Deidre - zlomené srdce (7. část)

Takový pipiny. Že já se s nimi kdy bavila…
Druhý den věděla o Romanově potupě půlka města. A všichni ho snad ještě litovali, chudáčka jednoho.
Když jsem se v úterý konečně objevila ve škole, nikdo mě nebral na vědomí. Jako bych měla prašivinu či co. Původně jsem myslela, že mě obsype houf mých věrných fanoušků, kteří po mém vítězství vytvořili fanclub. Jo, chyba lávky. Místo nadšených ovací mě čekalo až příliš chladné přijetí od našeho drahého kolektivu školních krásek. Vždycky jsem byla hlavní hvězdou – celá třída mě brala za nekorunovaného kápa, když se něco dělo, věděla jsem o tom jako první, každý mi doslova podlejzal…
Jenže Roman, který se dostal na výsluní teprve před půl rokem, kdy jsem se s ním začala všude oblizovat, neváhal všem nakecat, že já jsem ta potvora, co ho bez vysvětlení opustila.
Na jednu stranu jsem to brala. Jenže proč mu něco vysvětlovat? To podstatné jsem přece řekla dost jasně, tak jaký problém, že?
Cítila jsem na sobě pohledy plné opovržení po příštích šest hodin, stručně řečeno – po celé vyučování.
Tupouni!
Jindy by mě jejich chování vytočilo, teď jsem byla nad věcí.
„ Představte si, že mu řekla…“
Bára se ke mně poděšeně otočila. Tiše jsem se totiž přiblížila k hloučku a poslouchala jak na mě házejí špínu. Ale že i moje nejlepší kamarádka???
Zazubila jsem se a obhlédla celé hejno kdákajících slepiček.
„ Hm, tak copak jsem mu řekla?“
„ Eli…“
„ Roman je kretén. Zatahovat do našeho sporu ještě ostatní? Nevím, jak se před vámi ten miláček svíjel, ale jediný co jsem udělala je, že jsem mu dala košem.“
Bára lehce zamrkala.
„ A to se nestydíš?“
„ A za co?“, odsekla jsem nevrle. „ Měla bys mi být naopak vděčná, nemyslíš zlato?“
Propichovala jsem ji svýma smaragdovýma očima. Nesvěřovala se mi náhodou nedávno, že o Romanovi tajně sní? Teď má aspoň volný prostor.
„ Tak najednou. Z ničeho nic…“
Holky kroutily nechápavě hlavami.
„ Myslete si, co chcete“, broukla jsem do davu a raději zamířila k východu z učebny.
„ Je blbá“, zaslechla jsem ještě Šárku. Další beruška, co mi kdysi pila krev. Nemůže mi odpustit, že nikdy nedosáhla takového úspěchu jako já.
A co má sakra být?

Uteklo dalších osm dní a Jamie se stále neozval. Za tu dobu jsem mu napsala nejmíň třicet dopisů, ke každému přiložila svoje telefonní číslo, kdyby to předchozí náhodou ztratil, ale pořád nic. Pomalu jsem začínala věřit, že na mě zapomněl.
Ne, to ne. Miluje mě!
Doma se nic nezměnilo, ve škole bylo všechno při starém.
Z každé strany jsem teď slýchala alespoň malou narážku na mě a na Romana. Aby ne, naivky myslely, že spolu zůstaneme navěky.
Moje kuráž mě ale pomalu opouštěla. Stačilo by jen jedno jediné Jamieho slůvko a…
Mamka byla věčně v práci, s Kris jsem se nebavila a Bára mi připadala jako zrádkyně.
Nemám se komu svěřit, uvědomila jsem si při ranním vstávání. Nemůžu žít pořád z růžových představ.
Budík jsem opět zamáčkla a oddala se dalšímu snění.
Probudila mě až noční můra. Zmateně jsem zkontrolovala časový údaj. Jestli chci stihnout školu, musím do deseti minut vypadnout!
Hodila jsem na sebe ošoupané džíny a háčkovaný svetřík, hřebenem prohrábla vlasy a s batohem vláčeným deset metrů za sebou vyrazila k zbožňovanému gymplu. S líčením jsem se nenamáhala.
Vždycky jsem si potrpěla na svůj vzhled a dokonalý ohoz. Poslední dny jsem však absolutně nestíhala a po pravdě jsem na to ani nebrala moc zřetel.
Další zabitej den.
„ Eliško, to jsi ty?“
Jako by čekala někoho jiného.
„ Jo, mami“, houkla jsem směrem do kuchyně. Většinu svého volného času trávila právě tam.
Prošla jsem kolem klavíru v hale, na který už dobrých pět let nikdo nesáhl a zamířila jsem do svého pokojíčku. Ještě by mohla vyzvídat, co ve škole a nevím, jak bych vysvětlila tu čtýru z matiky.
„ Zlatíčko, přišel ti dopis.“
Dopis? Tak to jedině…
Rozeběhla jsem se za maminou a dožadovala se svého psaníčka.
„ Tady“, podala mi dopis s úsměvem.
Hmmm.
Moje nadšení stejně rychle opadlo.
„ Kdo píše?“
„ Ale nikdo“, špitla jsem a zamířila směr jídelna. Tam jsem se zhroutila na čalouněnou židli.
Houbelets Jamie. Linda!
Jak se mám a takový ty kindy.
Zmuchlala jsem papír v dlani.
Obálka měla skotské razítko. A koukněme, jak využívá svého volna. Nejspíš v náruči pana Dillona, ušklíbla jsem se kysele.
Ach Jamie. Proč mě tak trápíš???

Od mého návratu uplynulo čtrnáct dní. Domovní schránka zela prázdnotou a mně pomalu docházelo, že jsem pro Jamieho nebyla zase tak velká výhra. Ale uvnitř mě přesto doutnal malý plamének naděje.
Místo zamilovaných řádku jsem mu nyní psala dlouhé dopisy plné proseb. Výsledek bohužel žádný.
Ve třídě utichaly pomluvy o mém vztahu s Romanem. Kluci zarytě mlčeli a holky obracely svou pozornost směrem k mému bývalému. Sem tam jsem zaslechla výsměch na jeho adresu, že mě za těch osm měsíců nedokázal ani přefiknout, co je to prý za vola.
Bára měla nejspíš výčitky svědomí, dlouho si nevydržela hrát na uraženou a brzy přišla s prosíkem zpět. Byla jsem vlastně ráda – potřebovala jsem se někomu svěřit. A ona je vcelku fajn, uvědomila jsem si. Chtěla jsem se opět radovat ze života, a nemít ty hnusný přepady skleslé nálady. Nežiju jen z toho.
Snažila jsem se vylepšit si i několik známek, poslední dobou jsem moc dobrých nenachytala.
Šplhla jsem si hlavně v anglině, stále mě nepustila touha vyrovnat se Jamiemu. Co kdyby se přece jen někdy ukázal.
Překvapila jsem i profesorku Modráskovou. Poněkud nevrle mě posadila po sálodlouhém zkoušení do lavice s dvojkou. A z logaritmů!
Když jsme je s Bárou rozebraly, došlo mi, že to není nijak obtížné.
Stejně jsem váhala, jestli se jí mám svěřit s tím, co se mi stalo v Edinborough. Nakonec zvítězila má upovídanost.
„ To jsi se s ním vážně…“, Báře nešlo to slovo přes rty.
Němě jsem přikývla.
Byly jsme rozložené na mojí postýlce, mamina měla zase denní.
„ Jenže Eli, po třech dnech… Vždyť ho vůbec neznáš“, pokusila se namítnout.
Lehce jsem ohrnula ret.
„ S Romanem jsem chodila přes půl roku. A teprve teď vidím jakej je to hajzl!“
Bára mi dala vcelku za pravdu.
„ Je fakt, bylo to od něj dost ubohý. Ale asi tě má rád.“
„ Hm“, brumla jsem.
Dalších pět minut bylo všude kolem hrobové ticho.
„ Ty, Eli“, vzpomněla si náhle Bára. „ A to – chránili jste se nějak?“
Zatrnulo ve mně, nasucho jsem polkla.
„ Jak chránili?“
„ No, já nevím… Kondom, pilulky a tak“, rozumovala kamarádka.
Nechtěla jsem přiznat, že v tom spěchu na to ani jeden z nás nepomyslel.
„ Jasně, nejsem pitomá“, vyrazila jsem ze sebe trošku přiškrceně a odvrátila od ní zrak.
„ To je dobře“, zamumlala. „ Bejt těhotná v šestnácti by bylo dost blbý, nemyslíš?“
„ Nestraš“, přerušila jsem ji. Nutně jsem potřebovala stočit řeč jinam.
„ Radši mi řekni, co Oskar?“, napadla mě spásná myšlenka.
„ Co? Jo, dobrý. Teď je v Brně, předevčírem volal, že je v pohodě. Našel si i nějakou babu. To víš, máma vyšilovala.“
Oskar Dvořáček, bratříček drahé Báry. Dokonce chodil s Kris, ale moc jim to neklapalo.
Jeden čas jsem pro něj horovala i já. To mi bylo, myslím třináct. Nádhernej blonďák s čokoládovýma očima, druhý Jamie… Ne, nemůžu je přece srovnávat, to nejde. Oskar byl boží, ale Jamieček je můj! Nebo byl?
Tajně jsem setřela slzu, která se drala ven z mých přivřených víček. Bára si toho nejspíš všimla a radši se vytratila. Stejně mi říkala, že jde jenom na skok.
Po jejím odchodu jsem se vrhla na stolní kalendář a zalistovala pár týdnů zpátky. Kdy jsem naposledy…?
Zhluboka jsem si oddechla. Měsíčky jsem měla těsně před odjezdem, takže mám nejmíň týden rezervu.
Proč bych měla být těhotná?
Bára mi nasadila brouka do hlavy, takže jsem se nemohla soustředit ani na psychologii, z které jsme měli psát druhý den opakovací test.
Co když má pravdu?
Blbost!
Za týden se tomu zasměju.
Ale co když ne???
Zbývá jen čekat.

Modrá! Do prkýnka, modrá!
Nevěřícně jsem se opírala o záchodovou mísu a vyděšeně zírala na malé okénko, které se zbarvilo do tmavomodré.
To je snad zlej sen! Určitě jsem udělala něco špatně.
Prošla jsem celý návod ještě třikrát, ale musela jsem mu dát za pravdu.
Vítej mezi maminy, Elo, znělo mi sarkasticky v uších.
Cha – a jaká je pravděpodobnost toho, že se test mílí? Minimální.
Otevřela jsem dveře kabinky a zamířila ke dveřím učebny. Po cestě jsem výsledek vyhodila do odpadkového koše na chodbě.
Matika!
Zbytek hodin jsem prožila jako ve snách. Po skončení jsem místo do školní jídelny utíkala rovnou domů. Připadala jsem si jako štvaná zvěř, potřebovala jsem se izolovat od okolí. Jako by každý, kdo o mě jen pohledem zavadil, tušil tu úděsnou novinku.
Těhotná v šestnácti!
Dobrý, ujišťovala jsem sama sebe, když se mi menses zpozdila o dva dny. Se stává.
Jenže týden už je vážně moc.
Těhotenský test jsem si kupovala na opačné straně města. Mladý lékárník na mě koukal, jako bych spadla z višně, když jsem ze sebe konečně vymáčkla co chci.
Krabičku jsem u sebe nosila další tři dny, nebyla jsem připravená. Až dneska.
„ Jak bylo ve škole?“, zeptala se mamča, když jsem ji míjela na schodech. Bože, ona už to taky ví!
„ Jako vždycky. Otrava.“
Kývla a dál mě nezdržovala.
Moje první kroky vedly na toaletu. Až když jsem si opláchla obličej byla jsem schopná trochu uvažovat.
Co teď?
Báře bych se nesvěřila ani za nic, styděla bych se po těch slaboduchých kecech, co jsem před ní vedla.
Kris!
Vrhla jsem se k telefonu a vyťukala číslo k Lískům.
Co jí řeknu? To je jedno. Je to moje sestra, pochopí mě.
„ Prosím, Lísková“, ozval se ze sluchátka příjemný hlas.
„ Dobrý den, tady Eliška. Mohla bych mluvit se ségrou?“
„ To jsi ty, Eli? Je mi líto, Kristýnka odjela s Danem do Budějovic a nevím, kdy se vrátí. Stalo se něco?“
Zavěsila jsem bez pozdravu.
„ Komu jsi volala, broučku?“, houkla mamina a zvědavě nakoukla do mého pokoje.
Nadechla jsem se.
„ Mami, musím ti něco říct…“