Dohodnutý sňatek 34

„Miláčku,“přijde ke mně večer Marek a já už podle oslovení poznám, že se něco děje. Otočím se na něj na židly a zadívám se na něj.
„Tak povídej, co se děje?“zeptám se.
„Jak víš...chci říct, co by se mělo dít?“opraví se hned.
„Takže, říkáš mi miláčku, tváříš se divně a pak znám tě už asi půl roku ,takže povídej“vyzvu ho.
„Niky, nezlob se, ale já musím...“řekne a ani nedokončí větu, protože mu do ní hned skočím.
„Zapomeň! Nepůjdeš do práce, hlavně ne teď!! Marku, to snad nemyslíš vážně!! Vždyť je večer!! máš tu rodinu teď prostě nikam nejdeš!“řeknu naštvaně.
„Niky, já tam fakt musím!“řekne zoufale.
„Proč?! Co se tam děje? Copak nemůžeš říct, že tu máš rodinu? Že máš těhotnou manželku, která tě brzo za tu práci zabije?!“řeknu naštvaně.
„Niky..“snaží se mě utěšit.
„Ne! Žádná Niky!! Vždyť jsi furt v práci! Furt tam musíš chodit a jsi tam skoro víc než doma!! Copak nemůžeš být jeden blbej víkend doma?! Chci toho tolik?!“zakřičím a cítím slzy, které mi stékají proudem po obličeji.
„Je to moje práce, musím tam jít!“řekne teď už naštvaně on.
„Práce?! Marku, jsi tam vařenej pečenej!! Tohle nejde! Každý víkend, přes týden bych to pochopila, ale přes víkendy?!“
„Niky, sakra ty to asi nechápeš že?!“
„Co nechápu?! Já už si myslím, že tě nechápu vůbec!! Něco se mezi námi změnilo, ale já nevím co a dost mě to štve! Marku, sakra!“řeknu a ani si neuvědomím, že stojím a naštvaně se na něj dívám.
„Niky...Niky, dost!“řekne a chytí mě za ramena.
„Dost? Marku, jsi furt v práci, už mám pocit, že tě neznám..před tím bylo všechno jiné, co se změnilo?“zeptám se zoufale.
„Nic se nezměnilo“zašeptá.
„Tak proč mi to tak připadá?“ zašeptám.
„Nevím, ale není to pravda jasný?“
„Dobře“řeknu jen.
„Ty jsi můj miláček fakt.“řekne mi.
„Promiň, že jsem na tebe vyletěla, ale už mě to štve“
„Chápu tě. Víš co? Kašli na učení už je toho moc na tebe a já zavolám do práce a zkusím to nějak udělat jo?“navrhne mi.
„Nemusíš, klidně jet. Já už to zvládnu, stejně mi není nějak dobře, takže si lehnu a budu jen ležet až do zítřka.“ pokrčím rameny.
„Copak ti je?“zeptá se starostlivě.
„Nic jen trochu zle od žaludku, to nic nebude. Klidně běž do práce, já to zvládnu, kdyby něco je tu Val s Honzou“usměju se na něj.
„Dobře. Pokusím se přijít co nejdřív, ale ne že na mě budeš čekat jasný!“pohrozí mi
„Neboj nebudu. Měl bys jít ať nepřijdeš pozdě.“řeknu sklesle.
„Ještě že tě mám.“usměje se na mě a skloní se, aby mě mohl políbit. Po chvilce ho od sebe musím násilím odtrhnou a znovu mu říct, aby už do té práce šel, jinak přijde pozdě. Nakonec se spolu rozloučíme a pak se za ním zavřou dveře a já se ocitnu sama. Hned si sednu ke stolu, kde jsem seděla před tím, než mě Marek vyrušil a začtu se do češtiny.