakoval: „Cokoli.“
Madam Giry na tuto velkorysou nabídku odpověděla jen úsměvem. Děti, pomyslela si.
„Je čas jít si lehnout.“
„Ještě počkej. Řekl přece cokoli, mami, cokoli,“ Meg se rošťácky zablesklo v očích a významně se odmlčela. „Nemohla bys po něm chtít třeba hrnek něčeho teplého na zahřátí?“
Všichni tři se zasmáli a najednou nic nebylo důležitějšího než tato chvíle.