Z deníku zoufalky - úvod + 1. kapt.

V nesměle vyhlížejícím pokoji osvětleným pouze strohou lampou odstínu krvavě rudé, sedí na posteli žena oděná do sněhově bílých šatů. V rukou, na kterých má natažené elegantní rukavičky, drží tlustý sešit. Na přední straně desek tkví červeně vyšitý nápis: „Deník Mary Deckové.“ Tiše ho otevírá a nikým nerušená začíná číst.

Neděle – 12.5.2018 - Londýn

"Drahý deníčku. Kdyby jsi tušil, co se mi dnes stalo.Jako každou neděli, i dnes jsem jela na čaj ke svým prarodičům. Tento záměr nezkomplikoval ani fakt, že se dům manželů Ramirezových nachází asi padesát kilometrů od mého domova. Je vysvobozením dostat se z ruchu velkoměsta do opuštěné vesničky u samotného moře. A já mám to štěstí a jezdím tam týdně.
Po vzoru filmových hvězd jsem našla ty nejlepší plesové šaty, do kterých se ještě vešla moje stále více kyprá postava, namalovala jsem se jako Jennifer Lopez a dodala grandiózní úsměv ve stylu štvaného zvířete. I přes to, že jezdím k prarodičům ráda, občas i já mám své dny, kdy bych nejraději nikým nerušená tláskala čokoládu a brečela u telenovel. Avšak mé tělo i duše potřebovali výlet.
No a tak jsem nasedla do svého naleštěného sporťáku a vyrazila. Však víš, v dnešní době je sporťák něco jako v dřívější době trabant. Ale ani přes veškeré snahy si nedokážu udržet plnou kreditku ani týden po výplatě, natož si našetřit na auto. Nu což, můj sporťáček je zvyklí na ledacos a popravdě si neumím představit život bez něj.
Cesta byla klidná, silnice poloprázdné, všude ticho. Užívala jsem si tento okamžik a nebylo nic, co by mi ho zkazilo. A najednou slyším hlasité pípnutí. Zprvu mi to přišlo jako pípání nějakého ptáčka, ale jako naschvál to byl zvuk smsky. Ve své kabelce od Diora jsem rychle nahmátla mobilní telefon a proklínala toho, kdož mi zkazil tak překrásný okamžik. Podle očekávání to byl John. To je můj mladší bratr, žijící nedaleko domu našich prarodičů z matčiny strany. Společně se vídáme maximálně u nedělního čaje nebo na Vánoce či Díkuvzdání. Jinak si hlavně píšeme a voláme.
V esemesce stálo: „No tak kde jsi, uz tu na tebe vsichni cekame. Pospes si nebo ti snim vsechny susenky.“
To mě nakoplo. Babiččiny domácí sušenky miloval každý, kdo je jen jednou ochutnal a já samozřejmě nebyla výjimkou. Dělala mnoho druhů, avšak John věděl, že mé nejoblíbenější jsou s želé a vždy mě dostal právě na ně. Nic jiného mě nedokázalo přesvědčit půjčit mu auto nebo svou věčně prázdnou kreditku. No, hlavně že se máme rádi.
Sporťák hlasitě škytnul, jak jsem se snažila dostat z něho co nejvíc. Ale jelikož vím, že tento stařík má už nejlepší roky za sebou, slíbila jsem mu návštěvu myčky výměnou za poslušnost. Nevím, jestli jsem to měla brát jako ano, ale auto nabralo rychlost a já byla za necelou půlhodinku na místě.
Dům mých prarodičů se rozkládá uprostřed hustých listnatých lesů, na pozemku velikosti několika fotbalových hřišť. Nedokážu přesně určit rozlohu ale když jsem chtěla přejít z jedné strany pozemku na druhou, zabralo mi to hodinu a půl. Samozřejmě do toho počítám také fakt, že jsem se dokonale ztratila, takže čistý čas hodina. I to je ale dost.
Již ode dveří mě zdraví Rosalinda, má pětiletá neteř, v rukou svírajíc mrkací panenku, kterou jsme našli na půdě a do které se úplně zbláznila. Ano, v roce, ve kterém se právě nacházíme, je to poněkud zvláštní ale důležité je, že si s takovýmito hračkami, které patří spíše než do rukou dětí, na smetiště, stále ještě někdo hraje. A mrkací panenka je jisto jistě rarita.
„Mary, teta Mary je tu,“ slyšela jsem její vysoký hlásek a musela jsem se smát. Rosalinda je nejmladší dcerou mé sestry Carol, tudíž jedna z pěti mých neteří. A jak už to bývá, je také tou nejoblíbenější. Dny, kdy spolu sedíme na útesu a vyprávíme si příběhy, miluji ještě více než sušenky. A co teprve česání jejích překrásných blonďatých vlásků.
„Ahoj maličká. Teda ty jsi nám nějak vyrostla.“ Znáš to. Nejčastěji používaná fráze, kterou mám v záloze od doby, co jsem to samé říkala Monice, nejstarší neteři ze sestřiny strany. Ale všichni dobře víme, že za týden nevyroste dítě viditelně o nic, avšak já doufám, že se to Rosalinda nikdy nedozví. Její modrá kukadla na mě spiklenecky mrkla a já cítila jen malinké dlaně, které mi zaryla do krku. Nezdá se to, ale na svůj věk má pořádnou sílu.
„To se ti jen zdá tetičko,“ švitořila a neustále mi svírala krk. Když sevření nepovolilo ani v dalších sekundách, došlo mi, že teď si právě říká o odnesení do domu. Věř, že v jiném případě bych vybuchla a nebyla k zadržení, ale Rosalinda ví, jak na mě. A tak jsem se s námahou sebrala ze země, cestou porazila jeden květináč a jako třešničku na dortu jsem přišlápla potulné kočce ocas. Ta se z obvyklým pískotem stáhla a po chvilce utekla. Do domu to již nebylo daleko, ale pro jistotu jsem Rosalindu položila na zem, aby nebyla obětí mého dalšího pádu. Neteř se rozeběhla k domu, kde se již stačila shromáždit naše početná famílie a jak jsem později zjistila, všichni viděli mou legrační cestu od auta. Ale jelikož jsme rodina na úrovni, smích překryli lehkými úsměvy, které mi u nich zas tak neobvyklé nepřišli.
„Drahoušku můj, konečně jsi tu. Čekáme už jen na tebe. Dokonce i tvůj otec již dorazil. Tak pojď, ať nám nevystydnou sušenky.“ To byla babička. Žena v letech, ale pořád dáma. Mám jí velice ráda, ale nejen kvůli tomu, že mi každý týden doplňuje mou chudou peněženku nebo že mě brává do těch nejlepších obchodů za ty „nejlepší ceny.“ (odkud si myslíš, že mám svou kabelku, boty nebo hadříky). Je to prostě moje babička, kterou bych nevyměnila za žádnou jinou.
Den probíhal jako ostatně každou neděli. U odpoledního čaje se sešla opravdu celá rodina a to včetně mého otce. Ten se od nás před několika lety odstěhoval a později následoval rozvod. Mamka to nesla docela těžce, ale naštěstí si našla vhodnou závislost. Ano, opravdu jsem napsala vhodnou. Mamka totiž začala psát. Začínala na povídkách ale časem se pouštěla do stále obtížnějších projektů, až jí jedno místní nakladatelství vydalo knihu. Román s příhodným názvem „Podvedená“ měl všeobecný úspěch, což mamku povzbudilo k další tvorbě. Dnes již pracuje na v pořadí čtvrté knize a co jsem četla prozatímní recenze, bude to hit.
Vím, že si teď určitě myslíš, že jsme bláznivá rodinka. Ale věř, že bych je nevyměnila za nic na světě. Ani svou mamku spisovatelku, ani otce, chorobného hráče golfu , ani macechu a její povedenou dcerku, mou nevlastní sestru a dokonce ani Johna. A i když si o nás lidé myslí ledacos, my jsme prostě takový, jací jsme.“