Dohodnutý sňatek 7

„Jak ses měla ve školce?“zeptám se sestry a chytím ji pevně za ruku.
„Dobře. Dneska jsem si vzala tu panenku, co ti dal ten pán nevadí ti to?“zeptá se mě a zase mi panenku vrátí.
„Ne zlatíčko nevadí, vždyť jsem ti ji dala“usměju se na ni a podám ji panenku zpátky.
„Hele Petr!“vykřikne Anička a ukáže kamsi dozadu. Rychle se otočím kam ukazuje, ale Petra už bohužel neuvidím.
„Nezdálo se ti to?“zeptám se ji, ale ona jen zakroutí hlavou. Jen pokrčím rameny a ještě jednou se podívám do rohu, kam ukázala, ale nevidím tam nic.
Týden uběhl neuvěřitelně rychle a já se ani nenadávala a nastal můj den D. Den mých 18 narozenin, na který jsem se normálně tak těšila a teď jsem spíš měla hrůzu.
„Ségra vstávej honem!!“vzbudila mě Anička brzy ráno skokem do postele a křikem.
„Ahoj co se děje?“zeptala jsem se rozespale a otevřela jsem oči, abych se rozhlédla kolem sebe. To, že je sobota a já myslela že se vyspím po náročném týdnu, kdy jsme všechno zařizovali, už radši nezmiňuji.
„pojď honem do kuchyně!“řekne a zase z postele seskočí a zmizí. Natáhnu na sebe župan, vlasy jen prohrábnu, protože trčí do všech stran a já s tím teď nic neudělám a takhle se vydám do kuchyně.
„Všechno nejlepší!!“ozve se výkřik ze všech stran až nadskočím.
„Panebože“vzdychnu jen. Zůstala jsem stát ve dveřích a dovnitř mě musela Terča zatáhnou za ruku, protože jsem stále nebyla schopna se pohnout a ani mluvit..
Bylo tu sice málo lidí, ale mě strašně překvapili..Terča, která se usmívala od ucha k uchu, Marek, který stál opřený o dveře a taky se smál, Anička která stále vedle něj, mamka a Markův otec, kteří stáli vedle sebe..
„Nemohli jste počkat až se trochu upravím?“zeptám se a uvědomím si, že musím vypadat fakt úchvatně. Rozcuchaná, otlačená, rozespalá...
„Vypadáš i tak úžasně“řekne Marek s vážnou tváři.
„Dík no. Strašně jste mě překvapili“ řeknu a rozhlídnu se kolem. Na stole je velký dort, všude balónky, různé ozdůbky..
„To byl taky plán..Tak kdo začne přát první?“zeptá se Terča a podívá se po všem, kteří tu stojí. „takže já“rozhodne se. Vytáhne z igelitky velkou krabici, kterou měla položenou na židly a přicupitá ke mně.
„Takže drahá má nejlepší spolužačko od 1 třídy. Všechno nejlepší k narozeninám, hodně štěstí, zdraví, lásky, která tě teď potkala“ při těch slovech, ani nevím proč, ale podívám se na Marka a naše oči se setkají „peněz, kterých není nikdy dost a hlavně přátelé. Mám tě moc ráda Niky“ řekne a podá mi krabici i s kytičkou.
„To jsou kytičky z naší zahrádky“řekne se smíchem.
„Děkuju, taky tě mám rada“řeknu a obejmu ji. Pak ji pustím a rychle si utřu slzy, které mi stékají po obličeji. Pak přijde na řadu mamka, Markův tatínek, který mi dá velkou kytici růží a ještě větší bonboniéru a pak Anička.
„Niky, promiň za to buzení“řekne hned ze začátku a já se musím začít smát.
„Neomlouvej se zlatíčko“řeknu a kleknu si k ní, aby se nemusela vytahovat.
„Chtěl tě přijít vzbudit Marek, prý jako Šípkovou Růženku“pošeptá mi do ucha a já se jen usměju.
„Taky ti přeju hodně štěstí, zdraví, lásky a jen doufám, že až se odstěhuješ, tak na mě nezapomeneš“ šeptne se slzami na krajíčku a dá mi ubrečenou pusu.
„Zlatíčko moje, na tebe nezapomenu nikdy! Vždyť jsi moje malá sestra, tak jak bych mohla?“ zeptám se a pevně ji obejmu. Anička mě pak pustí a vběhne mamka do náruče, která ji chytí a přitiskne k sobě. Teď ke mně přijde poslední gratulant. Marek. Hned stoupnu na nohy, protože je mi jasné, že u něj klečet nemusím a stisknu nabízenou ruku.
„Nevěděl jsem jestli je vůbec dobrý nápad za tebou jezdit a přát ti, ale tvoje mamka na tom trvala, takže jsem tu“
„Jsem ráda“ujistím ho.
„Já taky. Už to bylo hodně krát řečeno, ale já jinak ani přát neumím, takže se budu opakovat, všechno nejlepší, hodně zdraví, štěstí, lásky a pak samí jedničky ve škole, který jak mi říkala tvoje mamka a Terča, se tě stále drží“usměje se na mě.
„Děkuju moc“ poděkuju a on vytáhne velkou kytici, kterou skrýval za zády.
„Nevěděl jsem, který růže mám ráda tak jsem vzal hned troje. Je jich 18, přesně jako dneska tobě“ usměje se na mě a kytici mi podá. Jsou tam namíchané bílé, žluté a červené růže a podle toho, jak je kytice velká, jich tam musí být opravdu 54.
„Nemusel jsi jich tolik kupovat“ užasnu.
„Nemusel, chtěl jsem a ještě něco“řekne a podá mi malinkou krabičku. Hned ji otevřu a objevím zlatý řetízek, kde visí všelijak zakroucené N.
„Děkuju“ poděkuju se slzami v očích.
„Ještě pusu!“ozve se Aniččin hlásek a my se po ni oba podíváme. Pak se podíváme na sebe a já nevím proč, ale pohled neudržím a uhnu před ním očima a zadívám se radši na zem, která mě teď začne velice zajímat. Naštěstí Marek tímhle netrpí, takže když se jeho dva prsty dotknou mé brady a zdvihnou mi hlavu malinko nahoru, podívala jsem se mu to očí a teprve teď si všimla, že je má krásně modré...
Pak ucítím jeho rty na svých, byl to lehký, jemný a něžný polibek, plný citu, než jsem si uvědomila co se děje, Marek mě jednou rukou objal a přitáhl k sobě, zatím co druhou hladil po tváři.
„Tak takhle vypadá pár, který se zdá jen něco přes týden“ozve se mamčin hlas. Uvědomím si co se děje a hned se od Marka odtrhnu, ale nepodívám se ani na Terču, které určitě září úsměv na rtech, ani na mamku ani na Markova otce. Podívám se přímo na Marka, který se na mě jen mile, něžně usměje a vypadá to, že chce něco říct, ale vyruší ho zvonek ode dveří.
„Půjdu tam“řeknu omámeně. Odložím kytici a krabičku s řetízkem a vydám se ke dveřím.
„Dobrý den, hledám Nikolu Novákovou“řekne mi malej kluk.
„To jsem já. Co se děje?“zeptám se.
„Tohle vám posílá jeden kluk, prý k narozeninám“řekne a předá mi krabici. Aniž by čekal na mou odpověď rozběhne se dolů ze schodů a pak jen slyším, jak bouchnou hlavní dveře.
„Kdo to byl?“zeptá se mě mamka jen co se objevím v kuchyni.
„Nějakej kluk s krabici od nějakýho dalšího kluka. Prej dárek k narozeninám“ pokrčím rameny a položím krabici na stůl. Hned ji otevřu a zděsím se. Jsou tam rozcupované bílé růže, hlava panenky a pod ní vzkaz
TAKHLE DOPADNEŠ POKUD SI HO VEZMEŠ!!
„Kdo to poslal?“zeptá se vyděšeně Marek a krabici hned zavře.
„Petr“odpovím jen a rychle si sednu na židly.
„Kdo je Petr?“zeptá se Marek a krabici zavře, abych se na ni nemusela dívat.
„To je můj nejlepší kamarád, který..on nemůže překousnout, že se musím vdávat. Před týdnem zmizel a od té doby nikdo o něm neví.“řeknu a podívám se mamku se slzami v očích.
„Měla by ses co nejdřív ke mně nastěhovat“rozhodně Marek.
„Ne, řekli jsme až po svatbě. Prosím chci zatím být tady, nic mi snad nehrozí, jen vyhrožuje! Marku, chci tu zůstat!“řeknu naštvaně.
„Dobře, ale..“stačí se něco říct, ale já mu hned skočím do řeči.
„Žádné ale není, pojďme slavit narozeniny, nemysleme na tohle prosím“ řeknu všem a krabici vyhodím do koše.
Mamka jen přikývne a zapálí mi svíčky na dortě, abych je mohla sfouknou i se přáním. Nikdy se mi žádné přání nesplnilo, tak proč bych si měla něco přát, napadne mě, ale i tak se zamyslím a pak sfouknu všech 18 svíček najednou.
„Doufám, že sis přála něco hodně důležitého, protože by se to mohlo splnit“řekne mi mamka s úsměvem a začne svíčky pomalu oddělávat, abychom dort nakrájeli a rozdělili ho.
„Dá se říct, že ano“usměju se na ni.