Authors´ Challenge II 4.díl - Ta z metra

Jen jsem to dořekl, tak jsem zčervenal až za ušima.
Saša se jen krásně usmála a nic na to neřekla.
Ocenil jsem to. Začal jsem se rozhlížet po jejím bytě.
" Máš to tady hezké" řekl jsem směrem k ní, " na můj vkus moc tmavé, ale jinak opravdu pěkné" dodal jsem.
" Děkuji" odpověděla a obdařila mne jedním z těch svých krásných úsměvů. " Mám ráda tmu, tajemno a vše s tím spojené, i upíry" dodala.
" Uuupíry?" jako bych nevěřil svým uším.
" Ano, upíry " opáčila s ledovým klidem.
Oči mi začaly těkat po místnosti, pomalu jsem přešel ke knihovně a opravdu, měla tu spoustu literatury na toto téma.
" Zajímavé " skoro neslyšně jsem zahučel.
" Viď " nežně pohladila jednu z knih a když se na mne podívala, tak se jí zvláštně leskly oči.
" Ale nebudeš na mne zkoušet nějaké rituály, že ne" obával jsem se.
" Hlupáčku" zasmála se, " jistěže ne... Já chci jen tvůj krk " vykřikla a vrhla se na mne.
Vykřikl jsem, udělal krok zpět a upadl na zem.
Saša se dala do hrozného smíchu a já jen zíral.
" To je mi teda sranda" procedil jsem rádoby naštvaně
" Promiň" zatvářila se omluvně " Ale mě to nedalo, vypadal si jak vystrašenej malej kluk " dodala.
" Abych pravdu řekl, tak mne tyto věci trošku děsí" přiznal jsem.
" Mě naopak, vzrušuje mne představa, že bych byla vydána napospas upírovi" odpověděla zastřeným hlasem.
" Oddala bych se jeho síle, zcela se mu odevzdala, ano, to bych chtěla " hlas měla něžný jako kdyby mluvila
o něčem krásném.
Brr, při té představě se mi zježily chlupy. Všechny.
Děsilo mne to a zároveň zaujalo. Byl jsem zmatený.
" Promiň, ale jsem nějaká unavená" hlesla najednou.
" Ale jistě, já už půjdu, nechceš jěště s něčím pomoct?" optal jsem se starostlivě.
" Ne, kdepak, děkuji, už si pro mne udělal dost, jsem ti moc vděčná" mluvila jakoby zní někdo vysál všechnu energii,
kde je ta dívka, co se před chvílí tak kouzelně smála? ptal jsem se sám sebe...
Byl jsem rád, když jsem za sebou zavřel dveře od jejího bytu, jako by ze mne něco spadlo, kámen, který mne tížil.
Nevím, jak bych to vysvětlil. Ten byt jako by mi bral sílu. A nejen mě, napadlo mne.
Saša mi ležela v hlavě celý den, i před spaním jsem na ní myslel, bylo na ní něco zvláštního, jiného, znala mého otce, svěřoval se
jí, to už samo o sobě něco znamená.
Čím je tak zvláštní tahle dívka? Neustále mi hlavou zněla tato otázka.
Až do doby než jsem usnul únavou...

" Dostala jsem ho"
Bože, příšerná bolest v mém břichu, krev na mých dlaních a její vítězný pohled, to je vše co jsem viděl, cítil, prožíval.
" Proč? Proč já? Já? Co jsem udělal?" bolestí jsem téměř nemohl mluvit.
" Není to osobní" odvětila chladně " Ale musí to tak být" dodala.
Cítil jsem jak omdlévám, ale ještě jsem stihl zaregistovat, jak mne někdo bere za nohu a někam táhne.
" Ne, prosím ne" sténal jsem.
Najednou pohyb ustal, snažil jsem se otevřít oči, nešlo to, malou škvírkou jsem viděl pruh světla, na víc jsem se nezmohl.
Nademnou se skláněl nějaký starší muž.
" Tos ho musela tak zřídit? " ptal se neznámý " Neříkal jsem, aby si ho zabila, jen zranila! Sakra" téměř křičel.
" Nevím jestli to přežije " pokračoval dál.
" No jo, no jo, tak umře a co? " odpověděla mu tajemná dívka.
" A co? A co?" řval neznámý " Musí žít , on je vyvoleným" supěl.
" Jestli jen vyvoleným, tak nezemře " s naprostým klidem odpoveděla kráska.

" Honzo, sakra Honzo, vzbuď se" snaží se ho probudit máma.
" Co, co , co se děje? " zmateně se dívám kolem sebe, " Kde, kde to jsem" dodám.
" Doma troubo" řekne máti naštvaně " A zase si měl noční můru" dodá.
" Aha" na víc jsem se nezmohl.
Hned na to odešla.
Noční můru? Zase?
Zas tam byla ona, proč? Co tohle všechno znamená..???