Dohodnutý sňatek 8

Následující týden utekl mnohem rychleji než bych si přála. V pátek jsem dostala své vysvědčení, na kterém jako vždy byli samé jedničky. Přes sobotu se dolaďovali poslední přípravy na svatbu a v neděli..neděle byl den D...můj svatební den...
„Ahoj jsi už vzhůru?“přistoupí ke mně mamka. Stále jsem u okna a dívala se ven, kde byl slibný, krásný slunný den, alespoň se zdálo, že bude.
„Ahoj už dávno, nemohla jsem spát“usměju se na ni.
„Měla by ses trochu nasnídat, za chvilku musíme jet, abychom přijeli včas“řekne mamka a v tu chvíli ke mně přiběhne Anička, která už má své šatičky na sobě.
„Vypadáš jako princezna zlatíčko“usměju se na ni, když ji vezmu do náruče.
„Ty budeš princezna“ zakroutí hlavou a podá mi mou korunku do vlasů, kterou jsem si koupila k šatům.
„Pojďte holky, nasnídáme se společně“řekne mamka.
„Naše poslední společná snídaně, kdy jsem ještě svobodná“zašeptám a vydám se s Aničkou v náručí do kuchyně. Posadím Aničku vedle sebe na židly, omotám ji kolem těla utěrku, aby si šaty nezašpinila a pak se pustíme společně do snídaně.
„Niky, já vím, že jsem otravná, ale běž se převléct, protože musíme vyjet“řekne mamka. Podívám se na ni a jen souhlasně přikývnu. Odejdu do pokoje, kde jsou samé krabice a v nich zabalené mé věci, kromě svatebních šatů, které visí na ramínku na skříni, která tu zůstává a rifle s trikem, které si teď obléknu.
„Je čas, abychom všechno stihli. Aničko, běž dolů už do auta my tam hned přijdeme“ slyším mamku jak říká sestře a pak už jen bouchnutí dveří. Rychle na sebe natáhnu triko, vezmu šaty do rukou i s korunkou a posadím se na svou postel.
„Bude mi to tu chybět“řeknu a podívám se na mamku, která stojí ve dveřích a smutně se na mě dívá.
„Ty tu budeš chybět. Už se tu nebude svítit do noci, protože se tu někdo bude učit, už tu nikdo nebude řvát, křičet, brečet, rvát se se svou sestrou..“ řekne mamka a posadí se ke mně.
„Bude se mi stýskat“ řeknu mamku.
„Nám taky zlatíčko, ale ty to zvládneš, protože jsi velká holka, dospělá, šikovná a hlavně jsi moje dcera“ řekne mamka a utře mi slzy z obličeje.
„Bojím se. Bojím se všeho, co teď bude.“ přiznám se.
„Nemáš čeho.“ujistí mě mamka a v tu chvíli se ozve troubení.
„Nejvyšší čas. Pamatuj si Niky, že vždycky se sem můžeš vrátit, protože tohle je tvůj domov a my jsme tvá rodina. Vždycky tu na tebe budeme čekat a budeme tu pro tebe ano?“
„Já vím mami, já to vím“usměju se na ni a obejmu ji. Znovu se ozve troubení a to už se vydáme ven. Ještě ve dveřích se otočím a podívám se zpět a se zavřenýma očima, zavřu dveře od bytu, kde jsem vyrůstala, kde jsem se narodila a kde jsem doma..
Cesta k domu, kde se měla konat celá svatba trvala až neuvěřitelně dlouho. Dům celého konání byl rodiny Hanychové a svatba i s hostinou byla na jejich velké zahradě. Když jsme s Markem nemohli přijít na žádné místo, nabídl nám jeho tatínek místo konání u něj. A my hned souhlasili. Jiná možnost nebyla.
„Terča nás bude čekat tam“řekne mamka do ticha a já jen přikývnu. Anička, která je obvykle ukecaná, teď mlčí, jako by vnímala celou situaci semnou. Mamka mě jen po očku pozoruje a když se naše pohledy setkají jen se na mě usměje a já se dívám z okna auta na krajinu, která mi teď připadá neuvěřitelně zajímavá.
„Tak jsme tu“ řekne po chvilce mamka a vystoupí jako první. Hned za ní vystoupí Anička a pak konečně i já. Ještě nikdy jsem tu nebyla, takže je pro mě velkým překvapením velká zahrada, velká vilka, která spíš připomíná zámek, tolik lidí, místa, stromů, květin...
„Je tu nádherně“ vzdychnu „připadám si jako pravá princezna“
„To jsem rád, že se ti tu líbí“ ozve se přede mnou Markův hlas a já hned na něj podívám.
„Ahoj, máte to tu krásné“řeknu okouzleně.
„Díky, tátova zásluha. Tvůj pokoj je úplně nahoře a na konci, čeká tě tam už i Terča, takže by jsi neměla minout. Její smích a pláč jde slyšet po celém domě. Kdybys něco potřebovala tak jen zavolej, uvidíme se později“řekne s úsměvem a rozběhne se do zahrady, kde se ozvala rána jako z děla. Sám ještě nemá oblek, má rifle a košili a musím uznat, že mu to moc sluší...
„Tak pojď“vyzve mě mamka a táhne do domu. Zatím co Anička s ostatními dětmi začnou lítat po zahradě. Mamka se v domě orientuje jako by tu snad bydlela, vyzná se tu, takže hned najdeme správný pokoj i s uplakanou Terčou.
„Ahoj co se děje?“zeptám se ji jen co ji uvidím a položím šaty na postel.
„Ahoj nic, co by. Tak dáme se do toho?“zeptá se a slzy si hned utře, aniž by mi odpověděla na mou otázku, kterou položím nejméně stokrát. Nejdřív si obléknu šaty, které jsme vybrali společně s Terčou a mamka je ještě neviděli. Tedy viděla, ale ne na mě, takže je to teď pro ni poprvé, co mě vidí ve svatebních šatech.
„Vypadáš jako princezna“usměje se na mě mamka a já se podívám do zrcadla, které tento pokoj má. Dlouhé bílé, nadýchané šaty, pošité růžemi a dlouhý závoj s korunkou...
„Tady máš ještě kytici“podá mi Terča kytičku s bílých růží a já si ji hned vezmu. Vypadám jinak...nemůžu se skoro ani poznat, vypadám...ani nevím jak..ale prostě jako bych to nebyla já..ta osoba ve svatebních šatech, s kyticí v ruce a právě se usmívající?? jsem to já?
„Mohla bych tu chvilku zůstat sama?“ zeptám se mamky a Terči, které jen přikývnou a s úsměvem odejdou ven. Nechají mě samotnou v pokoji a já jsem jim právě teď za to vděčná.
Tak tahle dopadne můj život? V 18 se vdát? Mít děti, manžela, rodinu?, napadne mě a znovu se podívám do zrcadle. Tohle určitě není život pro mě..chci si užívat a ne čekat doma na manžela až se vrátí z práce..copak tohle teď bude život? Sednu si a zádama se opřu o postel, na které mám teď svoje věci a zadívám se na tu nešťastnou holku v zrcadle...