Dohodnutý sňatek 24

„Niky, Nikolko, slyšíš mě?“ slyším Markův hlas z dálky. Otevřu pomalu oči a vidím Marka, jak mě drží v náručí a Aničku vedle něj, jak pláče.
„Co se stalo?“zeptám se.
„Omdlela jsi, jak ti je?“zeptá se.
„Žiju, takže v pohodě.“odpovím a podívám se na plačící Aničku. „neplač jsem v pořádku“
„Opravdu?“zeptá se Marek a já jen přikývnu.
„Nejspíš je to z toho co se děje, je toho najednou moc prostě.“řeknu. Marek mě hned beze slova posadí na přední sedačku, Aničku strčí do autosedačky a pak oběhne auto, aby si sedl za volant.
„Můžeš mi říct všechno slyšíš? Kdyby se ti něco dělo tak mi to řekni!“řekne mi a já si zapnu pás.
„Nic mi není fakt“ujistím ho. Marek mě jen pohladí po ruce a pak se rozjedeme směr domov. Hned za městem najede na dálnici, takže doma budeme daleko dřív než kdybych jela autobusem. Marek jede rychlostí střeli, takže se doma ocitneme opravdu brzy, což mě vůbec nevadí.
„Půjdu ven jo?“řekne hned sestra, jen co přijedeme před dům a Marek zastaví auto. V momentě vyběhne ven a už utíká otevřenou bránou ven.
„Asi si našla kamarádku“pokrčí rameny a já se jen usměju.
„To je snad dobře ne? Alespoň na to všechno přestane myslet“řeknu a vydám se k hlavním dveřím, abych je odemkla.
„Víš na co myslím já?“zeptá se mě když mě dohoní u dveří.
„Ne, neumím číst myšlenky“zakroutím hlavou a vejdu dovnitř. Marek hned za mnou a jen co zavře dveře, ujistí se, že jsme v hale sami, přitáhne mě k sobě, aby mi prozradil na co myslí.
„Na tebe. Stále myslím jen na tebe a že bych nejspíš nepřežil to, kdyby se ti něco stalo. Stále myslím na tu noc, co se stalo a jestli toho vůbec nelituješ?“ řekne a podívá se mi do očí.
„Ničeho nelituju, dokonce nelituju ani toho, že jsem si tě musela vzít.“přiznám mu a mu se hned objeví na tváři úsměv. Pak se ke mně nakloní, aby mě políbil a já ho hned k sobě přitáhnu a pevně obejmu. Cítím, jak mi rukou zajel pod triko a druhou mi rozpustil vlasy, které jsem si ráno stáhla do copu.
„Nechceš jít nahoru?“zeptá se mě, když mě pustí. Jen mlčky přikývnu a nechám se táhnou nahoru do naší ložnice. Jen co Marek za mnou zavře dveře, hned mě začne líbat a vytahovat triko nahoru. Rozepnu mu hned košili, kterou mu pak i sundám a on udělá to samé s mým trikem. Nějak dojdeme k posteli, na kterou mě Marek opatrně položí a pak si opatrně lehne vedle mě.
„Jak je možné, že jsem s tebou tak šťastnej?“zeptá se a pohladí mě na plochém bříšku.
„To nevím a jak je možný, že já s tebou?“zeptám se stejně jako on. Jen se usměje a znovu mě začne líbat. Cítím, jak mi rozepnul knoflík na riflích a já udělám to samé, až mě to samotnou překvapí.
Za pár minut už bylo po všem. Hlavu jsem měla položenou na Markově hrudi a on mě hladil po zádech. Podívám se na něj a když se usměju, tak mě jen políbí na rty a rukou mi zajede do vlasů. V tu chvíli se otevřou dveře a já se tam vyděšeně podívám..
„Promiňte“vykoktá Anička a hned zase zavře. Podívám se zpátky na Marka, který se začne smát a já i když se mi to teď směšné nezdá, tak po chvilce se směju s ním.
„Měla bych jít za ní“řeknu „něco se nejspíš stalo“
„Dobře“ souhlasí Marek. Hned na sebe naházíme oblečení a než vyjdeme ven tak se naposled políbíme, protože Marek rovnou vrací do práce. Rozloučíme se hned na chodbě, kde každý zamíříme jiným směrem, zatím co já k Aničce do pokoje, Marek dolů.
„Aničko, potřebovala jsi něco?“zeptám se opatrně a posadím se k ní na postel.
„Ne jen jsem chtěla jít za tebou“pokrčí rameny.
„Aha tak jsem tady, copak je?“ usměju se na ni.
„Holky šli za maminkou...a já...“ zašeptá se slzami v očích a mě už je v ten moment všechno jasné.
„Aničko, to bude v pořádku,“ řeknu a vezmu si ji na klín, kde se mi hned rozbrečí.
„Víš...jak mi...maminka..chybí? Bolí to..“řekne mezi vzlyky a pevně se ke mně přitiskne.
„Mě taky chybí, ale zvládneme to spolu. Máš mě, Marka, Terezku, která tě má ráda jako sestru, máš nás všechny a mi ti pomůžeme...pomůžeme si navzájem“ řeknu se slzami v očích a pohladím ji po zádech.
„Mám tě ráda Niky“ pošeptá mi do ucha.
„Já tebe taky ty moje zlatíčko“ řeknu.