Irish stew II.

Cathair byl velmi příjemný společník. V té cukrárně jsme ztvrdli dvě hodiny, ani nám to nepřišlo. Během té doby jsem si odskočila na toaletu, abych trochu zpacifikovala svůj zjev.
K mému překvapení jsem ale vypadala docela dobře. Jen jsem si opláchla obličej a přetřela rty balzámem. Vlasy jsem si trochu učesala, abych působila jako slušná holka. Když jsem se vracela, otáčel se na židli, jako by mě vyhlížel. Jakmile zachytil můj pohled, usmál se, a já jen tála.
Ačkoli jsem se bránila, že to není nutné, že nejsem zase taková chudinka, abych si nemohla dovolit pár zákusků a pití, zatáhl to za nás oba. Když už jsme se sbírali k odchodu, prozradila jsem mu, že vlastně nevím, kde jsem. Tiše se zasmál, ale chápal to.
„Nechceš svézt domů?“ nabídl.
„Ani nevím, kudy a jak daleko bys jel,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ne, díky. To bude dobrý. Najdu si nějaký autobus.“
Vyšli jsme před cukrárnu a nastal ten okamžik, kdy jsme se měli rozloučit. Oba jsme zaváhali.
„Hm. Nechceš aspoň doprovodit k zastávce? Stejně nevíš, kudy se k ní dostaneš.“
Přemýšlela jsem a rozpačitě si prohrabávala vlasy.
„No… asi by to bylo dobré. Jsi hodný,“ usmála jsem se.
Pár vteřin jsme stáli v tichu.
„Poslyš…“ začal nejistě. „Jestli nemáš nějakou důležitější nebo příjemnější práci na večer, nechtěla bys místo na autobus zajít třeba do kina? Myslím, že dneska dávají nějaký nový thriller s Brucem Willicem.“
Vydechla jsem s úsměvem.
„No… to by mohl být dobrý výběr. Mám ráda thrillery s ním, vždycky se mi líbily.“
„Takže jo?“ zahýbal s nadějí obočím.
„Já nevím…“ Nebyla jsem si jistá, jestli je to teď nejlepší nápad. Pořád jsem ještě nevěděla, jak se dostanu domů. Taky jsem pořádně neznala svého společníka, ačkoli mi přišel skvělý. A koneckonců, možná bych se taky měla podívat na učení, zítra ráno mám zase přednášky a já ještě nestihla úplně pochopit ty minulé.
„Svezl bych tě pak domů, neboj. Stihneš tam být dřív, než se tvoje maminka začne strachovat.“
Zase ta starostlivost… Bylo to od něj vážně hezké. Ačkoli jsem byla oprávněna mu nedůvěřovat, cítila jsem se v jeho přítomnosti bezpečně a čím dál víc jsem měla dojem, že zrovna s ním se nemám absolutně čeho bát. Přece jen jsem ale nezmiňovala skutečnost, že bydlím v malém bytečku se dvěma spolubydlícími a moje matka zůstala v Donegalu se svým přítelem.
„No dobře,“ usmála jsem se. I jemu se obličej opět rozzářil.
„Víš, ty dvě hodiny v cukrárně byly vážně fajn…“
„Jo, byly,“ souhlasila jsem. „Hezky se s tebou povídá.“
„Nápodobně,“ obdařil mě měkkým pohledem. „No, slečno, takže jestli se necháte svézt neznámým člověkem do kina, račte nastoupit.“
Zamrkala jsem při tom výroku a sledovala směr, kterým ukázal. Před cukrárnou, několik metrů od nás stál temně šedý Chrysler v designu, při kterém jsem padala do vytržení a mdlob.
„Stavoval jsem se tu jen v knihkupectví,“ vysvětloval, protože si asi mylně vyložil můj vytřeštěný výraz. „A když jsem chtěl přejít silnici, nachomýtla ses tu ty, takže jsem změnil plány.“
„Jo?“ hlesla jsem slabým hláskem. „Super.“
Je to možné? Fajn, trochu jsem se divila jeho stylu oblečení, ale stejně jsem ho považovala za studentíka – vypadal na něj. Jenže studentíci tu obvykle nejezdí v Chryslerech. Málokdo z mých spolužáků měl auto a když, byl to nějaký úsporný ojetý model.
Když jsem zapadla do měkké kožené sedačky, vydechla jsem. Zavřel za mnou dveře, obešel auto a nastoupil na místo řidiče.
„Můžu se zeptat, co vlastně děláš, že si můžeš dovolit jezdit v tomhle?“ nadhodila jsem opatrně.
Možná se ho dotklo, jak jsem se tvářila; trochu sklesl a zachmuřil se.
„Tohle… ehm, tohle auto mi pořídila rodina. Hm… já bych na něj neměl.“
Kdovíproč se mu do hlasu vkradla nespokojenost. Nastartoval a vyjeli jsme.
„Tedy…“ Chtěla jsem to zase urovnat, protože mi došlo, že moje otázka asi nebyla zrovna ta nejvstřícnější. „Promiň, nechtěla jsem tě nějak urazit nebo něco… Jenom… no, v takovéhle káře jsem v životě neseděla.“ Nervózně jsem se zasmála.
Jeho rozčarování trochu opadlo a on se pousmál.
„To nic, v pohodě. Abych ti odpověděl, dělám medicínu.“
„Jo, tak medik?“ usmála jsem se. „Šermuješ skalpelem?“
„Jasně,“ zašklebil se. „Co děláš ty?“
„Filozofii,“ pokrčila jsem rameny. „Nic lepšího jsem nevymyslela.“
„Nevěděla’s, kam jít?“
„Vůbec. Vím, co mě baví, ale netuším, co za profesi můžu dělat, abych skloubila spokojenost jak v té duševní sféře, tak i sféře peněženkové.“
Zasmál se, konečně byl zase v pohodě.
„To je vždycky dilema. Realistický přístup, milá Isibéal,“ ocenil.
„V mém případě bych nesoudila tak brzy, milý Cathaire,“ usmála jsem se. „Kdybych se chtěla přechválit, řekla bych, že jsem nevypočitatelný člověk, ale na to bych potřebovala dostatek fantazie.“
S úsměvem vrtěl hlavou. Pozorovala jsem jeho ušlechtilý profil. Proti stmívající se obloze, světlům z domů okolo a občasnému záblesku reflektorů byl nádherný. Celá ta scenérie s ním v popředí mi přišla romantická. Ani netuším proč…
Když jsme se dostali ke kinu, shledala jsem, že tady už to znám. Odsud to bylo ke mně do bytečku docela kousek. Při vystupování mi opět pohotově otevřel dveře, podržel je a zase za mnou zavřel.
„Takový galán se dneska jen tak nevidí,“ poznamenala jsem neutrálně.
„No jo, ona moje rodina není zase tak špatná,“ zatvářil se Cathair jízlivě. Zasmála jsem se, ale nebyla jsem si jistá, jak moc jsou jeho příbuzenské vztahy bolestivé.
„Tak hrozné to snad nebude. Nebo jo?“
„Myslím, že jo,“ vzdychl, přičemž se díval dopředu, a pak mi nabídl rámě. S trochu zvláštním, avšak příjemným pocitem jsem se do něj zavěsila.
Vydobyl nám lístky doprostřed. Trochu jsem nepochopila, proč se na něj ta holka v cinema tričku tak blbě culila. Cathair jí totiž nevěnoval pozornost, jako kdyby pro něj byl zájem opačného pohlaví rutinní záležitostí. Na druhé straně mi bylo jasné, proč se jí líbí – mně se líbil taky, ačkoli kdyby se mě teď on sám zeptal, jestli to tak je, pravděpodobně bych plácla nějakou neutrální volovinu, jen abych nedala příliš najevo, co se mi honí hlavou.
Co jen jsem se načetla různých studií o způsobu, jakým chlapi přemýšlí. Ovšem, málo mi to bylo platné, když jsem stejně u vytržení dělala vše úplně jinak, než jsem si říkala, že bych dělat měla. Tenhle mladý pán mi pěkně motal hlavu. Když se na mě tak upřeně díval, slova měla tendenci pokaždé se mi vzpříčit v krku, takže mi vždycky chvilku trvalo, než jsem mohla normálně promluvit. On se taky vyjádřil o tom, že mu asi nejsem zrovna odporná, ale do hlavy mu prostě nevidím, ani kdybych se stavěla na tu svoji lebezni.
Jasně, mělo by mi být podezřelé, jak je ke mně pozorný. Takové chlapy prostě člověk nepotkává denně na ulici. Irové byli asi takoví gentlemani, že milostivě vytáhli cigaretu z úst, když vás chtěli políbit, a na schůzku nechodili s více jak dvěma promile alkoholu v krvi.
Cathairovo chování mi však přišlo tak přirozené, jako kdyby o tom, co dělá, vůbec nemusel přemýšlet a všechno mu naskakovalo do fronty automaticky. On působil jako gentleman, aniž se o to musel snažit. Člověk se na něj podíval a přímo cítil tu obětavost a chápavost.
Nedokázala jsem si představit, že by mi chtěl ublížit. Prostě to nešlo… Jen jsem se v duchu téměř modlila k všemožným kolemjdoucím bohům, abych se v něm zase osudně nepletla. Myslím, že to už by mi moje sny a ten zbyteček optimismu rozbilo nadobro… Nechtěla jsem zase být ta ledová nepřístupná troska, jako se mi stalo před časem; probouzela jsem se z té apatie velice obtížně, především proto, že jsem neviděla důvod, proč chtít zase něco cítit.
Nechal mě vybrat si stranu a pak se mi usadil po levém boku. Než začal film, prohlédli jsme si recenzi a diskutovali o Brucových dřívějších filmech. Ukázalo se, že Cathair v nich také našel zálibu. Prý má rád horory a komedie nebo nejlépe jejich kombinaci. Já moc dobrých hororů neviděla, ale můj oblíbený, Ospalá díra, byl přesně tím, co bych nazvala hororovou komedií – Johnny Depp si ze sebe jednoduše vždycky umí udělat parádní srandu.
Možná schválně vybral právě tenhle film. Zjistila jsem totiž, že napětím doslova přetékal. Obvykle se vyžívám v tom, že mám z nervů uzlíček, kdy se zase stane něco, čeho se nehorázně leknu; tentokrát to na mě bylo docela silné kafe. Dostala jsem třesavku a prsty jsem zarývala do držadel – díkybohu, že můj soused po pravé straně se svého opěrátka vzdal, protože bych se pak neměla čeho pevně držet. Vůbec celý kinosál byl potažen hustým napjatým tichem a oči všech byly upřeny na plátno.
Když na mě ze zálohy vybafla brutálně nečekaná scéna, trhla jsem sebou a prudce se nadechla. V tu chvíli jsem ucítila, že mě Cathair vzal za ruku; pevně stiskl moji zaťatou pěst, snad abych se nebála. Pohlédla jsem na něj a trochu hystericky se tichounce zasmála. Kupodivu mě jeho dotek uklidňoval. Jako kdyby se mi po boku objevil přítel a už jsem nemusela po těch temných uličkách filmu utíkat sama.
Aby tu nedošlo k omylu – ani na chvilku jsem nelitovala, že se na ten film dívám. Až odsud vylezu, budu se sice rozdýchávat, ale tu spokojenost mi budou moct závidět. Je fajn zažít zase trochu akce, i když jen prostřednictvím filmu, v tomhle nudném životě.
A pak, když jsme vyšli z kinosálu a Cathair se mě ptal, jestli nevybral špatně, opravdu jsem klidně odvětila: „Bylo to zatraceně dobré.“
Chvilku se na mě díval nedůvěřivě. Jenže oči mi asi svítily dostatečně na to, aby poznal, že se nesnažím přetvařovat. Široce se usmál.
„To jsem rád, že se ti to líbilo. Tak trochu jsem nečekal, že to bude tak drsné, ale na druhou stranu jsem aspoň zjistil, co vydržíš,“ zasmál se. „Mám totiž ve sbírce spoustu takových filmů.“
„No, obvykle tak nevyvádím,“ pozvedla jsem obočí s úsměvem. „Nebudeš mě muset zachraňovat.“
„Škoda…“ Cathair se pokusil o psí oči. Rozesmála jsem se.
„Proboha, vždyť na tohle ti musí skočit každá! Nechápu, proč zveš do cukrárny a do kina zrovna mě.“
Cathair o něco zvážněl.
„Nejspíš proto, že nestojím o každou. Tedy… přišel jsem na to až dnes na tom přechodu, ale i tak je to pravda. Mám své nároky, víš.“
„No ne.“ Byla jsem plna skepse. „Tos mi to vážně vysvětlil. Teď je mi vše dokonale jasné.“
„Sarkastická až za hrob,“ usmál se a působilo to potěšeně. Nadechl se s pohledem upřeným před sebe. „Řekněme… že bych byl moc rád, kdybych tě mohl někdy pozvat na večeři.“
Chvilku jsem zírala. Pak jsem polykala, abych mohla něco říct. Následně jsem několikrát otevřela pusu, aniž bych věděla, co bych vlastně měla říct.
Podíval se na mě.
„Co ty na to?“ V hlase mu zaznívala naděje, ale v obličeji měl silně znejistělý výraz – možná proto, že jsem ještě stále nenašla slova k odpovědi.
„Teda…“ vykoktala jsem. „To je… zajímavá… hm, nabídka. Totiž.“
„Šla bys?“
Pokusila jsem se o zaneprázdněnou a nedostupnou. „Hm, musela bych se podívat, kdy mám čas. Ale asi ano.“ Nesmělý úsměv, vzápětí napodobený tím, komu byl určen.
Má jeho pozvání znamenat, že má opravdu zájem?, křičela na mě jedna půlka mého mozku, zatímco ta druhá ji přeřvávala sprškou cynických předpokladů. Srdce mi tlouklo. Pochybovala jsem, že na mě v tu chvíli nebylo vidět, jak jsem z něj hotová.
Vyšli jsme do noční temnoty osvětlené pouličními lampami a blikajícími nápisy na budově kina. V úžasném Chrysleru bylo krásně teplo. Uvelebila jsem se do měkké sedačky a začala pět chválu. Cathair se tiše smál.
„Koukám, že nejsi typická holčička, co? Díváš se na thrillery, oblékáš se jako depešák, jsi unešená z pěkných aut…“
„Ne, já jsem typický chlap,“ odpověděla jsem rozhodně. „Moje matka mi to neustále říká. Zatímco ona se totiž potřebuje zdlouhavě vykecávat i o těch největších pitomostech, já radši mlčím a píšu.“
Cathair moji řeč odměnil pobaveným smíchem.
„Čím dál pozoruhodnější,“ povzdechl si tiše a zakroutil hlavou.

Bylo mi milé, že mu nepřijdu obyčejná, tuctová a nezajímavá, ovšem na druhou stranu jsem tak trochu nechápala, proč se tomu až tak diví. Jako kdyby snad v životě nepotkal dost zajímavých holek. Někdo jako on pravděpodobně musel oplývat přáteli, ať už o to stál, nebo ne.
Píchl auto přímo před vchod. Vytáhl dva papírky, na jeden mi napsal svoje telefonní číslo a na druhý si poznamenal moje. Ještě mu pěst létala po papíře a já už věděla, že ani za nic nebudu ten, kdo zavolá první.
Nakonec na mě vrhl dlouhý pohled. Nevím, jestli chtěl něco udělat, ale každopádně se k tomu nedostal, když se vchodové dveře otevřely a vyrazil z nich jeden z mých sousedů, aby vzápětí zmizel ve tmě ulice. Cathair se tedy jen pousmál, tiše se rozloučil a vyjádřil naději, že se opět brzy setkáme, načež vystoupil, aby mi otevřel dveře.
Oplatila jsem mu úsměv a vylezla z auta. Venkovní chlad mě po cestě vyhřátým Chryslerem nepříjemně udeřil. Počkala jsem okamžik, než nastartoval a vrhl na mě poslední pohled, a pak jsem rychle vytáhla klíče. Otevřela jsem dveře, vyběhla dvě patra schodů a tiše vstoupila do svého malého bytečku.
Claire už spala, ale Finola seděla u starého společného počítače a evidentně vedla živý rozhovor po ICQ. Věnovala mi zběžný pozdrav a dál si mě nevšímala. Byla jsem docela ráda.
Tichounce jsem se převlékla a padla do postele. Tak dnes v noci nejspíš pěkně dlouho neusnu. Doufám, že zítra nebudou profesoři vykládat nic složitého…