Samuel - 19. díl

….Nevím, jak dlouho jsem byl bez sebe, pomalu jsem otevřel oči, ale nedokázal jsem určit, zda je ještě den či noc, v pokoji byla tma a ticho.
Mírně jsem se nadzvednul, kupodivu jsem se cítil docela svěží, najednou mi blesklo hlavou, co se vlastně přihodilo, sáhl jsem si na hrdlo, s hrůzou jsem pootočil hlavu směrem ke křeslu a ustrnul jsem.
Zhrouceně tam seděla nehybná postava starce, vlasy měl úplně bílé, obličej vrásčitý a popelavě šedý, vyhaslé oči se strnule dívaly k zemi, přesto se mi zdálo, jako by se usmíval, z hrudi mu doposud čněla stříbrná dýka. Ubohý Andrew….
Přistoupil jsem k němu a poklekl vedle křesla, navzdory všemu mne přemohl hluboký žal, zakryl jsem si rukama obličej a zůstal v údivu, při doteku jsem pocítil, že na něm nejsou žádné stopy po jizvách ani zraněních, byl úplně hladký, nevěřícně jsem jej ohmatával, ale byla to skutečně pravda. Zahleděl jsem se na své bílé ruce a najednou mnou projel bolestný pocit, protože jsem si uvědomil, že jsou to ruce někoho, kdo zabil svého otce. Jenže tohle nebyl ten správný výraz pro to, co se stalo, můj život v uplynulých měsících byl spíše noční můrou, která však dosud trvá a nikdy neskončí, pokud mne také někdo nevysvobodí. Ano, tohle bylo to správné vyjádření, daroval jsem mu svobodu a po dlouhých staletích věčný klid, navzdory tomu co ze mne udělal a mne o něj připravil.
Zvednul jsem se, přistoupil k oknu a otevřel okenice dokořán, byla již tma a na obloze se objevily první hvězdy, kdesi v dálce se ozývalo truchlivé vlčí vytí. Najednou mne veškerá zášť jako mávnutím proutku opustila a rozplakal jsem se jako malé dítě.

Po chvíli jsem se vzpamatoval, bylo nutno prokázat Andrewovi poslední službu, rozhodl jsem se, že jej odnesu do podzemí. Vytáhl jsem dýku z jeho těla, chvíli si jí prohlížel a uvažoval o tom, jakou má obrovskou moc, pak jsem ho pohladil po tváři a vzal do náruče, byl neuvěřitelně lehký. Sestoupil jsem opatrně do sklepení a otevřel dveře krypty.
Poprvé jsem zaznamenal, že mne již neovanul ledový chlad a viděl jsem vše úplně jako ve dne. Vzadu vedle sarkofágu se nacházel výklenek ve zdi, zde jsem Andrewa uložil, na zemi jsem uviděl nějakou zlatem zdobenou látku, vzal jsem ji a tělo s ní přikryl.
Pak jsem přistoupil k truhlici a vytáhl skříňku, měl jsem v úmyslu vzít si ji nahoru, zde jsem již nehodlal nikdy vstoupit, ponechám toto místo v klidu, syn bude navždy odpočívat vedle svého otce, budou spolu snít svůj věčný sen, tak jak to mělo být již hodně, hodně dávno.

Ještě jsem naposledy smutně pohlédl k výklenku a pak vyšel ven se skříňkou v náručí. Zavřel jsem dveře a lehce se dotkl znaku hada, znamení života skrze smrt, které mne nyní bude navždy doprovázet v mém bytí. Pak jsem dveře zatarasil starou komodou a pohlédl na zrcadlo, zatoužil jsem po dlouhé době se na sebe podívat, možná už naposledy. Vzpomněl jsem si na to, co mi kdysi říkal Andrew, a sice že můj obraz časem úplně zmizí. Když jsem přistoupil k zrcadlu, užasle jsem se na seba zahleděl. Dívala se na mne nadpozemsky krásná tvář, po jejíchž stranách splývaly tmavé vlnité vlasy, byla to však také Andrewova tvář, průsvitně bílá, s důstojným výrazem a lehkým stínem pod očima, z nichž vyzařoval jasně zelený třpyt. Vypadal jsem ale o pár let starší.
Přepadla mne obava z toho, jak to vše zvládnu, určitě mi Andrew nestačil říci úplně vše. Děsila mne představa nastávající samoty, ve které se budu muset naučit žít.
Žít?...
Sáhl jsem si na hruď, ale v místě, kde se kdysi ozýval tlukot mého srdce, necítil jsem vůbec nic…přivřel jsem oči hrůzou, pak jsem navždy opustil toto místo a dveře do sklepení pečlivě zamknul. Skříňku jsem ukryl v truhlici v jeho komnatě, kterou jsem hodlal nyní
obývat, protože se nacházela vedle knihovny a pracovny, kde budu jistě v budoucnu trávit hodně času. Musím se smířit se svým nevalným osudem a přijmout vše, co mi nabízí.
Jedno jsem ale ještě musel udělat, vyhledat znovu Mary, aby mi pomohla dostat se tajně ke Camille, chci ji ještě jednou vidět, než ji odvezou daleko ode mne, a také jí vše vysvětlit. Musí to pochopit, že nyní nemohu být v její blízkosti a později ani svého dítěte. Bude to jistě velmi bolestné, ale je to pro jejich dobro, nechci být pro ně nebezpečím a zkázou, jako byl
pro mou matku a mne Andrew. Pro jistotu jsem pár dní počkal, v lesích se ještě určitě potulovali lovci.
Pak jsem se jednoho dne k večeru vydal na cestu.

Měl jsem obrovské štěstí. Mary se právě vracela odněkud domů, byl jsem ukrytý mezi keři, tiše jsem na ni zavolal. Radostně ke mně přiběhla, když mne ale uviděla, ustrnula, Asi ji překvapil můj nynější vzhled.
„Samueli, kde ses tady vzal? Jsem šťastná, že tě opět vidím! Co se však s tebou stalo? A kde se poděly jizvy, které hyzdily tvou tvář? Vypadáš jinak, tak vznešeně…“
„ Vše se brzy dozvíte, nyní od vás ještě něco potřebuji, a sice abyste mne zavedla za Camillou,
je to velmi důležité.“
Překvapeně se na mne podívala.
„To ale nebude jednoduché, její otec ji střeží jako oko v hlavě, ale mohu to aspoň zkusit. Přijď po setmění ze zadu k jejich domu, rostou tam husté lískové keře, tam se můžeš ukrýt a já zjistím, co se dá dělat.“
Poslechl jsem ji, a jakmile se vše ponořilo do hluboké tmy, odešel jsem na smluvené místo a netrpělivě ji vyhlížel. Za chvíli se objevila a usmívala se, to bylo dobré znamení.
„Máme štěstí, její otec odjel do Malmesbury k sestře a vrátí se zítra, služebnou jsem uplatila a poslala domů, nyní nám již nic nestojí v cestě.“
„Jste poklad, drahá Mary, vždy jsem to věděl...“
„Dělám to pro tebe, ale neztrácejme zbytečně čas.“ Řekla nervózně. Když jsme přicházeli ke dveřím, ozval se hlasitý štěkot jejich psa, stačil však jediný můj pohled a s vyděšeným kňučením odtud utekl.
Vstoupili jsme tiše do světnice, bylo zde šero, jen v rohu na stole hořela svíčka.
Mary chtěla odejít, ale pokynul jsem jí, aby zůstala, musí vše také slyšet, dlužím ji to.
Přistoupil jsem k posteli a ustrnul, Camilla vypadala tak bledě, pod očima měla temné stíny, hrdlo ukryté v obvazech a slabě oddychovala. Přisedl jsem si k ní, pohladil po vlasech a dojatě si ji prohlížel, po chvilce otevřela oči a vztáhla chvějící se ruce před sebe. Vzal jsem její dlaně do svých a sám je přiložil na mou tvář. Zarazila se a pak řekla rozrušeně.
„Same, to jsi ty? Nemohu tomu uvěřit, myslela jsem, že už za mnou nikdy nepřijdeš...“ pak se uklidnila a prsty jemně přejížděla po mém obličeji.
„Ano, poznávám tě, ale tvé ruce a čelo jsou dnes tak studené, čím to?“ Řekla znepokojeně.
Chvíli jsem se odmlčel, přitiskl si její dlaň ke rtům a pak řekl tiše.
„Musím ti toho hodně vysvětlit, proto jsem přišel.“
V následujících chvílích jsem jí vše vypověděl, o svém pravém původu a hrůzném dědictví, o Andrewovi a také jeho smutném konci.
Skutečnost, že se s ní musím rozloučit, jsem si nechal až naposled.
„Ale to přece nemůžeš, co si bez tebe počnu? A co řeknu našemu dítěti? Patříme přece k sobě, vždy to tak bylo! Chci být stále s tebou, a je mi jedno, čím nyní jsi!“ Vykřikla s pláčem a s vypětím sil se snažila nadzvednout.
„Pšš, uklidni se, musíš odpočívat, mysli na naše dítě.“ Řekl jsem tiše a políbil ji.
Pak jsem vzal její ruku a přiložil na svou hruď.
„Je mi to líto, má lásko, ale není to možné…cítíš? Mé srdce je mrtvé, stal jsem se andělem temnot, který v noci bloudí v hrůzné podobě a jediné, po čem prahne, je krev…nechci tebe a naše dítě ohrozit, tak jako to kdysi udělal můj pravý otec. Musíš odjet a smířit se s tím.“
„Ne…Ne! To nemohu, prosím, zůstaň se mnou, neopouštěj mne!“ Vzlykala.
Pevně jsem ji objal, pak jemně vzal její tvář do svých chladných rukou a zašeptal jsem.
„Nemohu, věř tomu, co říkám. Vzpomínáš na naši hvězdu, o které jsem ti vyprávěl, když jsme spolu sedávali pod nočním nebem? Na Venuši? Vždy bude připomínat můj hrozivý úděl, ty ji sice nikdy neuvidíš, ale bude nad tebou bdít, po celý tvůj život.“
Křečovitě se mne držela, ale musel jsem se vymanit z jejího objetí, snažil jsem se nevnímat její bolestný pláč.
Příliš mne to drásalo, ale nemohl jsem jinak, již jsem se rozhodl. Ještě jsem ji naposledy dlouze políbil, pohladil po břiše a rychle jsem odkráčel ke dveřím.
Rozloučil jsem se s Mary s prosbou, aby se s ničím nesvěřovala lordu Hamingtonovi. Pro něj jsem byl a zůstanu navždy mrtvý, nyní už bohužel doopravdy…Poprvé jsem litoval toho, že to tak nezůstalo i pro Camillu a Mary, neměl jsem se tenkrát vůbec vracet.
Také jsem trval na tom, aby Camilla nosila amulet strážce, i přesto, že Andrew již neexistuje. Jsem tady bohužel ještě já a nikdy nevíme, co nám osud přichystá.
Pak jsem nasedl na Démona.
Po tvářích mi stékaly proudy slz, divoce jsem jej pobídl a uháněl nocí zpět do míst, která se nyní navždy stanou mým jediným domovem.
Musím to zvládnout, zachovat si důstojnost, tak by si to jistě přál Andrew a přikazovala mi to také hrdost mé královské krve…