O princi na bílém koni

btw. představte si tu idylku v dějáku- koukání na dokument o bombardování Británie za II. světové- a Alex se pochichtává u kusu papíru =D
----------------------------------------

III.
Celá otlačená jsem se vzbudila ještě za tmy. Oheň skomíral a z popela svítilo několik žhavých uhlíků.
Poplašeně jsem se posadila a přitáhla si plášť blíž k tělu. Málem jsem necítila nos zablokovaný ze zimy a konečky prstů mě zábly.
Nepříliš nadšeně jsem si hned uvědomila současný stav a byla bych stokrát raději, kdybych se probudila doma ve své posteli.
Ve své měkkoučké postýlce s oranžovým povlečením a kupou plyšáků po boku...
Belendek zařehtal a uskočil do strany.
,,Hou, hou!‘‘
Vyskočila jsem a chytla ho za volné otěže. Z lesa přicházel princ s náručí chrastí.
,,Co ho tak polekalo?‘‘
Hodil klacky na zem. ,,Ze stromu skočila veverka nebo kuna.‘‘
Pohladila jsem koně po nosu a přivázala ho zpátky.
,,Blázen, je už dost starý, aby si konečně zvyknul,‘‘ odfrkl si princ na adresu svého bělouše a rozdmýchal oheň.
Zachumlala jsem se zpátky do pláště a posléze snědla plátek masa s chlebem, které opekl na horkých kamenech.

Začalo svítat.
,,Vyrazíme,‘‘ usoudil princ. Odmítl moji pomoc na uklizení ohniště i sedlání koně (přesto jsem si umínila, že se to znovu naučím) a o všechno se postaral sám.
Zkusila jsem si alespoň prsty prohrábnout vlasy a odstranit ospalky z očí, avšak byla jsem si jistá, že další den bez vody už nevydržím.
Další den bez vody? Co blázníš? Nejpozději k večeru, až tahle komedie skončí, budeš doma a trapně koktat na otázky rodičů, kde jsi byla, protože ti samozřejmě nebudou věřit.
Princ s úsměvem přistoupil ke mně a vysadil na koně. Pak se vyhoupl za mnou, protáhl ruce kolem mého pasu a chytil otěže.
Zaujatě jsem pozorovala jeho prsty, které zkušeně provlékly vydělanou kůži mezi prsteníčkem a malíkem.
,,Dovolíš?‘‘ pootočila jsem k němu hlavu a jemně mu otěže vzala. Jak to bylo dávno, co jsem je držela v rukou!
Tušila jsem, že se usmál a holeněmi stiskl boky koně, protože ten se rozcválal.

Bez přestávky jsme dle mého laického úsudku urazili dobrých dvacet kilometrů, než se před námi les rozestoupil a my stáli na břehu jezera, za kterým se na kopci tyčil hrad.
,,Královský hrad,‘‘ poznamenal princ trochu chraptivě.
Líbil se mi. Podvědomně jsem ho začala přiřazovat k Bouzovu nebo k Pernštejnu, ale i tak moje romantická duše vyloženě zaplesala.
,,Kudy?‘‘ otázala jsem se na další cestu.
,,Nejsi unavená?‘‘ zeptal se mírně překvapeně.
,,Ne.‘‘
,,Pak tedy doleva, musíme objet celé jezero.‘‘
Nechala jsem bělouše napít a pak ho stočila na vyšlapanou cestičku.

V rákosí to zachrastilo. Ostražitě jsem sevřela otěže, ale byli to jen dva staří rybáři.
,,Vítejte zpátky, princi!‘‘ klaněli se s úsměvy až k zemi.
Pokynul jim a já začala dumat, kým vlastně je ten černovlasý kluk, o jehož hruď jsem se opírala.
Pootočila jsem k němu hlavu. ,,Mají tě rádi.‘‘
Nebyla to otázka, ale konstatování.
,,Snad. Nevím. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel.‘‘
Hm. Tos mi moc nepomohl.
Snažila jsem se vzpomenout si na nějakou pohádku a po úmorné chvilce přemýšlení mě napadla italská dvoudílná pohádka Dračí prsten, ne příliš známá českým divákům.
,,Jmenuješ se Viktor?‘‘
,,Měl bych?‘‘
Tak či tak, já stejně nejsem princezna Desidérie, protože nemám kudrnaté blonďaté vlasy. A nevím, jaký byl doopravdy princ Viktor, protože z příběhu se dalo vydedukovat pouze to, že to byl rebel zamilovaný do Desidérie.
,,Je to rebel!‘‘ křičí vojenský kaprál při soudu Petra Máchala v pohádce S čerty nejsou žerty.
,, A jak se teda jmenuješ?‘‘
Bělouš klopýtl a já lehce vypískla, protože se předtím soustředila na princův výraz.
,,Klid, nic se neděje,‘‘ rozesmál se a moji otázku přešel nezodpovězenou, protože pobídl Belendeka do klusu.

Příjemné vzrušení vyvolané očekáváním mě přepadlo ve vesnici pod hradem. Lidé vybíhali z chaloupek, mávali nám a vyzdvihovali své děti, aby lépe viděly.
Bylo to zvláštní. Nikdo z nich mě neznal a stejně mi jejich úsměvy patřily stejnou mírou jako princi.
Proklusali jsme vesnicí a Belendek se bez mého zásahu vydal na širokou cestu, která se točila kolem kopce, na kterém stál hrad.

Podhradí šumělo životem. Trhovci a trhovkyně vychvalovali svoje zboží, pod kopyty koní se pletly baculaté měšťky s košíky a dvakrát nás míjely vozy s bílými plachtami.
Hradní brána byla otevřená, avšak hlídaná dvěma Supermany se silnými meči a pasu. Belendek proklusal a zastavil se uprostřed nádvoří.
Zvedla jsem hlavu. Silné zdi se hrozivě tyčily a spolu s nimi dvě věže naproti sobě sahaly až málem k nebi.
Být klaustrofobik, nedostal by mě sem ani heverem.
Princ seskočil a v náruči mě snesl dolů, přičemž se mi rozhrnul plášť a odkryl šedou bundu, kterou obvykle v zimě nosím.
,,Vítej doma,‘‘ usmál se.
Doma? Doma je pro mne Gagarinova ulice, kámo.
,,Vaše Výsosti! Vítejte zpátky!‘‘ hrnul se k nám vyzáblík v černém a s popravdě liščím výrazem v obličeji. Uklonil se.
,,Běž oznámit náš příjezd,‘‘ pobídl ho princ bez jakýchkoliv emocí a nabídl mi rámě.
,,A co bude s Belendekem?‘‘ ohlédla jsem se po běloušovi.
,,Postarají se o něj,‘‘ ukázal pohledem na dva výrostky, kteří se odkudsi vynořili a nyní ozlomkrk hnali ke koni.