Viva La Rosamunde I. - 1. kapitola

Bezpochyby vím, že nedokážu úplně dokonale popsat všechno, co se během toho roku událo. Nejsem Jack London, abych dokázala vylíčit všechno tak, jak to přesně bylo, aniž by to nevypadalo jakkoli přemrštěně. Poníženě vám slibuji, že se vynasnažím.

Moje osudy spíš připomínají Jula Vernea, a jeho Dvacet tisíc mil pod mořem, nebo podobné skvosty nonsensové literatury. Už jsem zaslechla, že to kdosi přirovnal k Rosamunde Pilcherové, někdo zase řekl, že je to do puntíku vymyšlené. Ale jedno vám říkám: byl to nejdivočejší rok mého života.
Předem se omlouvám všem, kteří čekali, že půjde o vášnivý příběh Lucindy a Fernandese o tom, jak převrátili celé jižní pobřeží ostrova Jamajka díky své nehynoucí lásce. Tenhle příběh je tak trochu reálnější. I když je pravda, že kromě mimozemšťanů, ektoplasmatických bytostí a kovbojů jsou v této story všechny prvky běžného hollywoodského trháku (ale sotva nabude můj příběh podobné priority).

Začněme dnem mého porodu (detaily ale nedodávám):
Ležela jsem zabalená do bílých pokrývek v ještě bělejším pokoji páchnoucím dezinfekcí. Taky si myslím, že uvolnění byla jedna z posledních věcí, kterých jsem byla schopná. Zírala jsem do nejbělejšího stropu, který jsem kdy viděla (a stropů si já všímám), jako by to byl ten nejzáživnější televizní pořad století.

Neměla jsem ani hlad, ani žízeň, myslela jsem jenom na to miminko, na toho mrňouska, který se narodil s pupeční šňůrou omotanou kolem minikrkčku a horních minikončetinek. Bála jsem se. Kvůli vyčerpání jsem ale netropila to samé, co Biggi, když se jí narodil Greg junior (neměla jsem sílu běhat po porodnici, padat na naleštěných dlaždičkách a trhat si tím stehy). Greg se narodil s pupeční šňůrou „jenom“ kolem krku. Ne, že by to bylo zrovna málo…
Na digitálních hodinách naskočilo 22:45 a otevřely se dveře toho bílého šílenství. Objevila se v něm porodní asistentka, v rukou držíc malého, palec si žužlajícího chlapečka. A už mi ten mrňavý voňavý uzlíček strká do náruče. Jeho otec se také chtěl zúčastnit porodu, ale jako na potvoru se nacházel na druhé straně Kanady, kde se zdržoval kvůli pracovním povinnostem. Na hlavě mu skrz proud svých slzí štěstí rozpoznám blond chmýří a v obličeji rysy, jako by svému otci vypadl z oka. Také jejich jméno je identické: Egg Violet.

O týden později jsem stála před budovou nemocnice s prckem v peřince a s taškou plnou špinavého prádla u kotníků. Bylo sychravo, počasí jedna báseň. Stála jsem tam, jako blbec, něco kolem půl hodiny, rozptyloval mě opodál stojící hlouček dam nejstaršího řemesla, které se pohledem na mě očividně dobře bavily. Ony se smály MNĚ. Mám všechno, o čem jsem kdy snila, oproti nim hlavně svoji čest, a ony se mi smějí. Nádhera.
Moje přítelkyně Brigita měla přijet svým novým vozítkem. S Brig se známe už od školy. Naše přátelství nepatřilo mezi ta nejpevnější a nejodolnější. Žily jsme „vedle sebe“ jako spolužačky, až posléze se z nás staly přítelkyně.
Máme spolu dost podobného. Mimo jiné taky manželství s magnáty hudebního světa napříč evropskému původu. Já žiji se svojí rodinkou v Kanadě, zatímco ona v maloměstě kousek od Montpelieru.
Konečně jsem zahlédla červené volvo, jak se řítí po silnici. Musela jsem se trochu pousmát, když mě napadlo, že být tu Biggi na motorce, tak má mušky mezi zuby. Biggi vypadá na motorce komicky, tohle vozidlo musela vyřadit, když se stala matkou. Auto zastavilo a já jsem zaregistrovala, že Biggi v něm nesedí sama.
„Eggu…“ vydechla jsem unaveně, ale šťastně. Kdybych nedržela juniora, tak ho násilím vytáhnu z auta a skočím mu kolem krku, ale neměla jsem ani sílu, ani náladu, ani nic, jenom chuť jet domů. Můj rozespalý medvídek vypadl z auta s kyticí růží sotva čerstvějších, než byl sám. Jeho kruhy pod očima zářily už z dálky (fialové, výrazné vůči jeho pobledlé pleti). Bylo vidět, že se nemá skutečně skvěle.
„Ukaž mi ho,“ chraptěl. Jó, zpěv vysiluje, tohle tour bylo asi dost náročné. Egg má úžasný hlas, dost si s ním hraje… teda s hlasem, samozřejmě. Někdy je mi ho líto, když poslouchám, stejně se ale jeho hlasu čím dál tím víc nemůžu nabažit.
Sledovala jsem ho v televizi, zrovna když mi praskla plodová voda. Tak se dá říct, že byl Egg tak trochu u porodu, i když ne tak, jak bych si představovala. Stejně ale říkal, že kdyby to náhodou prošvihl, stačí mu, že byl u jeho zplození. Ha, ha, a ještě jednou ha.
Byl očividně vyčerpaný. Snažila jsem se ho postavit na nohy tím, že jsem mu prostě dala do náruče miminko. Úsměv mu stekl ze rtů, jako sliny šílené krávě. Zamrkala jsem při pohledu na tu změnu… dost nechápavě.
„Děje se něco?“ nechápala Brigita a starostlivě se na Egga podívala. Zavrtěl hlavou a vrátil mi mimino do rukou.
„Ne, nic…“ procedil nevrle. Otočil se a zadíval se na štětky opodál. Smály se ještě víc.
„Ale no tak!“ zamračila se Biggi a vyzvídavě se na mého manžela dívala. Nevěřila mu totiž ani za nehet, že se nic neděje (to by se dovtípil i slepý). Ani mně to samozřejmě neuniklo. Jsem možná hloupá, ale natolik moc hloupá nejsem. Egg už se vůbec netvářil hrdě, ale spíš chladně. Únava naskočila na jeho tvář na dva roky dopředu. Jo, tomu se říká otcovská pýcha! To jsem myslela samo sebou ironicky.
„Jak to, že je blond?!“ ptal se po chvíli mlčení a já užasle vyvalila oči.
Aha… to je skutečně dotaz na úrovni čtyřiatřicetiletého muže.
„No a?!“ zeptala jsem se nesmyslně. Nesmyslně proto, že u takových capartů je to neurčité. Samozřejmě, že jsem si toho všimla, ale to není nic nenormálního. Ale Egg si to nemyslel.
„Podle mě je to trošku zvláštní. Nejsem blond, ty taky ne. Tak jak to?“ snažil se vydedukovat. Neznělo to jako otázka, ale jako konstatování. Jako by už předem znal odpověď.
Věděla jsem, že Kanaďanům to občas myslí jinak, než Evropanům, ale Egg nebyl čistokrevný Kanaďan. A berme na vědomí, že Kanaďani jsou smíšený národ.
„Máme podobný odstín vlasů, Eggu,“ odpověděla jsem rádoby pobaveně. „Já třeba byla jako mimino blondýna, takže ty možná taky,“ obhajovala jsem se. Egg zalapal po dechu, jako bych mu hodila na hlavu kdovíjakou nadávku. Zatímco Biggině zjevně celá scéna připadala, jako vystřižená z nějaké komedie. Stála opřená o volvo a tvářila se dost pobaveně.
„Snad si nemyslíš, že… že já…“ kroutila jsem hlavou, protože mi docházelo, co mi tím chce naznačit. A nemusela jsem být Sibyla, abych věděla, na co narážel. Tvářil se znechuceně a mě to začínalo dopalovat.
Věděla jsem, na co tím naráží. Už jsem o tom četla. Ženo, máme jednoho syna blond, ostatní zrzavé. Že ten blond není můj?! Odpověď: Ten právě je tvůj!
Zmíní-li se jiná barva vlasů, je na mysli jen jedno: nevěra. Pohlédla jsem na Eggův kyselý, ublížený obličej. Došli jsme k závěru, že mě Egg podezřívá z nevěry. Vymyslel si moji nevěru a ještě tomu sám věří. Vybavil se nápěvek jedné bigbítové písničky, kterou mi zpívával táta: Přiletí facka a s plesknutím se usadí na tvoji líc…
PRÁSK!
Biggi se jen pod pouhou představou, že by rána patřila jí, bolestivě chytila za tvář a rty se jí zkroutily do podoby soucitného úšklebku. Rozbrečela jsem se, jako malé mimino, ale naschvál, to jediné přítomné mimino bylo zticha.
„Ty jsi maniak…“ kroutila hlavou moje kamarádka a zaklepala si na čelo. Myslela jsem, že to patřilo mojí osobě, ale když jsem zaostřila, všimla jsem si, že se kouká na Egga. Cítila jsem se dost bezmocná. Ale protože jsem ale dost hrdý člověk, můj pláč přešel brzy. Utřela jsem si slzy z poďobaného obličeje a kývla jsem na Biggi. „Jeďme domů.“
„Počkej…“ zavolal Egg potichu.
„Jo a na co tak? Abych si počkala, co ještě se o sobě dozvím? To pěkně děkuju.“
„Pojď,“ chlácholila mě Biggi. A otočila se na Egga: „Ty napočítej do sto padesáti, než řekneš podobnou kravinu, jako teď.“
Egg stál, jako přimražený. Neřekl ani slovo, když se tak zamyslím. Z jeho očí se myšlenky nedaly přečíst.

Ve chvíli, kdy se můj život točil kolem čísla dva, jsem se sešla s Biggi v jedné ottawské kavárně s pitomým názvem Yellow Story. Když právě toto byl věk malého Egga a malý Greg měl čtyři a půl měsíce (idiotský nápad, pojmenovat dítě po otci). Od Eggieho narození jsme se nesešly; Toronto a Montpelier není sice daleko, ale ani blízko na častá střetnutí. Vlastně i tohle byla náhoda, jako nikdy. Setkaly jsme se ve chvíli, kdy jsem ji nejvíc potřebovala. Jak The Illegal Story, tak Sugarfree, obě kapely vystupovaly v Ottawě v rámci nějakého benefičního koncertu, ale to není podstatné. Podstatné je, že jsme se sešly.
Na Brigitě jsem byla odjakživa závislá, myslím tím psychicky. Dá mi pořádnou fušku bydlet tak daleko od ní. Byla blízko, tak blízko, kdykoli jsem ji potřebovala, ale teď… Vím, že by bylo horší, kdyby zemřela.
Viděla jsem film Horečka sobotní noci, a byl absolutně o ničem, ale zaujala mě scéna, kdy zemřel kamarád hlavního hrdiny. Uvědomila jsem si, že smrt nejlepšího přítele je jedna z nejhorších věcí. Nejbližší člověk je vždycky přítel, který je nám podobný, rozumí nám ze všeho nejvíc. Pokud nám zemře třeba pes, no dobře, pes je pes, i když je blízký. A kam jdeme? K nejlepšímu kamarádovi. Ale co když zemře právě nejlepší přítel?! Kam se jít vyplakat?! (I když jiná situace je, pokud je zvíře nejlepší kamarád. To je pak o něčem jiném. Vím o tom své.)
Když ale tvůj přítel žije, třeba na druhé polokouli, ale žije, víš, že ho máš… myslíš na něj, on myslí na tebe, voláte si, a když se náhodou setkáte, máte si tolik co říct. Chybí ti, ale máš ho.
„Tak co?“ vytrhla mě z hlubokého zadumání Biggi. „Už je klidnější? Myslím starého.“
Přestože je Biggi pro mě cenná bytost, měla jsem chuť probodnout jí papírovým deštníčkem ruku, která při téhle otázce klidně míchala kapučíno. Vyschlo mi v ústech a tak jsem začala brčkem pomalu posrkávat přítomný džus. Snažila jsem se zachovat si klidný výraz. Marně.
„Ale ani se neptej…“ vyslovila jsem svoje intenzivní přání s myšlenkou, že právě tahle věta ji posune, aby se ptala ještě víc. Sakra, chtěla jsem si poklábosit, ne rozebírat mindráky svého manžela.
„Nenapínej!“ řekla mrzutě. „Je to zlý?“
„No, tak takový optimismus opravdu není na místě,“ popsala jsem nevalnou situaci ironickým tónem. Brigitě se jen zaleskly oči, uchechtla se a Eggie kýchl.
„Vidíš…“ dodala jsem hlasem dabingu telenovely. „Němý svědek neštěstí.“
„Je to až tak zlé?“ zvážněla Brig. Poškrábala jsem se pod uchem. Byla jsem nejistá. Měla jsem chuť jí říct všechno, co mi leží na srdci, ale nevěděla jsem, odkud začít.
„Je toho víc,“ řekla jsem nakonec. „Buď mě ignoruje, nebo má jedovaté narážky. Svým způsobem ho chápu, ale nevěří mi, že se mýlí.“
„Žárlí,“ usoudila Biggi.
„Ale na co?!“ téměř jsem vykřikla. „Tak se narodil blond, Bože! No a, to je toho, stejně to chmýříčko opadlo a milej Egg je zase jako koleno, koukni!“
Biggi se nahnula do kočárku a souhlasně zamručela. Usrkla jsem si zase šťávičky.
„Ale vysvětli TOHLE Eggovi!“ pokračovala jsem. „Neřekla by jsi, jak málo si věří!“
„Asi jako ty za svobodna?“ nadhodila Biggi a mrkla na mě s šibalským úsměvem.
Bumbác cililink! V hlavě se mi vyjevila moje postavička, sedící o přestávce na parapetu okna na školních záchodech, jenž se bezmocně koukala na atrium. Doba, na kterou jsem nerada vzpomínala, ale Biggi to nemyslela zle. Pokusila jsem se o úsměv.
„Možná…“
„Takový hezký, slavný, fajn chlap, dokonce kdysi můj oblíbený zpěvák…“ mumlala Brig.
„Jo, a podezírá mě z nevěry,“ řekla jsem šeptem a koukala jsem na kolečka kočárku. Jako bych se s tím už smířila. Kousala jsem si ret a tím pádem jsem vypadala, jako že když se nehorázně šklebím. Biggi se zakoktala.
„To pořád?!“
„A o čem jsi myslela, že mluvím?!“ vzhlédla jsem k ní zase.
„To jako za dva měsíce ani… ani…“
„Ani pusa…“ zašklebila jsem se.
„A trenýrky mu pořád pereš, viď!“ řekla rádoby smutně. Obě jsme se rozesmály. Po chvíli zábavy něco procedila mezi zuby:
„No jo, jenom doufám, že Egg…“
Pak se zarazila a mávla rukou. Srkla si kapučína, chvíli se koukala do hrnku, pak se podívala do kočárku a nevypadala, že by chtěla dokončit větu.
„Co Egg?!“ ptala jsem se naléhavě.
„Ale nic!“
„CO Egg?!“
Biggi povzdechla. „Ten… den, co viděl malého prvně… ten den byl u nás v hotelu…“
„Jo? A co bylo?“ zajímala jsem se. Srkala jsem limonádu.
„Zmlátil Gregoryho.“
„Malého?!“ vykřikla jsem tak nahlas, že se po mně otočilo pár lidí. Brčko mi vypadlo z pusy. Jo, zapomněla jsem říct, že jsme byli venku na besídce, takže i několik kolemjdoucích. Byla to tak luxusní kavárna, že s kočárky nás tam nepustili. A koneckonců, už jsme si to ani nedovolily, vzpomínka na mamčino klení na adresu pohodlných maminek mě zachovávala ve zdraví.
„Velkého…“ zavrtěla hlavou, jako by se tím situace lepšila. Užasle jsem si složila hlavu do dlaní.
„Ale proč?!“
„Myslí si, že v tom má prsty. Teda prsty… to není ten správný výraz. Prostě že je Greg tatík vašeho synáčka.“
„Ale on dobře ví, že Greg byl blond od barvy, ne od přírody!“
Kam až zajde ta mužská domýšlivost! Egga jsem milovala a on kdysi tvrdil, že on mě taky. Možná proto si mě vybral, mě, ošklivou holku z Vidlákova, přivezl ji do Kanady, tisíce kilometrů od domova, aby mu ji nikdo nepřebral. Jsem zvědavá, jak zareaguje, že je Eggie jeho. Asi bude překvapený
„Tak to se divím, že se se mnou bavíš…“ zamumlala jsem a Biggi protočila panenky.
„Ty za to nemůžeš.“
„Ale jo. Neměla jsem si brát tak ješitného chlapa! A ještě k tomu Kanaďana!“
„Kačko, bereš to moc složitě!“
„A ty moc jednoduše. Možná, že se tomu ještě někdy zasmějeme… ale nezdá se mi to. Egg je nervák. Vdala jsem se… jo, vdala jsem se z lásky, jak jsem vždycky chtěla. Když to řeknu od plic: je mi to k hovnu.“
„Víš, co by za to jiné daly?!“ vytřeštila Brigita zraky.
„A co bych dala já za normální manželství!“
„Ale s ním, ne?“ zvedla svoje husté obočí Biggi.
„Ale jo. Ale to by mu to muselo logicky uvažovat, sakra. Já vůbec nevím, kde na takové koniny chodí. Ten má snad někde doma pod polštářem příručku Vtipný až nadosmrti a za každou cenu, ačkoli teda tohle přespříliš vtipné není…“
„Nebo nějaké ze starších čísel Penthouse, hele, já tě chápu. Ale z nějak inteligentního sympatického důvodu jsi si ho brala, ne? A jak tě znám, není to jenom tak nějaký důvod. Ale NĚJAKÝ důvod!“
Biggiina srdečnost mi přišla najednou nějak… naivní. Nebo přespříliš zrůžovělá. Odfrkla jsem si a zadívala jsem se do střech kanadského hlavního města.
„To se ti řekne, když ty máš s Gregem rodinku, jak vystřiženou ze žurnálu.“
„Nehodnoť zpěváka, dokud nezazpíval!“ poučovala mě Biggi a tvářila se chytře. Povzdechla jsem si. Pak jsem se polekala myšlenky…
„A Greg se na mě nezlobí?“
„Né, pohoda. S Eggem se už taky usmířili. A když jsem Gregoryho ošetřovala, no, ještě jsme se sblížili… ještě víc!“
„Nechej si ty detaily!“ řekla jsem rázně, ale moje vnitřní já se smálo, až se hory zelenaly. Brigita se zachechtala, jak malá Jaruna. Po nějaké menší chvilce ticha se malý Greg rozbrečel, a tak Biggi neotálela a vyhrnula si tričko, aby synáčka nakrmila. Byly jsme zvyklé, jelikož v naší rodné vlasti se k mateřství přistupuje s úctou a ne s odporem. Není divu, že Kanaďanky na kafíčku po cestě z manikúry, pedikúry a kosmetiky svoje silně nalíčené rty zakřivily znechucením.
„Neboj, puso. Greg ho vyzpovídá…“ slibovala Brig a já zase koukala na střechy.