Deidre - zlomené srdce (8. část)

Drahá matinka si pozvala na pomoc dokonce i Lindu.
„ S kým sis to, probůh, uhnala?“, hořekovala zoufale.
Mlčky jsem civěla před sebe a nebrala ji na vědomí.
„ To jsi se s ním, ty huso hloupá, musela rozejít právě teď?“
Ona si snad myslí…
„ Sím tě“, prskla jsem uraženě. „ Snad si nemyslíš, že by se Roman na něco takovýho zmohl?“
„ A kdo teda?“
Dělala jsem, že ji nevidím.
„ Lindo?“, dožadovala se matka trenérčiny podpory.
Linda na mě zpříma pohlédla.
„ Je to toho zmetka, co jsi s ním poslední noc utekla, viď?“, uhodila na mě.
„ Cože???“
Mamka netušila, o kom to Linda mluví. Ještě to tak.
„ A co?“, odsekla jsem a ani nemrkla.
„ To je vrchol“, vyšilovala mamča nepříčetně. „ Ona si nám klidně řekne, že…“
„ Počkej“, přerušila ji Linda a obrátila se na mě.
„ Co s tím chceš dělat?“
Taková stupidní otázka.
„ Nechám si ho.“
Mamina se hystericky rozesmála.
„ To chceš být svobodná matka v šestnácti? Bez ukončení vzdělání? Bez ničeho?“
„ On si pro mě přijde“, zamumlala jsem zatvrzele.
Linda se usmála a na jejích rtech jsem zahlédla něco jako známku opovržení.
„ Drahá Eliško“, začala jedovatě. „ Jak málo víš o životě. Ten syčák se tu už nikdy neobjeví.“
„ To není pravda“, vylítla jsem jak čertík z krabičky. Uhodila na tenkou strunu.
„ Holčičko, v dnešní době už neplatí naivita pohádek“, pokračovala. „ Ptám se tě znova – co s tím chceš dělat?“
„ Nechám si ho.“
„ Ty couro“, vypěnila mamka.
„ Klid“, tišila ji Linda.
„ Elo, půjdeš na interrupci.“
Potrat? Nikdy!
„ Jinak vypadni“, doplnila ji matinka. „ Táhni si kam chceš!“
Uraženě jsem se zvedla.
„ Elo“, Linda mě chytila za ruku. „ Přemýšlej.“
A o čem?
„ Stačí malý zákrok. A potom se můžeš vrátit do normálního života. No tak. Všechno jako dřív. Usmíříš se s Romanem…“
„ Zbláznila ses?“, zařvala jsem.
„ Tak ne“, kapitulovala v otázce mých lásek. „ Jsi mladá. Nekaž si život. Kariéru máš před sebou, do dvou let tě čeká medaile, tím jsem si jistá. A potom – co s dítětem? Sama jsi ještě dítě.“
Co to tu blábolí? Snad si nemyslí, že nechám “zavraždit“ toho ubohého malého tvorečka? Gynekolog přece říkal, že pokud dítě chci…
„ Je to miminko lásky. Nenechám si ho vzít!“
„ Nevíš co říkáš“, utnula mě mamka. „ A není ti osmnáct. Klidně ti můžu přikázat…“
„ Neposlechnu tě!“
„ Tak vypadni,“ zaječela.
Mám toho dost, tady se nedá dýchat.
Vyběhla jsem do chladného večera a zamířila neznámo kam.

Znatelně se setmělo a navíc se ze zamračeného nebe spustilo několik nepříjemných kapek, které padaly do mých vlasů a ničily tak dokonalý účes.
Kam teď?
Vrhla jsem se do první telefonní budky na rohu ulice. Sakra, není na kartu.
Vysypala jsem z peněženky několik drobáků a přemýšlela, komu vlastně zavolat.
Kris? Taťkovi? Báře?
Uvědomila jsem si, že sestra je s největší pravděpodobností ještě na tom svém neohlášeném výletě. Moji domněnku zanedlouho potvrdila i paní Mc Keanová.
Táta. Má to vůbec cenu? Má vlastní život, novou rodinu… Máma už ho ale určitě se vším seznámila, takže s velkou podporou počítat nemůžu.
S nevelkým odhodláním jsem vhodila mince do žravého automatu.
Tút, tút, tút.
„ Vávra, prosím?“
Drclo ve mně. Stále jsem si nezvykla na svou druhou „matinku“.
„ Pat? Tady Eliška. Můžu mluvit s tátou?“, vymáčkla jsem ze sebe.
„ Není doma“, zašveholila.
„ A kdy se vrátí?“
„ To netuším. Tak kolem desáté? Eliško?“
„ Hm“, broukla jsem zklamaně do sluchátka.
„ Volala k nám tvoje mamka. Hele – nechceš si to nechat, že ne?“
Ta koza jedna pihovatá!
Flákla jsem sluchátkem a rozeřvala se. Odtud s pomocí počítat nemůžu.
Venku se mezitím strhla hotová vánice. Prudký liják bičoval budku a navíc na její dveře zaťukal nevítaný host.
„ Slečno, byla byste tak laskavá a uvolnila místo?“
Dědek jeden plesnivej!
Vyplázla jsem na něj jazyk a vypadla z budky.
Bára, moje jediná záchrana.
Než jsem se dostala k malému rodinnému domku, byla jsem promoklá až na kůži.
„ Eliško?“, uvítala mě překvapeně paní Dvořáčková.
„ Dobrý večer“, pozdravila jsem způsobně. „ Bá – Bára je doma?“
Zuby mi o sebe cvakaly až závratnou rychlostí.
„ Je, pojď prosím tě dál. Jsi úplně mokrá!“
Omluvně jsem se usmála, když jsem v předsíni pokapala benátský kobereček.
„ Zapomněla jsem si deštník.“
Bářina maminka zavrtěla nechápavě hlavou.
„ Jdi nahoru, uvařím ti čaj. A ať ti Bára půjčí něco na sebe, nebo nastydneš“, zaslechla jsem ještě.
Vpadla jsem do kamarádčina pokoje bez zaklepání. Seděla právě nad učebnicí dějepisu a snažila se nadrtit Stoletou válku nazpaměť.
„ Eli“, zděsila se, když mě uviděla. „ Co se ti stalo?“
Pokrčila jsem rameny. Na víc nečekala a začala štrachat ve skříni mezi oblečením.
„ Tady, snad ti to bude“, zamumlala a podávala mi černé kalhoty a tričko s potiskem.
„ Dík“, špitla jsem, když po mně ještě hodila zelenou mikinu.
„ Tak co se stalo, povídej“, vyzvala mě po chvilce mlčení.
Usadila jsem se do proutěného křesílka naproti ní.
„ Chytla jsem se s mámou“, zalhala jsem. „ Mohla bych tu dneska přespat?“
„ Jasně“, usmála se Bára. „ Mamuša má stejně noční.“
„ Báro…“
Mám, nemám.
Pátravě po mně jukla.
„ Víš, jak jsme se před pár dny bavily o… no ty víš o čem.“
„ Leze to z tebe jak z chlupatý deky“, zarazila mě se smíchem.
Její vtipkování mi šlo pomalu na nervy. Tohle je vážná věc!
„ Já nevtipkuju“, šlehla jsem po ní ohnivým pohledem.
Zmlkla.
„ Báro, já jsem těhotná.“
„ Cože? Jako v tom?“, zakuckala se.
„ Proto jsem odešla z domu. Chtějí, abych šla na interrupci“, pokračovala jsem tupě.
„ No – počkej“, vykulila na mě Bára oči. „ Snad si to nechceš nechat?“
Zachytila můj podrážděný pohled.
„ Nebuď blbá, Eli. Copak se cítíš zralá na chování? Kašli na to. Víš kolik můžeš mít dětí? Vždyť to byl jenom blbej úlet, neplať za něj tak vysokou daň.“
Husa jedna hnusná, blbá, závistivá… A to jsem tajně doufala v její solidaritu.
„ Dík za pochopení“, procedila jsem skrz zuby.
„ Eliško, neblbni. Chtěla jsi znát můj názor. Řekni – už tě v tom nápadu někdo podpořil?“
Mamka, Linda, Patricia, nejspíš i taťulda a teď i Bára – každý mi to rozmlouvá. Něco na tom bude, ale…
Budu o něj bojovat, děj se co děj. Nedám ho!
„ Eliško“, zahuhlala paní Dvořáčková přes zavřené dveře. „ Máš tu návštěvu.“
Kdo by mě tu hledal v tak nekřesťanskou hodinu? Leda totálně vypatlanej magor!
„ Mami? Tati?“
Nevěřila jsem vlastním očím!
„ Eliško – pojď!“, zavelel tatík rozhodně. Co tu dělá?
Nejistě jsem přešlapovala na prahu.
„ Jdi“, šeptla Bára a mírně mě postrčila kupředu.
Zrádkyně! Tohle jí nikdy neodpustím!
Taťka mě poněkud drsně uchopil za paži a táhl k autu jako hadrovou panenku.
Proč jen nejsem schopná nic říct?
„ Všechno bude fajn“, mumlala mi mamina cestou do vlasů.
Nevěřím.

Jak jsem se jen mohla nechat přesvědčit?
Sestřička mi už stačila píchnout uklidňující injekci, ale ani silná sedativa nedokázala zabránit mým pohnutým myšlenkovým pochodům.
Za ten týden, co si mě všichni vzali pořádně do parády, neustále do mě hustili, ať nejsem tak pitomá a nedělám problémy, mě dokázali psychicky zlomit. Věřila jsem, že mám silnější vůli. Jenže poslouchat matčin usedavý pláč, tátovo hromování a Lindiny výčitky, to by snad muselo dodělat každého normálního člověka.
Ztěžklou dlaní jsem si přejela po vzdouvajícím se bříšku. Zatím tam je.
Vyměním tě pro klid v rodině. Zklamu tě, ale musíš mě pochopit!
Ještě předevčírem jsem se nabádala, že kvůli tobě musím vzdorovat. A teď?
„ Můžeme?“, ozval se cizí hlas. Že jde o zřízence jsem pochopila, až když se nade mnou sklonil.
Nepřítomně jsem přikývla.
Ani pořádně nevím, jak jsem se ocitla na sále.
„ Neboj se, nebude to moc bolet“, uklidňoval mě doktor – gynekolog.
Kolena, která jsem doposud držela pevně stisknutá u sebe mi někdo násilím oddělil.
Chtělo se mi křičet.
Nechte toho… Ne. Ne. Ne!!!
Nevyloudila jsem ze sebe ani hlásku.
Postarší sestra na mě hleděla skrz roušku jako by říkala – Jo děvenko, za blbost se platí.
Odpusť mi to. Prosím tě… Odpusť!

Rozhlédla jsem se kolem. To už je konec?
Něco mi tu nesedělo. Neříkal náhodou někdo, že hned po zákroku můžu odejít? Místo toho ležím a nikdo mi nenamluví, že jsem ještě na sále. Tohle je nemocniční pokoj!
„ Eli?“
Kris mě soucitně pozorovala a snažila se mi setřít slzy, které se mi nevědomky řinuly z očí.
Chtěla jsem něco říct, ale nemohla jsem zabučet ani bééé.
„ Nemluv“, pobídla mě sestrunka. Tím mě ale neodradila.
„ Co se stalo?“, zaskřehotala jsem.
„ Nějaké komplikace, nechali si tě tu na pozorování“, zamumlala Kris a raději uhnula pohledem.
Komplikace?
Zahleděla jsem se na propadlé břicho. Takže je po všem. Ale co dělám tady?
„ A – proč jsem ještě tady?“
„ Mamka přijde odpoledne“, vyhnula se přímé odpovědi tázaná. „ Za chvilku půjdu.“
„ Kolik je?“, zachrchlala jsem. Co to mám s hlasem?
Sestra vrhla kraťounký pohled na levé zápěstí.
„ Půl desáté, proč?“
No moment. Na řadu jsem přišla až v jedenáct, tak jak může být o hodinu a půl míň?
„ A kolikátého je?“
Kris se pozastavila. Nejspíš mou otázku čekala.
„ Byla jsi téměř dva dny v bezvědomí, Eli.“
Dva dny!
Sesunula se na mé lůžko.
„ Proč jsi mi to neřekla, Eli? Proč jsi mi neřekla, že čekáš dítě? Něco bychom určitě vymyslely.“
Ta by mě ve štychu určitě nenechala. Ale je pozdě, příliš pozdě.
„ Nebyla jsi doma“, špitla jsem provinile. Teprve teď na mě doléhaly ty skutečné výčitky.
„ Krucipísek“, zahučela Kris nakvašeně.
„ Kdybys zavolala ráno…“
„ Bylo by stejně pozdě“, vzdala jsem naši konverzaci a odvrátila hlavu.
Sestřička se chystala k odchodu.
„ Kris“, hlesla jsem, když už byla napůl mimo pokoj. „ Dva dny v bezvědomí – ty mi něco tajíš, viď?“
Zase za sebou zaklapla a pomalu se přiblížila.
„ Vážně to chceš vědět?“
Jak se může ptát?
„ Dobře. Dřív nebo později by ses to stejně dozvěděla, ale nevím jestli ti to můžu…“
Zadrhávala se. To není dobré znamení.
Zničeho nic mě objala, div mě neuškrtila.
„ Teď musíš být silná, Eli“, šeptala mi do ucha a pevně mě svírala ve svém náručí.
Co se to děje?
„ Kris?“
„ Eliško“, promluvila konečně. Do očí se mi přitom nedívala.
„ Při interrupci došlo k silnému krvácení. Nemohli ho zastavit a… museli ti vzít dělohu.“
Asi mi to dost rychle nezapaluje.
„ Dělohu?“
„ Eli“, vydechla zničeně a rozplakala se.
„ Kris?“
„ Nebudeš moct mít děti“, vybuchla konečně. „ Už nikdy!“
Nikdy!
Sestřino objetí povolilo, ale mně to nepřišlo.
Nenávidím je! Všechny!!!
Vzali mi moje miminko a teď mi řeknou, že už nikdy žádné mít nebudu? Nikdy?
„ Nesahej na mě“, zařvala jsem a vytrhla se prudce Kris.
„ Eli.“
„ Nenávidím vás! Nenávidím!!!“
„ Eliško.“
„ Tebe, naše, všechny! Jak já vás nenávidím!“
Kris zpanikařila a rozrazila dveře na hlavní chodbu.
„ Sestřičko!“
Zdravotnice se přiřítila s doktorem v patách a ihned se po mně vrhli.
„ Pusťte mě“, ječela jsem rudá vzteky. „ Pusťte, já vás zabiju! Moje dítě!!!“
„ Deset miligramů Apaurinu“, zabrumlal lékař a zkušenou rukou mi vbodl jehlu do pravého předloktí. Sestra mě společně s Kris držela, abych se tolik necukala.
„ Za chvíli se uklidní“, zamumlal směrem k mé sestřičce a vyvedl ji z pokoje. „ Obyčejný nervový záchvat.“
Obyčejný?
Brýlatá sestra povolila své sevření a když viděla, že už se nebouřím, přikryla mě a pohladila mateřskou rukou po vlasech.
„ Chudinko.“
Její soucit mi byl absolutně volný.
A na nic.

Konec I. části