O princi na bílém koni

VII.
,,Výsosti?‘‘ klepal někdo opatrně na dveře.
Odhrábla jsem si z obličeje vlasy slepené solí. Dovnitř tiše vešla služka a postavila na stůl tác s jídlem.
,,Dobré ráno,‘‘ usmála se, když viděla, že jsem vzhůru.
,,Nádherné,‘‘ zamumlala jsem a schovala hlavu zpátky. Hlad byl ovšem mocnější, po chudé večeři přišla sice chudá snídaně, ale tentokrát moje labužnické buňky determinovala jiná síla a já se hltavě pustila do ovesné kaše.
Se lžící u pusy mě zastihlo zrcadlo. Šla jsem blíž.
Zcuchané vlasy rámovaly bledý obličej se zarudlým pupínkem na čele a docela slušnými kruhy pod očima.
Zvláště ten pupínek jsem přejela prstem. Mít tak krycí make-up...
Tím jsem se vrátila k původci toho, jak jsem vypadala a odložila krajíc zpátky na tác.

Bloudila jsem hradem sem a tam v naději, že Angela potkám. Kladný význam to mělo v tom, že jsem poznala detailněji části hradu. Záporný, že jsem Angela stejně nepotkala.
Nakonec mě napadlo zajít znovu na věž.

Princ stál na tomtéž místě jako včera, jen s rozdílem, že halenu pod černou vestou měl tentokrát bílou.
,,Angele?‘‘
Neotočil se.
Z hloubi duše jsem nenáviděla tyhle situace a vyhýbala jsem se jim, jak jen to šlo. Jenže tentokrát mi nic jiného nezbývalo.
,,Angele,‘‘ zavolala jsem tiše. ,,Ty víš, že jsem tady.‘‘
Princ ke mě obrátil tvář.
,,Chtěla bych se ti omluvit, reagovala jsem přehnaně. Můžeš mi to odpustit?‘‘
Nepamatovala jsem si jediný okamžik, při kterém bych viděla kluka, který se tvářil smutně. Angelus byl první a jeho výraz jen podtrhovalo černé oblečení.
,,Co ti mám odpouštět? Všechno je v nejlepším pořádku.‘‘
Postavila jsem se vedle něj a spustila ruce za ochoz. Pod námi se hemžily desítky malých teček.
,,Ne, není.‘‘
Angelus zaklonil hlavu a zavřel oči. ,,Zkus se na to podívat z mého pohledu, Chloé. Já si nevybral hvězdu. Ani ty. Hvězdy si vybraly tebe a vzepřít se proti vůli hvězd se opováží málokdo.‘‘
Ty vaše pitomé hvězdy! Zkus se na to podívat mýma očima. Mám zůstat někde, kde mě evidentně příliš lidí rádo nemá? Už nikdy nevidět mámu, tátu, sestru, kamarády? Zůstat až do smrti zapíchnutá na studeném hradě?A vzít si někoho, kdo se mi sice líbí, ale nijak fyzicky nepřitahuje?
,,Angele,‘‘ oslovila jsem prince, ,,co by se stalo, kdybych si tě nechtěla vzít? Jen tak, čistě teoreticky?‘‘
,,Lidé by tě vyhnali. Kdo se opováží vzepřít hvězdám, je navždy poskvrněný.‘‘
Super. Kam bych asi šla? Vlastně to bylo jedno. Odhadovala jsem, že do týdne bych uprostřed zimy umřela hlady, popřípadě zmrzla.
,,A co když se nelíbím tvé matce?‘‘
Princ tuhle možnost neodmítl hned. Zdálo se, že přemýšlí.
Pak pokrčil rameny. ,,Má to nějaký větší význam?‘‘
Pravděpodobně byl přesvědčený o opaku a já mu ho nevymlouvala.
Povzdechla jsem si. ,,Unudím se tu k smrti.‘‘
Angelus zvedl levé obočí. ,,Unudíš? Proč?‘‘
,,A co tady?‘‘ trhla jsem hlavou.
Empétrojka doma, stejně tak jako počítač a internet. A moje milované formule...
,,Včera, jak jsi mluvila o arabských koních... přišlo mi, že se doopravdy v koních vyznáš.‘‘
,,A neměla bych?‘‘
,,To jsem neřekl, jen to trochu zvláštní. Spíš muži se zajímají o rody koní-‚‘‘
,,A o lov?‘‘ skočila jsem mu do řeči a poťouchle nemyslela lovení zvířat.
Angelus však přikývl. ,,Tarja umí tak tak cválat. Raději jezdí kočárem.‘‘
,,Třeba umí jiný věci. Já taky neumím jezdit na koni.‘‘
Věnoval mi překvapený pohled. ,,Vážně? Přece jsi vedla Belendeka, když jsme jeli sem. Měl jsem pocit, že musíš umět skvěle jezdit na koni.‘‘
Pleteš si pojmy teorie a praxe, kámo.
,,Uměla jsem. Trochu. Ale pak jsem to zapomněla.‘‘
Kolem nás s hlasitým skřehotáním přelétl krkavec a usadil se na ochozu pod námi.
,,A nemyslíš, že by ses to měla znovu naučit?‘‘ V Angelově hlase probleskoval smích.
Představila jsem si sebe v těžkých šatech a v sedle.
,,Nemyslím...‘‘
,,A neříkala jsi, že se tu unudíš k smrti?‘‘ rýpal do mě Angelus dál.
Kapitulovala jsem. ,,No dobrá. Ale musím se jít převléct.‘‘
Do nějakých šatů, které budou méně podléhat gravitaci.

Před stájí se poflakovali pacholci.
,,Výsosti?‘‘ začali se klanět hned, jak mě spatřili.
,,Pohov,‘‘ zazubila jsem se a vešla dovnitř. Angelus právě sedlal Belendeka a vedle něj stál uvázaný černý valach.
,,Toho jsem ti vybral,‘‘ poplácal ho princ po krku. ,,Jmenuje se Hodam.‘‘
Přešla jsem ke koni, pohladila ho po nose, odvázala ho a následovala Angela s Belendekem.
,,Půjdeme zahradami,‘‘ rozhodl se princ. ,,Nebo chceš jít podhradím?‘‘
,,Ne, to určitě ne,‘‘ odmítla jsem už jen při představě.

Slovem zahrada pojmenoval prostor mezi zdmi hradu a hradbami, i když sem vedlo několik schodišť a dveří. Vysoké stromy byly bez listí a tráva pokrytá jinovatkou.
Koním se kouřilo od nozder.
V hradbách byla malá dřevěná vrátka, kudy jsme prošli ven do lesa.

Angelus nechal Belendeka stát.
,,Co je?‘‘ zareagovala jsem.
,,Chci ti pomoct do sedla,‘‘ vysvětlil s úsměvem.
,,Vystačím si sama,‘‘ vložila jsem botu do třmenu a chytila se rozsochy. Vyhoupla jsem se nahoru, přehodila pravou nohu na druhou stranu a usadila se. Bohatá sukně se rozprostřela valachových zádech.
Uchopila jsem otěže a pohledem dala princi najevo, že se čeká už jen na něj.

Trochu mi trvalo, než jsem zvykla, že pod Hodamovými kopyty cítím každý kamínek na cestě. Stezka se zvolna svažovala, až jsme vyjeli na louku pod hradem.
Angelus zpomalil a zařadil Belendeka vedle mého vraníka. ,,Podceňovala ses.‘‘
,,To ti připomenu, až budu ležet na zemi a dívat se za utíkajícím koněm,‘‘ ušklíbla jsem se. ,,Kam jedeme?‘‘
,,Máš přání?‘‘
,,Ne. Nejsem tady doma.‘‘
Zatím.

Mírumilovným tempem jsme prošli vesnicí, tu pak širokým obloukem objeli a vydali se zpátky do hradu, protože nás čekal oběd.