Že by přece jen láska? (1)

„Hej ségra, tak dělej nebo přijdeme pozdě!“slyším bráchův hlas z kuchyně, kde ta dobrá duše už chystá snídani, zatím co já stojím v pokoji před šatníkem a zkoumám co si dneska vzít na sebe, když hlásí takové vedro.
„No jo furt“řeknu a vytáhnu riflovou minisukni s trikem, které má zavázání za krk.
„Ségra, varuju tě naposled!“ozve se asi po 5 minutách znovu jeho hlas a já si povzdychnu. Copak mi nemůže dát chvilku pokoj??
„Už jdu! Jsi horší než máma!“křiknu a zapnu si pásek na sukni. Popadnu tašku, ve které mám už jen věci na tělocvik, sešit na blbosti a pak karty, abychom se s holkami nenudili zbytek dne.
„Dělej, je skoro 7“řekne můj milovaný bratříček jen co mě spatří v kuchyni.
„No a? Vždyť školu mám až na 8 a do školy mě stejně vezeš, tak co?“ zeptám se nevzrušeně a zakousnu se do rohlíku, který mi už brácha nachystal.
Je to výhoda mít staršího bráchu, i když je to o 6 let, ale i tak je to super. Rodiče nebývají doma, protože pracují v cizině, takže se o sobě staráme teď sami a nám to vůbec nevadí, spíš jsme rádi, že tu nejsou..
„Hele, abych tě nenechal jet busem“pohrozí mi.
„To bys neudělal“usměju se na něj.
„Hm asi máš pravdu. Hele ségra, ale ze školy musíš jet busem, dneska jsem v práci do večera“ řekne mi brácha.
„To je v pohodě,“mávnu nad tím rukou. Přesně v půl 8 se oba setkáme venku před našim paneláčkem, kde spolu sami bydlíme a zároveň u Tomášova auta, které dostal od rodičů, když odjížděli.
„Hele a žádný průsery jasný? Nemám celej den na to, abych je žehlil“pohrozí mi před školou.
„Brácha, copak jsem ty? Já jsem andílek“usměju se na něj nevině a otevřu dveře.
„Jo? Andílek? Že jsem byl minulý týden ve škole kvůli čemu to vlastně?“zeptá se mě a já jen pokrčím rameny.
„Myslíš nadávání nebo odmítnutí psaní písemky?“informuju se „nebo se snad provalilo mí kouření na záchodě či spaní s třídním?“
„Cože?!“zděsí se Tomáš.
„Klid ani jedno z toho“ujistím ho hned a vystoupím. „měj se brácha, uvidíme se večer doma“
„Buď hodná!“zavolá na mě ještě a já se otočím.
„Copak jsem jiná?“zeptám se se smíchem a rozběhnu se k Ivaně, která mě už čeká před školou v celé své kráse.
„No kde ses?“zeptá se hned místo pozdravu, když k ní přiběhnu.
„No kde asi? Doma“ usměju se na ni a pak se vydáme obě do školy.
„Hele, dneska je tělák víš o tom?“informuje mě Ivana a sjede mě pohledem.
„Já vím, věci mám v tašce“ujistím ji.
„Jsem se lekla, že ti zase bude špatně nebo tam omdlíš“ zasměje se.
„Když o tom tak přemýšlím...“řeknu a v tu chvíli vejdu do třídy, kde je sotva polovina holek. „holky, kdo z vás chce mít tělák?“
„Nikdo“odpoví mi Hanka a zvedne hlavu z lavice, na které se pokoušela spát.
„Takže, je ti zle nebo omdlíváš?“ zeptá se mě Ivana a já jen pokrčím rameny.
„Asi omdlím, kdyby mi bylo zle tak by to moc nevyřešilo“
„To je fakt“přikývne. Takže když se o chvilku později ocitneme v tělocvičně, převlečené a nastoupené v řadě, je jen otázka času kdy nám dá učitelka povel k tomu, abychom se rozběhli a dali si nevím kolik koleček.
„Takže 6 a 6“řekne nám a sama se ta obluda posadí na lavičku, odkud nás hodlá pozorovat. Rozběhnu se mezi prvními, stejně jako Ivana, která čeká na můj povel. Uběhnu jedno kolečko, druhý, třetí a pak v půlce třetího spadnu...
„Ježiši holky!!“slyším vykřiknou Ivanu a cítím, jak si ke mně kleká.
„Zase?“slyším jak se ptá Martina.
„Jo“přikývne Ivana a v tu chvíli už přiběhne i naše učitelka. Hned se nade mnou nahne, dá mi facky po tvářích a já jelikož nechci riskovat další, otevřu opatrně oči.
„Co..co se stalo?“zašeptám.
„Omdlela jste!“řekne mi učitelka novinku. „takže, zavedu vás za třídním a vy se běžte převléct, nechci aby se stalo i něco vám! Netušila jsem, že je pro vás pár koleček taková zátěž“ vzdychne si a už mě popadá za ruce a táhne na nohy.
„Díky“slyším šeptat holky, když oni zamíří k šatnám, zatím co já s učitelkou za třídním nahoru. Vím, že tam je teď na 100% sám, není to poprvé co tam jdu takhle.
„Pane učiteli můžeme?“zeptá se mého třídního pana učitele tělocvikářka a společně semnou vejde dovnitř.
„Co se stalo?“vyděsí se hned a přiběhne ke mně, kdy mi pomůže se posadit. Jako bych jeho pomoc potřebovala, pomyslím si. Za těch pár měsíců se z něj stal parádní herec.
„Omdlela mi, znovu“dodá.
„Já se o slečnu postarám klidně můžete jít“usměje se na ni můj třídní.
„Dobře, děkuju“řekne a odejde z kabinetu. Přestanu si hrát na chudinku, která omdlévá při tělocviku a hned se na svého milovaného třídního podívám.
„Nic se tu nezměnilo, když jsem tu byla naposled, Adame“
„Sašo, tohle vede k maléru“zašeptá jen.
„Žádné maléry“zakroutím hlavou a přijdu k němu. Natáhnu se za něj a otočím klíčem, aby nás nikdo nerušil.
„Opravdu jsi omdlela?“zeptá se a já jen zakroutím hlavou.
„Holky nechtěli mít tělák a my jsme se neviděli celý víkend“ přiznám bez starostí.
„Jsi číslo“řekne a v tu chvíli ucítím jeho rty na svých. Jeho ruce bloudí pod mým trikem a za okamžik jsem bez něj. Položí mě na zem a já z něj strhnu košili, tak, že se divím, že neuletěl žádný knoflík. Asi měsíce praxe.