Samuel - 1.díl - Prolog

Malmesburské hrabství, červen 1920

…Mé jméno je Samuel...
Za okny polorozpadlého sídla, ukrytého v hlubokých lesích Malmesburského hrabství zuří děsivá noční bouře, dovnitř proniká chladný vlhký vzduch, oheň v krbu již pomalu dohořívá, ale já necítím chlad, ba ani žár, necítím vlastně vůbec nic. V mém těle již netluče srdce, nejím ani nespím, pouze při pohledu na zašlý obrázek drahé Camilly z koutku mého vyhaslého oka stéká slza…vzpomínky, to jediné ve mně ještě žije…
Ani Andrew zde není, konečně už našel svůj mír, hlavně mým přičiněním, ale nikdy jsem toho nelitoval.
Jen já znám to podivné tajemství, které mi také může přinést vysvobození, ale sám je nemohu použít.
A tak v skrytu své duše, pokud ovšem ještě mám nějakou duši, stále věřím, že snad se také najde někdo, kdo pomůže i mně, toužebně si přeji ještě jednou spatřit překrásný ranní úsvit… již bezmála sto let trpělivě čekám a snažím se vyrovnat se svým nedobrovolným údělem, jemuž se noc co noc poddávám, vlastně sto dvacet, těch prvních dvacet v mých žilách ještě pulsoval život….pak při zrovna takové bouři, jako dnes, vzplál les a poslední, co jsem si tehdy stačil zapamatovat, byl padající hořící strom, jehož obrovská tíha mi rozdrtila téměř všechny kosti v těle a plameny, které ho stravovaly, mi ožehly tvář…než se mi ukrutnou bolestí zavřely oči, zahlédl jsem ještě nad sebou podivně bledý obličej nějakého muže…to mně tenkrát mezi hořícími kmeny našel Andrew…

Sedím strnule u starého rozviklaného stolu, obklopen nevlídnými studenými zdmi a pozoruji, jak mne z tmavého koutu místnosti odevzdaně sleduje několik párů jasně svítících očí, očí divokých koček, které si zde našly útočiště a jsou jedinými tvory, sdílejícími se mnou mou samotu. Právě zapaluji novou svíci a dívám se na čisté nepopsané listy svého deníku.
Nevím, co mne to vůbec napadlo, přišlo to tak náhle, ale rozhodl jsem se napsat zpověď všemi zavrhované bytosti, jež se nejbezpečněji cítí pod temným hávem noci a která možná nikdy nenajde na tomto prokletém světě věčný klid.
Přemýšlím, jak vyjádřit v řádcích smysl slov, psaných možná pro nikoho, připadám si jako básník, jehož verše zůstanou navždy nepochopeny, či skladatel, jehož dílo nikdy nepozná tóny houslí.
Avšak při pomyšlení, že můj temný osud zaplní tyto bělostné stránky, pociťuji jakousi zvláštní úlevu, která se nezadržitelně rozlévá mým vyprahlým nitrem.

Musím si s psaním pospíšit, brzy hodiny odbijí půlnoc
a pak nastane má nenáviděná proměna, byl jsem velmi špatným žákem, nedokážu to ovládnout svou vůlí.
Kočky již začínají být nevrlé, instinktivně cítí, že nebude trvat dlouho a opět se stanu na pár hodin součástí jejich společenství, váben hlasem krve, neboť krev je nyní můj život.
Beru tedy do ruky pero a píši… 5.srpen roku 1800…a tady začíná můj příběh…