Dohodnutý sňatek 13

Než jsem se nadávala byl konec července a my s Markem jsme za sebou měli skoro měsíc našeho manželství. Holky se o víkendu vrátili domů za rodiči, kteří si vzali dovolenou z práce a vyrazili do Řecka na 14 dní. Byla jsem ráda, že tu byli, protože jsme se moc sblížili a já si je moc oblíbila. Když odjížděli, holkám se moc nechtělo, ale dělat s tím nic nemohli...
„Dobré ráno“pozdraví mě Marek.
„Ahoj,“odpovím mu na pozdrav. Marek na nic víc nečeká a hned mě k sobě přitiskne, aby mě hned po ránu políbil..
„Jdeš dneska do práce?“zeptám se.
„Bohužel musím, proč potřebovala jsi něco?“
„No, že by jsi mě vzal sebou a cestou vyhodil u mamky, už jsem tam dlouho nebyla“ řeknu, ale Marka napadne úplně něco jinýho.
„Nemáš tak náhodou řidičák?“ zeptá se a já jen přikývnu. „tak si vezmeš moje auto a nemusíš se ohlížet na mě.“
„Fakt můžu?“zeptám se překvapeně.
„Jasně. Ale dávej na auto pozor!“ řekne hned a já se na něj jen zašklebím.
„Vždyť mě znáš ne?“zasměju se
„No právě,“řekne. Jen se ušklíbnu a vstanu, abych se připravila na snídani. Hned se oblíknu a počkám na Marka, abychom šli společně do jídelny, kde se setkáme i s Markovým tatínkem.
„Dobré ráno,“pozdraví nás.
„Dobré“usměju se na něj a posadím se na židli.
„Ahoj tati,“řekne Marek a posadí se vedle mě. Hned si naliju kávu a vezmu jogurt, který mi od domluvy Martina každé ráno chystá na snídani..
„Dneska semnou nepočítejte na oběd, nebudu doma“řekne Markův tatínek.
„My taky ne. Já jedu do práce a Nikča za rodinou. Já se vrátím až večer, jako vždy a kdy se vrátí Nikča to nechám na ni“řekne Marek i za mě a jeho tatínek jen přikývne.
„Takže dneska nebude nikdo doma? To je super, hned půjdu říct Martině ať nevaří oběd, ale rovnou večeři“ řekne a hned odejde do kuchyně.
„Pojedu hned po snídani, abych s nimi byla co nejdéle pokud ti to nebude vadit“ zeptám se Marka, který jen zakroutí hlavou a podá mi klíče od jeho auta.
„Přijeď kdy budeš chtít, ale prosím tě dej mi vědět, že jsi v pořádku“ požádá mě a já jen přikývnu. Jen co vypiju kávu hned vyběhnu nahoru, kde si vezmu svoje doklady, mikinu, kdybych se náhodou zdržela a vrátím se zpátky k Markovi.
„Moc děkuju za auto, vrátím ho celé. Ahoj večer“ rozloučím se s ním. Dám mu pusu na tvář a vyběhnu ven. Hned nasednu do auta a na dálku si otevřu bránu, kterou projedu a pak ji i zavřu. Vjedu na silnici a vydám se směr vesnice, kde bydlím...Cestou si však všimnu nějakého černého auta, které mě sleduje už od té doby, co jsem viděla..hned přidám na plynu a pokusím se mu ujet, ale auto mě hned dohoní a ještě do mě zezadu drcne až se praštím hlavou o sklo.
„Sakra, co to bylo?!“řeknu si sama pro sebe naštvaně a chci se mu vyhnout, ale narazí do mě znovu a tentokrát ještě větší silou...takhle to trvá pár minut, než mě začne předjíždět a nakonec jedeme chvilku vedle sebe, při čemž se mi nepodaří řidiče zahlédnout, protože má černé skla a než se nadám, strčí do mě a já strhnu volant a pak jen cítím, jak se semnou auto obrací ve vzduchu..Pak jen cítím náraz a dál už nevím nic...

„Autonehoda, slečna je při vědomí, má jen modřiny, ale radši bych udělal ještě ultrazvuk jestli nemá vnitřní zranění, jinak se zdá být v pořádku..odpovídá na otázky a ví kdo je, což je hlavní“ slyším říkat záchranáře doktorovi.
„Dobře, slečno jak se jmenujete?“obrátí se na mě postarší doktor.
„Nikola Hanychová“odpovím jen s námahou a pak znovu zavřu oči únavou.