Ach ti Angličané

Dopisy ještě chvíli chodili, ale pak zavládl klid.-Tedy vcelku klid, protože nějaký ten vlezlý novinář se vždycky najde. Lucka doprovodila Daniela ještě na několik podobných akcí. A už si vcelku zvykla, začala se ve společnosti slavných pookřávat, bavila se s nimi a také je už dokázala odhadnout.
Jejich vztah se ještě víc utužil. Lucka už si neuměla představit, co by bez něj dělala. Když spolu byli půl roku, z ničeho nic se Daniel zeptal: „Nechtěla by ses ke mně přestěhovat?“ Nečekaná otázka ji zaskočila, a tak na něj chvíli jen zírala.
„Nastěhovat se k tobě?“ zopakovala.
„No jasně, stejně jsme spolu co můžeme.“
„To je pravda“ přikývla a tváří jí rozehrál široký úsměv.
„Tak odpověz“ žadonil, „prosím, šíleně moc chci vědět jestli jo nebo ne.“
Upřel na ni žadonící pohled. Ještě malinkou chvíli si vychutnávala pohled na něj a až řekla: „Chci.-Chci se k tobě přestěhovat.“
Radostně vyskočil a sevřel ji v náruči.
„A kdy se nastěhuješ?“
Zamyslela se.
„A kdy že to odjíždíš?“
„Za dva dny.“
Daniel totiž jel na měsíc natáčet do Francie. Lucka to datum znala až moc dobře, ale nevěděla, jak mu má odpovědět, a tak získala čas.
„Až se vrátíš“ vypadlo z ní nakonec.
„Cože?“ zeptal se překvapeně, „proč?“
„Protože nechci bejt u tebe sama. Ještě víc bych myslela na to , že tě neuvidím.“
„Tak dobře.“
„Už se těšim. Bude to určitě úžasný. Teda až na to, že budu mít delší cestu do školy i do baru.“
„Tak tu práci v baru pusť, mám na kontě miliony-“
„To je sice pravda“ zarazila ho, „ale já chci bejt aspoň trochu soběstačná.“
Chvíli mlčel a jeho výraz vypovídal, že se mu vůbec nelíbí, že chce Lucie dál pracovat.
Zhluboka se nadechl a, alespoň prozatím, toto téma přešel.
„Tak ti koupím auto“ navrhl.
„Ani náhodou“ odmítla razantně, „vybourala bych se na první křižovatce.-Nechápu proč máte volant na druhý straně.“
„Dobráá, tohle vyřešíme jindy“ řekl rezignovaně a místo dalších dohadů jí dal raději pusu.

Měsíc bez Daniela byl nekonečný. Dny jí splývali v jeden celek. A díky tomu se den ode dne víc těšila, až se k Danymu přestěhuje.
Když se Daniel konečně vrátil, nadšeně mu skočila kolem krku s takovou prudkostí, že ho málem srazila k zemi. Pevně ji sevřel v náručí, nechtělo se mu pustit ji.
„Tak co jsi tady celej ten měsíc dělala?“
„Vcelku nic, prostě to co vždycky, ale ty povídej.“
„Já? Tak dobře povim ti to při nějakém skvělém jídle, mám hlad, že bych neodmít ani rezavý hřebíky.“
Lucka se rozesmála.
„Promiň“ řekla, když se zklidnila, „představila jsem si, jak přijdeš do železářství a řekneš: kilo hřebíků s kečupem.“ Teď se zase rozesmál Daniel.

„A kdy se ke mně teda nastěhuješ?“
„Klidně hned“ odpověděla.
„Fakt? Ať si to myslela jakkoli, beru tě za slovo.“
Zatvářila se překvapeně, ale pak řekla: „Tak jo.“
„Skvělý“ okomentoval to a zvedl se k odchodu.
Jeli tedy rovnou k Lucce. Sbalit Lucčiny věci jim moc práce nedalo, moc jich totiž nebylo.
Přišlo jí až neuvěřitelné, že najednou bydlí v tak velkém bytě. Připadala si jako v pohádce nebo spíš jako Alenka v říši divů.
„Lásko?“
„Hm.“
„Zavři oči.“
„A proč?“ zeptala se zvědavě.
„Neptej se a zavři kukadla.“
Ušklíbla se, ale přeci jen je zavřela. Vzal ji něžně za ruku a něco jí do ní dal.
Otevřela oči a zjistila, že v ruce drží malou krabičku. Pomalu, pomalinku ji otevřela. Byl v ní zlatý řetízek, skládaný z malých článků a přívěsek bylo velké srdce.
Nadechla se, ale nic neřekla.
„Chtělas něco říct?“
„Jen že je nádhernej, moc děkuju.“
Sotva to dořekla, objala ho kolem krku.
„Zapneš mi ho?“ zeptala se.
„A dokonce rád“ přiznal. Sotva jí řetízek zapnul, popadl ji kolem pasu a přivoněl si k jejím vlasům.
„Šíleně si mi stejskalo.“
„To mě taky. Všechny ty dny bez tebe mi přišli děsně prázdný.“
„Tak to budeme muset ten návrat pořádně oslavit“ řekl a políbil ji.