Jennifer Davis 1/5

Proužek na těhotenském testu se pozitivně zbarvil. Po pětiletém snažení. Nával plánované radosti se ale nekonal. Jak dlouho na to Jennifer čekala, jak dlouho se o to pokoušela spolu se svým přítelem. A teď, když se to hodí nejmíň, se to podařilo.

***

Zrovna teď … Bože, proč mi to děláš. Teď, když jsem se chtěla s Frankem rozejít. Teď když jsem poznala George. Co budu dělat, co bude dál? Rozejdu se s Frankem? Tak dlouho čeká na dítě, nenechá mě jen tak odejít. Co kdybych řekla, že je Georgovo? Frank mi to možná uvěří, ale Georg? Jedině že by na mě sestoupil Duch svatý. A co potrat? Nene, to ne. Sama na dítě čekám pět let a teď bych to měla zahodit? V žádném případě, musím si promluvit s Frankem.

***

Jennifer se opřela do zvonku panelového domu na zapadlém sídlišti v Londýně. ,,Ahoj Franku, to jsem já, zapomněla jsem si doma klíče.“ Frank jí nadšeně pozdravil, zazvonil na automatické otvírání dveří a zavěsil sluchátko.
Nohy jí do schodů málem nevynesly, pod tíhou očekávaného rozhovoru jí připadal každý krok jako krůček po tvrdnoucím betonu.
Čtvrté patro.
Třetí dveře.
Dvě zaklepání,
jedna chvilka do otevření.

***

Bože já mu to neřeknu, nedokážu to, nemám na to. Ahoj Franku, jsem konečně těhotná, není to super? Jo a ještě něco .. Rozejdeme se, bude to pro oba lepší. Jsem totiž znovu zamilovaná. Možná je to ten pravý … Možná naposled. No výborně. To mu opravdu neublíží.
Kde jsou ty časy, kdy jsme se procházeli po pláži a stačila nám vzájemná blízkost? Kde je naše milování v písku? Kde jsou naše procházky za deště, čaje u svíčky, když vypadl proud. Odřená kolena od vytírání, když nás vytopili sousedi? Kam se to všechno vytratilo? Je snad pryč těch osm let? Pohřbil snad lásku čas? Zabil jí nezdar v pokusech o dítě? Ale teď se to přece povedlo … Jenže je pozdě. Miluju George, opravdu ho miluju.

***

,,Jak ses měla? Ráno jsi tak strašně pospíchala, až jsem si myslel, že se mi vyhýbáš … Ty klíče máš nastole u kafe,co jsem ti ráno uvařil … Ani jsi ho nevypila. A taky tam je ten katalog na dovolenou, koukal jsem na to, co bys říkala třeba Krétě? Teď je tam prý nádherně.“ Na chvíli si odmlčel a zadíval se do země: ,,Třeba se nám tam podaří i to miminko.“ Zasněně se na ní podíval, odpovědí mu však byl jen podivný výraz v Jennině tváři. Směs obav, výčitek, strachu a výčitek byla na pokraji výbuchu. ,,Pospíchala jsem … promiň, nevšimla jsem si kafe ani katalogu. Franku, musíme si promluvit.“ Frank se zastavil, chytil jí za ramena a zvedl bradu, aby jí viděl do očí. ,,Děje se něco? Stalo se ti něco?“ Uhnula pohledem. ,,Děje se nic a vlastně všechno, ne Franku, počkej, nech mě mluvit. Posaď se na to,“