Melodie - 15.díl

Do tabulek oken se opíral studený vítr a lomcoval jimi. Sledovala jsem míhající se pruhy světel na stropě, jež vyráběla auta jedoucí po silnici pod oknem. Bylo dokonalé ticho. Slyšela jsem jen pravidelné Tedovo dýchání. Ležela jsem na boku, zády k němu. Abych měla možnost si utříbit myšlenky.
Dnes jsem si po té dlouhé době vzpomněla na Matta. Udivilo mě, že už o něm dokážu poklidně hovořit. Zvláště pak s Tedem, když jsem se o něm nebavila ani se sestrami. Znamená to tedy, že je pro mě něco víc? A snad i důležitější, něž kdo jiný, pokud se s ním dokážu bavit i o něčem takovém? Nebo to nic neznamená, vezme-li v potaz, že na tohle téma spolu mluví i kdejací kamarádi. Ale ne, vždyť tady najde jen o to, že spolu dokážeme mluvit o takových – pro mě intimních – věcech, ale také o to, že si rozumíme i bez toho. Je přece úplně jasné, že tu jde o něco víc, ne jen o přátelství.
Usmála jsem se. Najednou jsem pocítila obrovskou radost, která se mi postupně rozlévala do celého těla. Bylo to příjemné a proto není divu, že se mi to líbilo. A představa, že je Ted můj… přítel se mi líbila ještě víc.
„Pořád nespíš?“ pronesl do ticha.
Leknutím jsem sebou škubla a překvapeně se otočila. Celou dobu jsem byla v domnění, že si tu přemýšlím sama pro sebe, zatím co on tvrdě spí. A on byl při tom po celou dobu vzhůru. Mohu jen doufat, že jsem se snad o ničem, z těch mých pošetilých myšlenek, nezmínila na hlas. To by bylo opravdu trapné.
„Ne!“ odpověděla jsem tiše, dívajíc se do jeho tváře.
Otevřel oči, které se mu ve tmě zaleskly. Působil tak krásně mile. A rozčepýřené vlasy ho dělaly ještě neodolatelnějším, než jindy.
Náhle jsem pocítila silnou únavu a vyčerpání. Přivlastnila jsem si jeho dlaň a položila na ni svoji tvář. Nic nenamítal, jen si mě pomalounku přisunul blíž k sobě. Tiše jsem vydechla a zavřela víčka.
Společně jsme pak usnuly, aniž bychom se jeden druhému vzdálili.

„Dobré ráno!“ vítal mě vlídným hlasem, přesně jako tenkrát, někde tam v kopcích.
„Hmm!“ Vydechla jsem slastně a protáhla se. „Od tebe to zní tak krásně!“ Usmála jsem se.
„A ty mi nic nepopřeješ?“ zeptal se, předstírajíc zklamání. Byla bych přísahala, že se chtěl usmát, ale na úkor svého herectví to neudělal.
„To víš, že jo. Přeji ti ten nejkrásnější den, ale jelikož jsi tu se mnou, tak…“ Položil mi prst na rty, čímž mi zabránil pokračovat. Něžně se usmál. Srdce mi poskočilo radostí, že opět vidím jeho plné rty v tom úžasném úšklebku, který mu tolik slušel.
„Proč mi to děláš?“ ptal se lehce smutně a následně uvolnil mé rty, abych mohla odpovědět.
„Co?“ Nechápala jsem.
„Mluvíš jen tehdy, když tě chci políbit!“ řekl naprosto vážně.
Vyprskla jsem smíchy.
Zatvářil se lehce podrážděně. Vždy jsem ho tímto vytáčela. Tím, že jsem nebyla v těchto chvílích naplno vážná.
„Jak mám vědět, že mě chceš políbit?“ ptala jsem se s neutuchajícím smíchem, jenž mi zbarvoval tváře do červena.
„Takto!“ řekl a umlčel mě svými rty. Smích mě okamžitě přešel. Jeho blízkost mi působila závratě, snad jako bych měla skákat z třicetimetrového mostu. Ten pocit byl však nenahraditelný.
Zamrkala jsem, snažíc se získat ztracenou schopnost vidění. Měla jsem pocit, jako by se mi zamlžily i oči.
Zavzpomínala jsem po kolikáté už mě políbil. Pamatovala jsem si každičký okamžik, včetně toho prvního. Po šesté.
Zavrtěla jsem hlavou ve snaze vyhnat z hlavy tak dětinské myšlenky. Kdyby mě teď slyšel, určitě by se mi smál.
„Na co myslíš?“ zeptal se znenadání.
No prosím, jako bych to neříkala. Jeho otázky byly postupně čím dál víc náročnější. Nechtěla jsem mu říct na co doopravdy myslím. Na druhou stranu jsem mu nechtěla lhát. Jasně, malinká lež by nemohla vadit, ale při mé smůle bych vymyslela něco mnohem horšího, něž byla pravda a v jeho očích bych klesla víc, než kdybych se mu jednoduše přiznala.
„Na to, jak krásně líbáš!“ Zčervenala jsem.
Rozesmál se. Snad mi to oplácel.
Sklopila jsem hlavu, plna studu. Měla jsem si radši něco vymyslet – vyčítala jsem si.
Najednou utichl a naklonil se ke mně natolik, až mě z jeho blízkosti začaly šimrat spánky, na které mi dýchal.
„Promiň!“ zašeptal a znovu si našel cestu k mým rtům.

„Tak a dost romantiky, jde se na svah!“ poručila jsem po chvilce.
Zaúpěl. „Pořád mě jen taháš z postele!“ stěžoval si.
„Někdo to udělat musí!“ Pokrčila jsem rameny a škodolibě se usmála.
„Už jsem ti říkal, že jsi strašná…“
„Ale máš mě rád, viď?“ Svůdně jsem na něj mrkla.
„Tohle je mimo pravidla!“ namítal.
„Co jako?“
„Svádění. Mně jsi to včera také zakázala!“
Usmála jsem se. „Včera bylo včera, dnes je dnes!“
„Vážně?“ Zvedl obočí a chlípně se usmál.
Pomalinku si začal stahovat kalhoty. Chvíli jsem omámeně stála a dívala se, co právě dělá. Pak jsem se rychle vzpamatovala a zastavila jeho ruku dřív, než stačila kalhoty stáhnout nebezpečně nízko.
Pobaveně si mě měřil.
„Fajn, vyhrál jsi!“ Vzdala jsem se. „Žádné svádění!“
Zatvářil se vítězně a po celou dobu se potutelně usmíval.

Teple oblečeni jsme se sešli v předsíni. Já jsem si na převlékání zabrala koupelnu a on ložnici. Stále ho však nepřešel ten pošetilý smích.
„To od tebe není hezké!“ Našpulila jsem rty, mluvíc schválně, co nejvíc spisovně.
„Co?“ Ihned zpozorněl a od smíchu upustil.
Tentokrát jsem se zatvářila vítězoslavně já. „Teď už nic!“ Usmála jsem se a vyšla směrem k recepci, aniž bych se na něj podívala. Tvářil se jako vyoraná myš ještě dlouho potom.
Za recepčním pultem jsme si nechaly klíč od pokoje a pak se se všemi věcmi pakovali ven. Svah sice nebyl od hotelu daleko, ale rozhodli jsme se jet autem, jelikož nám nepřišlo nejlepší se trmácet do kopců s těžkým snowboardem. Nakonec bychom tam přišli po poledni a všude by už bylo plno lidí.
Pomohla jsem Tedovi naložit patřičné sportovní náčiní a chystala se nasednout. Jako vždy mě ale předběhl a dveře mi otevřel ještě dřív, než jsem se k nim vůbec stačila přiblížit. Usmála jsem se a nastoupila.
Věděla jsem přesně, kde se sjezdovka nachází a tak jsme nemuseli rozdělávat ani mapu. I když jsem ji skládala velice ráda. Budu s tím holt muset počkat na příště – pomyslela jsem si a v zápětí se svým myšlenkám zasmála.
Ted si toho okamžitě všiml. Na vteřinku se ke mně natočil, ale pak se hned vrátil ke sledování cesty před sebou.
„Děje se něco?“ zeptal se usměvavě, ale nemohla jsem si nevšimnout nejistoty, která zněla v jeho hlase.
„Nic!“ odpověděla jsem nevzrušeně.
„Tak proč se v jednom kuse tváříš tak tajemně a pak se hned směješ?“ Byl mrzutý a neskrýval v obličeji ani apatii.
„Nečerti se, nesluší ti to!“ Cvrnkla jsem mu do ucha a začala se smát.
Chvíli se ještě tvářil vážně a rozzlobeně, ale nakonec to nevydržel a také se rozesmál.
„Vidíš, takhle jsi mnohem hezčí!“ pochválila jsem ho.
Pevně sevřel volant a vypjal se. Jako by mu byl můj pohled nepříjemný, nebo ho snad vyváděl z míry. Pobavilo mě to, ale nechtěla jsem ho dál trápit a tak jsem se otočila zpět a sledovala silnici, jenž nám mizela pod koly. Periferním viděním jsem však poznala, že se značně uvolnil. Zakroutila jsem nechápavě hlavou. Kdy konečně přestane být tak tajemný a otevře se mi? – ptala jsem se sama sebe. Bezvýsledně.
Jeho tajemství mě sice přitahovalo, ale ne tolik, jako on samotný. Chtěla jsem mu porozumět. Pochopit skládanku jeho života. A při tom jsem tichounce doufala, že do ní také patřím.
Uvědomila jsem si, že už se pomalu blížíme k místu.
„Tady to bude doprava a po levé straně bude parkoviště.“ informovala jsem ho o směru jízdy. Usmál se nad jednoduchostí mého navigování a beze slov se řídil mými pokyny.
Zanedlouho jsme zastavili na velkém obdélníkovém parkovišti. Bylo už z poloviny plné, což značilo, že jedeme pozdě a budeme tak stát dlouhou frontu. Ale vzhledem k tomu, že se to Ted bude teprve učit, nemůže to vadit. Stejně si budeme muset kopec vyšlápnout jen někde dole. Nahoře by to nemuselo dopadnout nejlépe.

Vítr se mi opíral do zad, když jsem se skláněla nad sedícím Tedem a snažila se mu vysvětlit základní pravidla ohledně ježdění.
„Zatím se naučíš postupně spouštět, to bude na jeden den postačující.“ začala jsem s výkladem, zatím co on si mě s okouzlujícím úsměvem prohlížel.
„Poslouchej!“ poručila jsem mu a zamračila se.
„Já poslouchám!“ hájil se a nahodil výraz neviňátka.
„Tak dobře.“ Uvolněně jsem se usmála. Bylo důležité, aby byl v dobré náladě. „Takže… Hlavně nezapomínej na to, že váha musí být vždy na přední noze, tedy na tvé levé. A pořád měj pokrčená kolena. Jasan?“ přesvědčovala jsem se, že mě poslouchal.
„Jasan!“ přitakal a zasalutoval.
Najednou jsem si uvědomila, jak moc se mi tenhle Ted líbí. Ten veselý a vtipný, ne ten vážný a tajemný. Samozřejmě, že jsem je měla ráda oba stejně, protože to všechno bylo jeho součástí, ale přála jsem si mít po boku toho legračního a radostného kluka, který mě vždy rozesmál. Užívala jsem si této chvíle, kdy takovým byl.
„Copak?“ Pochechtával se.
„Promiň, zamyslela jsem se!“ zalhala jsem a usmála se na něj. Úsměv mi oplatil a postavil se na hranu snowboardu. Držela jsem ho za ruce a i přes rukavice cítila jeho teplo.
„Tak a teď se pomalinku spouštěj!“ vybídla jsem ho a pustila jeho ruce, stále se však držíc u něj, kdyby snad měl v úmyslu padat.
Jenomže on nespadl ani jednou a my jsme se po chviličce ocitli pod kopcem.
„Tak jakej jsem?“ dožadoval se pochvaly, jen co se zastavil.
„Téda, fakt dobrej!“ dala jsem mu za pravdu a zkroutila bradu, abych tak dala důraz na obdiv.
„Už jsi na tom stál, viď? Přiznej se! Ještě nikdy jsem neviděla někoho, kdo by dělal přesně to, co jsem mu řekla. Většinou dělají pravý opak!“
Zašklebil se. „Myslíš, že podvádím?“ Nevěřícně na mě pohlédl.
„Jo!“ Zkřížila jsem si ruce na prsou.
„Tak teď jsi mě ranila!“ Zatvářil se na oko dotčeně a tragicky přitiskl pěst k místu, kde se nacházelo jeho srdce.
„Herče!“ osopila jsem se na něj a plácla ho do ramene.