A co bylo dál ( 17. kapitola)

Na první pohled vypadalo monumentální průčelí opery stále stejně impozantně jako dřív a pyšně hlásalo Mne nelze zničit. Stalo se tak jakýmsi symbolem věčnosti umění, jemuž sloužilo. Požár La Garniére se stal v jistých kruzích pařížské společnosti častým námětem rozhovorů. Dlužno přiznat, že velkou zásluhu na tom měl hlavně Raoul de Chagny, který v uplynulých několika dnech napnul všechny své síly k tomu, aby zburcoval značný okruh svých známých i příslušná místa na ministerstvu. Počínal si obratně. Dosáhl toho, že se o obnově opery začalo mluvit, a jak víme, mluvit znamená začít se zajímat. A zájem může vyvolat chuť pomoci. Což bylo přesně to co vikomt potřeboval. I když se zatím pohyboval v záplavě zdvořilých frází a neurčitých nabídek, pevně věřil tomu, že najde způsob jak udělat obnovu opery co nejméně bolestivou pro vlastní kapsu.
Přestože totiž velkomyslně a z pohnutek, o nichž již byla řeč, přislíbil financování oprav, věděl už ve chvíli, kdy ona slova vyřkl, že sám nebude schopen svému slibu dostát. Kdysi zámožný rod de Chagny si sice podržel velkou část svého majetku, ale tento majetek nemohl vyprodukovat zisk natolik velký, aby pokryl jak rekonstrukci a provoz divadla, tak zároveň chod celé domácnosti. Samotný způsob života a nároky jeho matky byly totiž ventilem, jenž ze zdrojů vytrvale odváděl tok peněz všemi možnými směry, a ani její syn nebyl ochotný říkat „ne“ svým zálibám a zábavám.
Byla to právě tato situace, která Raoula nutila trávit mimo dům mnohem více času než mu bylo milé. Vyčítal si, že se více nevěnuje Christine, ale na druhou stranu mu nečinilo velké potíže vytěsnit ji ze svých myšlenek, bylo-li třeba. Jako okouzlující hostitel provázel prostorami opery La Garniére každého, kdo jen naznačil, že by uvažoval o nějaké formě podpory. V tuto chvíli už věděl, že z přislíbených peněz bude schopen zaplatit první měsíc oprav. Bylo to jistě příjemné zjištění, ale i tak to bylo pořád málo. Raoul de Chagny přemýšlel co dál.
„Nevypadáte moc šťastně, můj milý.“
Tato slova mu pronesla vévodkyně lehce uštěpačným tónem přímo za zády a bavila se tím, jak se její syn snaží zamaskovat své překvapení.
„Přivedla jsem vám někoho, kdo vám spraví náladu,“ pokračovala a udělala krok stranou. Za ní stála elegantní a půvabná dívka, obraz dokonalosti a poslední módy. Nenuceně nabídla mladému muži ruku k políbení.
„Vikomte,“ odpověděla úklonou hlavy na jeho pozdrav, „dost dlouho jsme se neviděli. Mohu snad doufat, že si mě ještě pamatujete?“
O chvíli později už byla do Raoula zavěšena a naslouchala jeho horlivému výkladu o plánech na obnovu opery. Jeho matka šla krok za nimi, většinou mlčela a vypadala velmi spokojeně. V okamžiku, kdy vyšli před budovu, se musela dokonce usmát. Po schodišti se totiž blížila její dcera a Christine Daae.
Christine si připadala jako ve snách. Sama sebe nepřestávala v myšlenkách trýznit výčitkami kvůli všemu, co nechtěně opeře a všem v ní způsobila. Teď to také spatřila na vlastní oči a neměla daleko k zhroucení. Následovala Marii Louisu jako loutka prostě proto, že se ze zvyku připojila k tomu, jenž ji vedl. Neměla jsem sem chodit, Raoul měl pravdu. Jak se těm lidem podívám do očí?
Plavovlasého Raoula s neznámou dívkou v ostře zelených šatech nebylo možné u opery přehlédnout. I tak si jich jako první všimla Margot, protože Christine měla oči jen pro operu.
„A to se podívejme,“ pronesla komtesa nahlas. Propletla se mezi lidmi s Christine v patách: „Dobrý den vespolek,“ pozdravila skupinku.
Raoul právě s hlavou zakloněnou ke stropu cosi vysvětloval oběma ženám ve svém doprovodu. Překvapeně se otočil. Sestřina přítomnost v divadle ho dokonale zmátla.
„Eh… Margot, co ty tady…“. Nedořekl. Pohled mu sklouzl za Margot, kde stála Christine. Christine, zaražená a s velkýma, nechápavýma očima. Nepronesla jediné slovo výčitky, a než se Raoul zmohl na jakékoli vysvětlení, ozvala se vévodkyně.
„Děvčata, jak milé vidět vás tady,“ sehrála mistrně své překvapení.
Raoul se pokusil oddělit od dívky v zeleném. Ta se ho ovšem držela tak pevně, že další Raoulova snaha by mohla vyznět nezdvořile či dokonce hrubě, a to by vikomt nikdy nedopustil. Musel tedy počkat, až dáma sama uvolní své sevření. Díval se na Christine a zdálo se mu, že těch pár okamžiků trvá věčnost.
„Netušili jsme, že máš společnost,“ ozvala se Margot významně.
„Ano. Málem bych zapomněl dámy představit,“ odkašlal si její bratr. „Slečna Renée Vauvilliers, slečna Christine Daae.“
Dívka v zeleném se zářivě usmála a zašvitořila své Těší mě. Christine sebrala veškerou sílu a důstojnost, ale i tak její pozdrav postrádal věrohodnost.
„Slečna Daae je momentálně hostem v našem domě,“ utrousila vévodkyně a jen ten, kdo ji dobře znal, by postřehl podle tónu hlasu, že ji tato skutečnost rozhodně netěší. Dívka v zeleném ji zřejmě znala hodně dobře, protože se jí ve tváři mihl náznak pobavení.
„I vás ráda vidím, Marie Louiso,“ obrátila se potom k Raoulově sestře. „S potěšením zjišťuji, že je vám už lépe …“
„Není,“ odsekla jí Margot nezdvořile a slečna Vauvilliers spolkla zbytek věty.
„Renée je dcerou pana Maurice Vauvilliers, jenž laskavě přislíbil finanční podporu na opravu opery,“ vysvětloval Raoul.
„Prostě jsem jen chtěla vidět, do čeho papá investuje tolik peněz,“ zasmála se Renee. „Když už si musím odepřít ten kouzelný dům na venkově, chci aspoň vědět proč. Napřed jsem se zlobila, ale teď se mi ta myšlenka začíná líbit. Já prostě miluji operu!“
„Já vím,“ přitakala Margot, „zvlášť Traviatu, že?“
Renee Vauvilliers se zamračila a vikomt de Chagny zrudnul.
„Jsme už na odchodu,“ prohlásila úsečně vévodkyně, „omluvte nás.“ Popuzena přítomností a poznámkami své dcery bez dalších okolků opustila skupinku a zamířila ke kočáru. Slečna Vauvilliers si nechala políbit ruku a neochotně ji následovala. Vévodkyně se pod schody otočila zpět a zadívala se na syna. Nemusela říct ani slovo a vikomt už spěchal dolů , aby oběma pomohl nastoupit.
Marie Louisa a Christine stály bok po boku a dívly se za nimi. Christine se zeptala se na první věc, která ji napadla.
„Proč Traviatu?“
Margot de Chagny se na ni podívala se zvláštním výrazem v obličeji. Přála si, aby dokázala Christine lhát.
„Když před pár lety dávali tady v opeře La Traviatu, tak pan de Chagny a slečna Vauvilliers strávili všechna dějství kromě prvního za závěsy lóže číslo dvanáct a věnovali se divadelní problematice tak vehementně, že dolní řady pohoršeně syčely a horní ochozy se hlasitě smály. To víte, láska k opeře má mnoho podob.“ Komtesa bedlivě pozorovala, jak Christine přijme tuto informaci. „Oni byli tehdy zasnoubení, víte?“
K jejímu překvapení se Christine sice chabě, ale přece jen zasmála.
„Dokonce si ten den pamatuji. Chichotaly jsme se tomu s Meg za oponou.“ Pokrčila rameny a zamířila do opery. „Život je někdy docela legrační. Kde by mě napadlo, že to byl on! Ale od ní je hezké, že i když se rozešli, tak chce Raoulovi pomoci.“
Margot mlčela. Zkušenost jí napovídala, že přítomnost vévodkyně u setkání bývalé a současné snoubenky nebyla jen věcí náhody. A to ji dost znepokojovalo.