Kdysi dávno

Princezna se rychle vzpamatovala a měla na Nera vztek, že se objevil zrovna v tu nejnevhodnější chvíli. Ale když viděla, že bratr je upřímně rád, že je vidí, odpustila mu.
Tryskem urazili zbývající cestu ke hradu. Na hlásce je viděli a začali troubit.
,,To zrovna nemuseli!‘‘ křikl Derick přes rameno. Nikdo mu neodpověděl.
V podhradí zvolnili a krokem projížděli mezi lidmi. Nerissa si všimla, že jejich obličeje s napjatým výrazem se vyjasnily, jakmile je spatřili.
Princezna jim s úsměvem kynula. Za bránou popohnali koně a vyřítili se na nádvoří.
Ze stáje vyběhl podkoní s Mikou.
,,Bernarde!‘‘ křikla Nerissa a hodila mu otěže. ,,Mohl bys mi odstrojit koně?‘‘
Podkoní užasle zamžikal, ale to už Nerissa běžela po schodech do síně.
,,Nerisso!‘‘ křikl na ni Nero a Derick jí zastoupil cestu. Chodba byla úzká.
,,Co chceš vlastně dělat?‘‘
,,Jít za ním,‘‘ bojovně vystrčila bradu.
Nero zhola nic nechápal a střídavě se díval na ni a na Dericka.
,,Podívej… nemá cenu, abys mu teď vmetla obvinění,‘‘ řekl Derick uvážlivě.
Přimhouřila oči. ,,Já-‚‘‘
,,Jeho Výsost vás očekává,‘‘ objevil se na horním schodu sluha a úslužně se klaněl.
Nerissa zaklela. Všichni tři úplně zapomněli, že je viděli strážní na hlásce.

Pán Středu seděl na svém trůnu a díky vyvýšenému stupínku působil přísně a nedotknutelně.
Přesto….
,,Nerisso! Pane z Lamberts! Už jsme si mysleli, že nejste naživu!‘‘
Vstal a objal svoji dceru.
Nerissa se na celý výjev snažila dívat očima nezaujatého pozorovatele a musela uznat, že to působilo věrohodně. A možná to také bylo věrohodné…
Pán Středu je posadil vedle sebe a vybídl je, aby mu všechno řekli.
Nero se odtáhl a Derick ujal slova dříve, než to stihla Nerissa. Popsal mu celou cestu z pohledu třetího a vyvaroval se jakýchkoliv zmínek o podezírání.
Když skončil, rozhostilo se ticho.
Nerissa zvedla zrak od svých škorní pokrytých prachem. Nero seděl na stupínku a jeho tvář byla vážná a zamyšlená. Derick jí oplatil pohled a naposledy se odvážila podívat na otce. Seděl na svém trůnu, mnul si bradu a z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst.
Vstal. ,,Musím se vám omluvit za svoji netaktnost- jistě jste všichni unavení a hladoví. Můžete jít,‘‘ propustil je a sám odešel.

Princezna si nechala připravit lázeň a zatímco služky nosily horkou vodu, hledala štěně, které dostala od Dericka.
Našla jej spící na hromadě kožešin v nepoužívané komnatě. Se štěnětem v náruči vystoupala na věž, odkud poslala sokola se vzkazy matce a Tie de Werner.
Potom už jí nic nebránilo shodit ze sebe špinavé hadry a ponořit se do teplé vody se solí. Štěně pobíhalo kolem kádě a dovádělo v loužích, které tam neopatrné služky nacákaly.
Nerissa se opřela zády až po krk a přivřela oči.
,,Adleto?‘‘ zavolala tiše na jednu z dívek, ,,můžete jít, už vás nebudu potřebovat.‘‘
Odcupitaly.
Žluté štěně se rozběhlo za mýdlovou bublinkou, uklouzlo na mokrých dlaždicích a narazilo čumáčkem do kádě.
Princezna se rozesmála, i když jí ho bylo líto. ,,Pojď sem, ty chudáčku,‘‘ naklonila se a pohladila ho.
Štěně jí olízlo ruku a odpelášilo za další bublinou. Chvilku ho s úsměvem pozorovala a pak se zvrátila zpátky do vody.
Měla bych ho pojmenovat, napadlo ji. Padla další tupá rána, jak štěně opět uklouzlo.
Zavřela oči a pousmála se. Třeba Nero… připadalo jí, že její bratr a to štěně mají podobné vlastnosti. Přinejmenším jsou oba stejně nemotorní…i když u štěněte se to dalo pochopit.
Zamračila se nad vlastními myšlenkami. Vlastně s bratrem ani nemluvila. Kdoví, co se tu dělo, když byli S Derickem pryč….

Derick z Lamberts kráčel úzkou chodbou a za ním chvátal sluha s ručníky.
Najednou se zarazil a zůstal stát. Derick šel dál, než si uvědomil chybějící klapot sluhových bot.
,,Co je?‘‘ otočil se.
,,Omlouvám se, pane,‘‘ nahrbil sluha ramena, ,,zapomněl jsem vzít mýdlo. Hned pro ně skočím,‘‘ obrátil se na podpatku.
,,Počkej!‘‘ křikl na něj Derick a převzal si od něj ručníky. ,,A pospěš si.‘‘
Sluha s omluvami zmizel a Derick došel sám na konec chodby.
Zdálo se mu, že vzduch kolem něj je vlhký a něčím navoněný.
Přitiskl obličej k dubovým dveřím a naslouchal. Uvnitř bylo ticho.
To ho uklidnilo a stiskl kliku. Komnata byla prázdná, až na velkou káď uprostřed, v níž ležela Nerissa.
Derick byl rytíř a nikdy ženy nešpehoval. Ale teď ho přece jen přece jen přemohla náklonnost, kterou k ní choval a která den ode dne vzrůstala.
Princezna byla ponořená až po bradu a hlavu měla nakloněnou na stranu. Oči měla zavřené a lehce se usmívala. Derick si mimovolně všiml štěněte, které jí daroval a které teď spalo vedle kádě.
Ještě chvilku se na ně díval. Potom couvl zpátky do chodby a tiše zavřel dveře.

Příští dny Nerissa trávila hlavně odpočinkem. Nabírala nové síly na Cestu.
A tak se jednoho dne stalo, že když se vracela v Endarnovi sedle na hrad, dostihl ji Greg z Hollare i se svou družinou.
,,Jeďte napřed,‘‘ poslal je před sebe a zařadil se princezně po boku.
,,Není příliš bezpečné, abys jezdila takhle sama. Navíc, začínají se sjíždět pánové se svými muži,‘‘ prohodil, jako by to nevěděla. Zelené pláně kolem hradu zaplnila rozrůstající se vojska, v nichž jako barevné ostrůvky trčely stany vojevůdců a pánů.
Nerissa mu věnovala pohled. ,,Nebojím se.‘‘
Greg se k ní naklonil. Strpěla jen díky tomu, že právě projížděli ležením. ,,Ale já se bojím o zdraví své snoubenky.‘‘
Pokrčila rameny. ,,V tom případě…‘‘
,,Slyšel jsem, že pan de Cavalliers se dostal do tvé blízkosti,‘‘ zamračil se Greg. Nezmínil se o Derickovi.
,,Ano,‘‘ řekla lhostejně.
,,Potom ti mohu s radostí oznámit, že pan Cavalliers už není mezi živými.‘‘
Podíval se na ni, aby se přesvědčil, že ji jeho zpráva potěšila.
,,Pane!‘‘ vykřikla hněvivě. ,,Nemohu nepřiznat, že pan Cavalliers nepatří mezi mé přátele, ale kdo vám dal právo ho zabít?‘‘
Neměla tak docela pravdu. Ve zlých časech, kdy se zemí potulovali lapkové a hranice plenili lidé pana Sihne, to byla docela obyčejná věc. Ale Nerissa byla princezna a její vůli se podřizovali ostatní.
Gregův namyšlený úsměv zvadl. ,,V tom případě se Vaší Výsosti omlouvám,‘‘ lehce schýlil hlavu.
Nerissa se s odporem odvrátila, aby si toho nevšiml.
,,Pan Cavalliers přepadl ze zálohy moji družinu, pouze jsme se bránili.‘‘
Neřekla na to nic. Na nádvoří dojeli mlčky.
,,Bude mi potěšením vidět tě u večeře, pane,‘‘ seskočila z koně a odvedla ho do stáje.

Než se oblékla do červených šatů a pročesala vlasy, slunce zmizelo za obzorem.
Stolovníci, které zastupoval pán Středu, Nero, Greg, Derick a několik vybraných pánů z ležení, už na ni čekali. Princezna si dobře všimla, že místo po otcově pravici nemá její bratr, ale vdova po otcově příteli Rosa Anna.
,,Omlouvám se,‘‘ zamumlala a posadila se na poslední volné místo. Vedle Grega.
,,Moc ti to sluší,‘‘ řekl ten a políbil jí ruku.
Strpěla to a s úlevou přivítala příchozí číšníky s mísami.
Kolem stolu se rozproudila zábava na téma blížící se Cesty. Nerissa to tiše poslouchala, stejně tak Derick. Občas se jejich pohledy střetly a oba dva rychle uhýbali očima.
Ze svého snoubence po boku začala brzy cítit víno a snažila se ho šťouchanci pod stolem trochu usměrnit. Ale Hollare jako by nic necítil.
Až při důrazném kopanci do kotníku procitl.
,,Au, lásko!‘‘ vykřikl, jako by si jí teprve teď všiml.
Přítomní se pousmáli.
,,Bude to těžké odloučení, viďte pane z Hollare?‘‘ nahodil konverzačně jeden z pánů. ,,Ale čas vám to vynahradí, dá-li Bůh.‘‘
Nerissa by vsadila půl království za to, že Greg z toho nic nepochopil.
,,Mýlíte se, pane Dickensi,‘‘ namítl a postavil číši na stůl. ,,Moje drahá snoubenka pojede se mnou.‘‘
Nato chytil její ruku pod stolem, propletl její prsty se svými a přiblížil si je ke rtům.
Odvrátila se a mimoděk sklouzla pohledem na Dericka. Neusmíval se a něco v jeho očích ji varovalo.
,,Žena do války nepatří, má milá,‘‘ naklonila se k ní Rosa Anna a Nerissin otec ji za to odměnil úsměvem.
,,Lady Anno, to je váš názor a já ho ctím,‘‘ odpověděla jí princezna a dopila svoji číši. Potom se omluvila všem přítomným kvůli únavě a odešla.
Cítila, že tam začala být pro ni půda příliš horká.

Ujistila se, že štěně spí na kožešinách v její komnatě, vzala si plášť a vystoupala na věž.
Ležení pod hradem bylo v plném životu. Vojáci se seskupovali u ohňů nebo korzovali mezi stany. Někteří hlídali koně.
Princezna se opřela o ochoz a dívala se dolů. Za týden to mohla být ona, kdo bude přecházet po stanu zamyšleně sem a tam. Nebo bude sedět u ohně, dívat se do žhavých polen a smát se vtipům a historkám.
Vzpomněla si na Grega a jeho opilý dech. Neskutečně se jí protivil a dostala vztek na otce, že jí smluvil tohohle manžela. Najednou ji začaly opouštět síly k boji proti němu. Nakonec jí nezbyde nic jiného, než čekat na Grega někde na opuštěném hradě, až se jednou za rok uráčí se na ni podívat. A Derick…
Neslyšela tiché kroky, které svižně vyšly nahoru a zamířily k ní.
Někdo jí položil ruce na oči.
,,Běž pryč, Gregu!‘‘ vykřikla jméno toho, který ji první napadl.
Dotyčný ruce nesundal, naopak, palci ji pohladil po spáncích.
,,Gregu!‘‘ Princezna se rozzlobila a chtěla dlaně odtrhnout. Při prvním dotyku však ztuhla.
,,Greg z Hollare úspěšně likviduje další sud s vínem, tentokrát v hradním sklepení,‘‘ zasmál se Derick a sundal ruce. Smích ho přešel, když promnul dlaně.
,,Ty pláčeš?‘‘
Nerissa se naklonila přes ochoz. ,,Ne.‘‘
,,To by ti netekly slzy,‘‘ nedal se a mimovolně si na ni vzpomněl, jak ležela v lázni. ,,Proč sis myslela, že za tebou přišel Greg?‘‘
Zlostně se na něj podívala. ,,Myslím, že ti do toho nic není.‘‘
Opětoval její pohled. Za tou zlobou se skrývala láska a strach.
,,Máte pravdu, Výsosti,‘‘ řekl nicméně odměřeně. Má odejít, nebo ne?
Nerissa zabořila obličej do dlaní a vzlykla.
Ne, nemohl ji tady takhle nechat.
,,Neplač,‘‘ řekl a něžně ji objal. Nebránila se. Hladil ji po vlasech a ona se zvolna utišila.
,,Bojím se,‘‘ zašeptala hlasem, ve kterém ještě byly cítit stopy slz.
Co jí na to měl říct? Neřekl nic. Schýlil hlavu a začal jí slíbávat slzy.
Nerissa si ho přitáhla blíž, aby jeho rty našly správnější místo.

Brzy ráno začali troubit na hlásce. Princezna nebyla zvědavá, kdo přijel. Jen se otočila na druhý bok a spala dál.
,,Říkám ti, že mě ráda uvidí!‘‘
,,Nekřičte tolik. Její Výsost spí a jestli ji budete budit-‚‘‘
,,Tak bude vzhůru!‘‘
Nerissa otevřela oči a udělala to právě včas. Dveře její komnaty se rozlétly a dovnitř vběhla Tia de Werner.
,,Dobré ráno!‘‘ zahalekala a skočila princezně do postele.
,,Dobré,‘‘ pousmála se Nerissa. ,,Cože jsi přijela tak brzy?‘‘
Tia zvedla oči v sloup. ,,Brzy! Vždyť zítra už vyjíždíme!‘‘
Cesta. Zase to bylo tady.
,,Pošlu pro někoho, aby nám donesl snídani,‘‘ rychle to zamluvila a zazvonila na služku.

Večer před odjezdem pán Středu pořádal slavnost.
Tia, která vždy bydlela v Nerissině komnatě, se oblékla do jejích červených šatů, zatímco Nerissa ležela na posteli a dívala se na rudá nebesa.
,,Tak si přece pospěš!‘‘ křikla rozladěně Tia na přítelkyni, když bylo dlouho ticho.
,,Hm.‘‘ Nerissa se obrátila na bok, aby měla výhled z okna. Nebe se zbarvilo do růžova.
,,Nerisso!‘‘ Tia se odvrátila od zrcadla s rukama v bok.
,,Vždyť už jdu,‘‘ povzdechla a vstala z postele. Přes jediné křeslo v komnatě byly přehozené červené šaty, které měla včera na sobě.
Zachvěla se. Včera na věži…
Tia jí vyrvala šaty z rukou. ,,To snad nemyslíš vážně!‘‘ řekla rozzlobeně a postavila se tváří v tvář k šatníku.
Červené šaty ležely na zemi pomačkané. Nerissa se svezla do křesla a zoufale se rozeštkala.
,,Tyhle se mi líbí,‘‘ prohlédla si uspokojeně její přítelkyně žluté šaty bez rukávů, které byly nahrazeny rukavicemi v téže barvě.
,,Co na ně říkáš? Nerisso, proboha!‘‘
Odložila šaty zpátky a rozběhla se k princezně, která s hlavou položenou na opěradle bezmocně vzlykala.
Tia k ní přiklekla. ,,Proč pláčeš? Nemyslela jsem to tak vážně…‘‘
Nerissa se jí vyškubla, otřela slzy hřbetem ruky a zuřivě rychle se oblékla do šatů. Tia se na ni od křesla starostlivě dívala.
,,Kruci!‘‘ zaklela princezna zlostně, jak si natahovala dlouhé rukavice. Najednou strnula.
Chodbou se rozlehl dusot a za okamžik někdo netrpělivě klepal na dveře.
,,Kdo je to?‘‘ řekly obě současně.
Dovnitř vpadl Derick a hned za ním Nero.
,,Nerisso,‘‘ vydechli oba zároveň, ale pokračoval jen Nero, ,,Endarna někdo otrávil!‘‘
,,Cože?‘‘ vyděsila se princezna a vyběhla ven.

Hřebec ležel ve svém stání a trhavě dýchal. Kolem huby měl bílou pěnu.
Vedle něj stál podkoní, Mika a ranhojič z podhradí.
,,Jak dlouho už tu leží?‘‘ odstrčila je Nerissa a poklekla do slámy. Hřebec o její přítomnosti nevěděl, oči měl potažené matnou blankou.
,,Možná hodinu, Výsosti,‘‘ řekl ranhojič. ,,Zavolali mě rovnou od slavnosti. Někdo mu pravděpodobně podal jed, když byl s ostatními koňmi na pastvě. Zkusil jsem mu dát nějaké byliny, ale nepomohly.‘‘
Přitáhla si Endarnovi hlavu na kolena. Chrčivě sípal.
,,Tomu už nikdo nepomůže,‘‘ prorokoval ranhojič.
Nerissa se po něm ohlédla se slzami v očích. ,,Mlč a běž pryč! Všichni běžte pryč!‘‘
Ranhojič se uraženě vzdálil a za ním rozpačitě vycouvali Tia a Nero. Podkoní něco zamumlal a odkulhal do sedlárny. Jen Derick zůstal stát opřený o stání.
,,Běž za nimi,‘‘ vzlykla a slzy jí stékaly na hřebcovu hlavu.
Derick se odtrhl a přiklekl vedle ní. ,,Proč mě posíláš pryč? Copak jsi to ještě nepoznala?‘‘
Objal ji. ,,Mám tě rád, Neri,‘‘ řekl a políbil ji do vlasů.
Endarno sebou trhl a zachrčel. Bílá pěna jí potřísnila šaty.

Probudila se s hlavou položenou na Derickově rameni. Velký stín před ní přešlápl a sklonil hlavu.
,,Endarno!‘‘ vyskočila na nohy. Hřebec se pokoušel žrát oves ze džberu na zemi.
Derick si promnul oči, Nerissin výkřik ho vzbudil. ,,Páni,‘‘ vydechl překvapeně.
Princezna objímala svého koně, jako by byl právě vyrván ze chřtánu smrti. A možná také byl.
Derick ho poplácal po hřbetě.
,,Musím jít vzbudit Bernarda!‘‘ vyhrkla Nerissa na druhé straně a chtěla vyběhnout ven, ale Derick ji zachytil.
,,Pro Bernarda půjdu sám a ty půjdeš hned teď spát. Dobrou noc,‘‘ políbil ji na čelo.
Ruku v ruce opustili stání.