Dohodnutý sňatek 20

Pohřeb byl poslední den v srpnu a přijeli úplně všichni naši známí. Jak od Markovi strany, kvůli otci tak z mé, kvůli matce. Všichni její kamarádky, kamarádi, všichni z práce, sousedi a navíc i Terezka.
„Ahoj jak ti je?“ozve se za mnou Terčin hlas a pak si ke mně přisedne. Jen co jsme se vrátili ze hřbitova, Anička zapadla do svého pokoje, za Markem přijel otcův právník a já šla ven, abych nemusela být v domě, kde je polovina lidí, kteří mi furt říkají, jak mi rádi pomůžou a jak jim to je líto..
„Ahoj, bylo i líp. Jak to jde ve vnitř?“zeptám se na dění v domě.
„Všichni se baví o tvé mamce, jaká to byla báječná osobnost a o Markovým tátovi to samý. Anička je stále u sebe v pokoji i s Becky a Marek s tím divným chlapem. Když jsem tě viděla, že jdeš ven tak jsem šla za tebou, akorát mi trvalo trochu díl než jsem tě našla, protože máte velkou zahradu“ vysvětlí mi.
„Chtěla jsem být chvilku sama“ vysvětlím důvod svého zmizení.
„Mám odejít? Ale v tom případě mi půjč mapu“
„Ne zůstaň tu, jsem ráda, že tě tu mám“usměju se na ni smutně.
„Jak to snáší Anička?“zeptá se mě hned na sestru.
„Zdá se že líp než já, i když dneska vypadala, že se každou chvíli zhroutí, když viděla mamku v té rakvi“
„Nedivím se ji, já když jsem viděla taťku, tak to bylo šílený. Už víte kdo to byl?“
„Vůbec ne. Prý byl jeden a podle Aničky se u nás dobře vyzval, protože věděl kam má jít. Marek si furt myslí, že za vším je Petr, ale já tomu nevěřím. Nebyl by toho schopný, tolik by mi snad neublížil“ zašeptám.
„Já bych tomu věřila Niky, i když ty si to nepřipouštíš. Petr se hodně změnil za ty dva měsíce, má v sobě nenávist, která vznikla, když sis vzala Marka a teď ti chce ublížil. Měla by sis dávat pozor“
„Ne on takový není“ trvám si na svém. „je to přece můj nejlepší kamarád, nezabil by mi matku a ani Markovi otce. Ne, to nebyl on, musel to být někdo jiný“
„Jak myslíš.“řekne jen Terča a v tu chvíli nemáme ani jedna co říct. Sedíme vedle sebe jako dvě mumie a mlčíme. Já zírám před sebe, zatím co Terča se stále rozhlíží kolem sebe..
„Budeme sedět i v posledním ročníku spolu?“ zeptá se zničeho nic.
„A s kým jiným bych měla sedět? Jasně že budeme! Pamatuješ co jsme si jednou řekli? Nejlepší kamarádky až do konce světa“ usměju se na ni a v tu chvíli ucítím, jak mi po tváři stékají slzy.
„Až moc dobře si to pamatuju.“ujistí mě.
„Promiň za to moje hnusný chování, já jen...těžko tomu stále můžu uvěřit...mamka je mrtvá, někdo ji zabil a já se teď musím postarat o svou sestru...vždyť já se nikdy o nikoho nestarala! Když nepočítám ty chvilky, když mamka byla v práci, ale i tak! Tohle nezvládnu..tohle nejde!!“řeknu zoufale a v tu chvíli se rozbrečím úplně. Terča na nic víc nečeká, hned se ke mně nahne a obejme mě, jako správná kamarádka..
„Zvládneš to. Jsi silná a máš ještě Marka, který ti pomůže, když bude třeba. A máš taky mě, stačí říct a já budu u tebe tak rychle jak jen to půjde, to slibuji“řekne a pohladí mě po vlasech.
„Tolik se všeho teď bojím!!“vzlyknu.
„Nemáš čeho, jsme tu všichni. Máme tě rádi, pomůžeme ti a ty to zvládneš!!“řekne a já na svém rameni cítím, jak brečí spolu semnou, protože mi její slzy dopadají na holé rameno.
„Proč všechno pěkné, co teď začíná, musí skončit blbě? S Markem si začínáme až moc dobře rozumět, vycházíme spolu a najednou přijde o život moje matka a jeho otec..proč?! Proč je to tak!? Kdo může být tak krutý a všechno krásné pokazit?!“ zeptám se jí, ale odpověď zůstane nezodpovězená...
„Tery, necháš nás tu o samotě?“zeptá se o chvilku později Marek, který už zřejmě dokončil jednání s právníkem.
„Jasně, stejně už musím jít. Uvidíme se zítra ve škole ahoj“rozloučí se semnou a naposled mě obejme.
„Děkuju za všechno“pošeptám ji do ucha. Terča se pak na mě jen usměje, rozloučí se i s Markem a pak už vidím její záda jak se vzdalují..
„Jak ti je?“zeptá se hned ze začátku a vedle si vedle mě do trávy, kde ještě před chvilkou seděla Terča.
„Bylo i líp.“odpovím stejně jako Terči a podívám se na něj. Vypadá příšerně, kruhy pod očima, které jsou následky toho, jak nemůže v noci spát, smutný, vyděšený a zoufalý..proč jen tohle všechno muselo postihnou člověka, který si to nezasloužil a který nic nikomu neudělal?!
„Mluvil jsem s tím právníkem, všechno mi řekl, jak to teď bude.“
„Tak povídej“vyzvu ho a skrčím nohy před sebe a obejmu je rukama. Sice je to trochu nepohodlné, protože mám na sobě těsné šatičky, ale začíná mi být zima a podle mého úsudku to bude na díl a Marek se určitě nechce vrátit do domu, aby musel odpovídat na otázky všech jeho příbuzných. A popravdě já taky ne.
„Taťka po tom co jsem se oženil napsal novou závěť. Celý dům, zahradu a všechno tohle je naše. Peníze, si máme rozdělit s bráchou na půlky a brácha ještě dostane jeho další dům ve Francii. Ovšem pod podmínkou, že on bude vítám tady a já tam. Jinak všechno máme na půlky,“ řekne a podívá se na mě. „byt nejspíš zrušíme, budeme bydlet tu, je tu víc místa pro všechny“
„Dobře“řeknu jen.
„Proč nejsi ve vnitřku?“ zeptá se. Položím si hlavu na kolena a otočím ji tak, abych na něj viděla.
„Všichni mě tam štvou, jak mi furt říkají, že mi pomůžou, když budu chtít, nebo jak je jim líto, toho co se stalo. Nejde to vydržet prostě, tak jsem tady“ pokrčím rameny.
„Za chvilku vypadnou neboj. Někteří se už loučili a chtěli i s tebou, ale nevěděli, že jsi tu tak odešli i tak. Anička spí nahoře v pokoji, myslím, že usnula potom, co brečela“
„Je toho na ni moc. Bála se, že přijde o mě, když se odstěhuju a nakonec přišla o mamku a viděla jak ji někdo zabil. Je to normální, aby si tolik vytrpěla?!“zeptám se ho a znovu cítím v očích slzy.
„Neplač“řekne jen a přitiskne se ke mně ještě víc, aby mě mohl obejmou a já se k němu hned přitisknu a rozbrečím se mu v náručí.
„Zítra zůstane Anička doma, pokud budeš chtít zůstaň tu i ty, zavolám do školy.“navrhne mi.
„Ne já tam musím. Stejně se jedná jen tak o dvě, tři hodiny, takže to bude v pohodě.“ ujistím ho.
„Dobře. V polední pauze skočím do místní školky, a přihlásím ji. Bude to lepší, než aby ses musela strachovat ještě o sestru. Takhle ji tam zavede a vyzvedne Martina ano?“
„Díky moc,“poděkuju mu a jen se na mě jen usměje.
„Měli bychom jít dovnitř, začíná být zima a ty jsi tu jen v šatech, ještě onemocníš!“ vyčte mi hned a beze slova mě vytáhne na nohy. Utřu si hned slzy, protože nechci, aby je viděli všichni hosté v domě a podívám se na Marka, který si mě prohlíží.
„Co je?“zeptám se nechápavě a prohlídnu se jestli se mi třeba šaty někde neroztrhli, nevysunuli nahoru a nejde vidět něco co nemá..
„Nic, i na tak blbou situaci vypadáš krásně“řekne a pohladí mě po tváři.
„Díky a to i přesto, že nosím šaty nerada“ ušklíbnu se hned a Marek se jen na mě hezky usměje. Pak se ke mně nakloní a políbí na rty. Hned ho obejmu a Marek mě k sobě přitiskne. Hned mi rukou zajede do vlasů, aniž by mě přestal líbat a druhou mě obejmul kolem pasu. Líbali jsme se tam dlouho, až jsme ztratili pojem o čase a vyrušil nás až déšť, který se tu zničeho nic objevil a my se rychle rozběhli dovnitř.